Kapitola šestá:
Ještě než jsme definitivně opustili Prahu, usnula jsem jak zabitá. Autosedačka mě svým tvarem sevřela tak pevně, že jsem se nemohla ani hnout. Paradoxně to ale bylo příjemné, měkké polstrování mě objímalo a drželo v jedné poloze. Spalo se v ní nečekaně dobře.
Probudilo mě až ostré ranní světlo, které se dralo přes čelní sklo. Zamžourala jsem a ještě omámená otevřela oči.
„No dobré ráno, princezno,“ ozvalo se vedle mě. „Jak se spinkalo?“
„Pěkně…,“ zamumlala jsem, protáhla se a překvapeně dodala: „Neřekla bych, že se mi v té sedačce bude tak dobře spát.“
Usmál se na mě a hned pokračoval: „Nechceš se napít? Ráno sis toho ke snídani moc nevzala. Ať tě pak nebolí hlava.“
Zamračila jsem se. Jo jasně, napít… a pak čůrat. „Ne, děkuju, nemám žízeň.“
Zakřenil se. „Nevšiml jsem si, že bych vezl velblouda. Dva měsíce bez pití, jo? Tak to jsem na tebe zvědavý.“ Jeho pobavený smích mě jen donutil udělat kyselý obličej a raději se otočit k oknu.
Cesta ubíhala docela rychle. Dálnice byla poloprázdná a do toho pustil hudbu. Překvapilo mě, že máme podobný vkus. Nedokázala jsem potlačit ten malý náznak radosti. Bylo zvláštní zjistit, že i přes všechno, co mezi námi je, existuje něco společného, co nás spojuje. Možná to byl nesmysl, ale na okamžik jsem měla pocit, že se k sobě hodíme.
Hudba mě uklidnila a oči se mi znovu zavřely. Tentokrát mě ze snění vytrhlo zpomalování motoru – karavan zastavoval na pumpě. Probrala jsem se a v tu chvíli mě bodlo v podbřišku. Ten známý, nepříjemný tlak. Močový měchýř se ozval bez milosti.
Začala jsem v duchu bojovat sama se sebou. Na jednu stranu jsem věděla, že mu nechci udělat radost. Chci vydržet co nejdéle, dokázat si, že mám věci pod kontrolou. Na druhou stranu jsem byla realistka. Dva měsíce? Nesmysl. A i když si to nerada přiznávám, ten okamžik možná přijde mnohem dřív, než bych chtěla.
Pumpa byla plná lidí, dovolenková trasa v plném proudu. Když jsem vystoupila z karavanu, okamžitě jsem cítila ty pohledy. Nikdo nemusel vědět, co mám pod legínami, ale mně to stejně připadalo, jako by to na mně bylo napsané. Plenka v rozkroku mi sebrala i tu poslední jistotu.
Narychlo jsem si protáhla ztuhlé tělo, obešla párkrát karavan svým směšně neohrabaným krokem a s úlevou se zase schovala dovnitř.
Po chvíli se vrátil. V ruce držel něco, co se mi mělo líbit – lentilky a vychlazenou colu. Podal mi to s úsměvem, jako by mi chtěl udělat radost. A já se, ať jsