Kapitola sedmá:
Co nejrychleji jsem zaplula do karavanu, abych ze sebe setřásla všechny ty zvědavé oči, které sledovaly moji neohrabanou chůzi zpátky. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně, jako bych tím mohla zablokovat i jejich pohledy. Uvnitř jsem stála a čekala, až přijde.
Venku se ještě chvíli zdržoval – cosi si rovnal u karavanu – než konečně otevřel dveře. V ruce měl kameru. Jakmile ji namířil na mě, okamžitě mi do tváří vystřelilo horko.
„Pořádná úleva, co?“ zeptal se s pobaveným úsměvem.
„Ani si neumíš představit jaká,“ vydechla jsem, ještě rozechvělá. „V životě jsem snad nepotřebovala víc čůrat než teď.“
„Tak to popiš,“ pobídl mě a kameru držel pevně, jako by ani mrknutím nechtěl přijít o jediný detail. „Jaký to je, když po tolika letech poprvé použiješ plenku?“
Ze začátku jsem se tvářila nesvá, sklopila oči, ale pak jsem se nadechla a začala mluvit: „No… potřebovala jsem strašně. Neměla jsem na výběr. Nejprve jsem byla rozhodnutá, že si ji sundám, ale když jsem viděla ten odporný záchod, rychle jsem změnila názor. Upřímně? Čekala jsem, že to bude horší. Ze začátku jsem cítila, jak to teče po pásu a rozlévá se to dopředu… a pak se plenka začala pomalu nacucávat. Takže… bylo to vlastně docela příjemné. Jediné, co mi vadí, je, jak moc je teď vidět. Hrozně se zvětšila.“
Na chvilku jsem se odmlčela a pak s úsměvem dodala: „Abyste viděli, jak to vypadá, vyfotila jsem vám pár fotek.“ Mrkla jsem přímo do objektivu.
Když kameru vypnul, podíval se na mě nadšeně, skoro až hrdě: „Super. Před kamerou to zvládáš perfektně. Budeš se jim líbit.“
„Tak co, připoutáme tě a jedem dál?“ navrhl.
„Počkej… a nepřebalíš mě?“ podívala jsem se na něj překvapeně.
„Proč bych tě měl přebalovat?“ tentokrát nechápavě pozvedl obočí.
„No třeba proto, že jsem počůraná?!“
Rozesmál se. „Ty sis fakt myslela, že tě po každém čůrání přebalím? To bys mě brzo zruinovala. A kde bychom ty plenky brali? Víš, kolik bys jich spotřebovala?“
„Ale já nechci být v mokré plence! Vždyť je to nechutný… a nehygienický,“ zaprotestovala jsem, i když to znělo spíš jako fňukání.
„Neboj,“ uklidňoval mě. „Plenky jsou na to dělané. A jsi namazaná, hygiena je v pohodě. A nechutný? V karavanu i na našem webu jsi asi jediná, kdo to tak cítí. A nakonec… právě tohle ti vydělává peníze, pusinko.“
„No dobře…“ zamumlala jsem otráveně, ale moc prostoru k diskuzi mi nenechal.
Usmál se, jako by si užíval, že má poslední slovo. „Aby sis ale nemyslela, že jsem na tebe pořád jen zlej, dám ti jednu radu.“
„Jsem jedno velký ucho,“ odsekla jsem ironicky.
„Čím víc budeš pít, tím víc budeš čůrat. Čím víc budeš čůrat, tím častěji si naplníš plenky. Čím častěji naplníš plenky, tím častěji tě přebalím. A čím častěji tě přebalím, tím víc budeme mít obsahu na web. A čím víc obsahu, tím víc si vyděláš. Jednoduchá rovnice, nemyslíš?“ A vrazil mi do ruky dětskou lahvičku s čajem.
„Dík…“ zamumlala jsem a přitom na něj hodila pohled, který říkal všechno.
„Sednout,“ zavelel pobaveně, „a jedem!“
Přistoupila jsem k sedačce a začala se do ní usazovat. Neměla jsem tušení, že posed v počůrané plence bude tak jiný. Jakmile jsem se dotkla mokrou plenkou sedáku, všechno se pode mnou pohnulo. Výplň se přelila a roztáhla, zaplnila každou skulinu v sedačce. Zadeček mi do ní doslova zapadl – jako bych seděla na teplém, mokrém polštáři.
Když mě připoutával, podívala jsem se mu přímo do očí pohledem, ve kterém bylo všechno – odpor, trapnost i vztek. Jen aby věděl, že jeho řeči o tom, že to není nechutné, mě nepřesvědčily ani trochu.
Rozjeli jsme se a já sáhla po lahvičce s čajem, kterou mi podal. Opřela jsem se o sedačku a koukala ven z okna. Krajina za sklem ubíhala a já pomalu popíjela. Nekoukala jsem, kolik toho v ní zbývá, prostě jsem si jen tiše cucala a ani jsem si nevšimla, že jsem ji celou vyprázdnila. Od rána jsem skoro nic nepila a žízeň byla silnější než já.
Spát už mě nebavilo, takže jsem nakonec prolomila mlčení a dala se s ním do řeči. Nejde přece pořád jen sedět a koukat před sebe. Navíc, ať už jsem si to chtěla přiznat nebo ne, nebyla jsem tu jen kvůli penězům. Z velké části jsem tu byla kvůli němu. Pořád jsem mu zazlívala, co mi provedl s těmi plenkami, ale už teď jsem cítila, že v jeho přítomnosti je mi zvláštně bezpečně. A příjemně.
Cesta tak ubíhala rychleji, rozhovor plynul přirozeně – až do chvíle, kdy mě znova dohnalo známé nutkání. Tělo se ozvalo dřív, než jsem čekala. Bylo jasné, že zase potřebuju čůrat.
„Můžeš prosím zastavit? Já potřebuju čůrat,“ ozvala jsem se opatrně.
„Zase?“ otočil se na mě s nevěřícím úsměvem.
„Řídím se tvojí radou,“ připomněla jsem mu. „Vypila jsem celou lahev čaje. A navíc – já jsem holka. My prostě musíme častěji než vy.“
„To možná jo,“ uchechtl se, „ale právě proto máš plenku mezi nohama.“
Zamračila jsem se. „To už jsem taky pochopila. Jenže v tý autosedačce mi to nejde.“
„Tak to zkoušej,“ mávl rukou. „Teď nezastavím, to bychom tam nikdy nedojeli.“
„Hmmm…“ zabručela jsem otráveně a snažila se to pustit, ale tělo se bránilo.
Dalších pětačtyřicet minut bylo peklo. Tlak narůstal, srdce mi bušilo a plný podbřišek mě donutil k prosbám.
„Prosím, zastav mi,“ zaskučela jsem zoufale. „Už to nevydržím. Fakt moc, prosím!“
Povzdechl si, napůl přísný, napůl pobavený. „No jo… co s tebou mám dělat.“ Na chvíli se odmlčel, pak dodal s ironickým tónem, který mě přiměl protočit oči: „Hele, za kilometr je odpočívadlo. Ale bez záchodů. Stačí ti to?“
„Jo, stačí,“ vyhrkla jsem okamžitě. „Bohatě.“
Zastavili jsme na odpočívadle a já se hned pustila do zápasu s pásy. Jakmile povolily, vyběhla jsem ven a schovala se za karavan. Automaticky jsem si dřepla – přesně tak, jak jsem byla vždycky zvyklá čůrat venku. Jenže mi vůbec nedošlo, že s plenou na sobě je tohle celé divadlo úplně zbytečné.
Přišlo dlouho očekávané uvolnění. Stejný pocit jako předtím – horký proud se rozléval pod pásem, než se začal vsakovat do plenky. Tentokrát se ale rozšířil dál, po celém zadečku. Úleva trvala sotva pár vteřin, než mě zamrazilo. Najednou jsem ucítila, jak se malá horká kapička vydala po mém stehně.
Zpanikařila jsem. Proud jsem okamžitě zastavila, ale kapka se nezastavila – sklouzla až ke kolenu. A hned vzápětí druhá, po druhém stehně.
Zůstala jsem stát jako přimražená. Ruku jsem si dozadu dát neodvážila. V hlavě mi hučelo: Co teď? Plenka protekla. Kalhoty jsou mokré. A já pořád potřebuju. Přesvědčovala jsem sama sebe, že za to může podřep. Ve stoje to určitě půjde, tam se to rozloží rovnoměrně, a nebude nic protékat.
Narovnala jsem se a pustila zbytek. Jenže ne – nebylo to postojem. Proud si našel cestu úplně stejně. A za chvíli jsem cítila, jak mi po stehnech stéká další horká vlna až ke kotníkům. Zadní strana legín byla úplně promáčená. Sáhla jsem si na zadeček a prsty se mi okamžitě zabořily do mokra. To byl poslední hřebík do rakve – rozbrečela jsem se.
Bylo toho na mě moc. Ráno jsem ještě žila v představě, že půjde o obyčejné focení. Za jediný den mě zamkl do pásu cudnosti, nasadil plenku, dvakrát jsem se do ní musela vyčůrat… a teď stojím jako malá holka s mokrýma kalhotama.
S brekem jsem se belhala zpátky do karavanu. On mě hned zahlédl a v očích měl upřímné obavy. “Co se stalo? Jsi v pořádku?” ptal se naléhavě, ale já nedokázala odpovědět. Jen jsem tam stála, popotahovala a lapala po dechu. Zvedl hlas: “Tak co se děje?!”
Místo slov jsem se otočila a ukázala mu zadeček. Mokrá spoušť mluvila za mě. Viděla jsem, jak se mu v očích objevila úleva, že nejde o nic horšího. Přistoupil, vzal mě do náruče a jemně zašeptal do ucha: “To nevadí, nehody se stávají. Zvlášť ze začátku. Neboj, hned to spolu vyřešíme. Pojď dovnitř.”
Chytil mě za ruku a odvedl zpět do karavanu.
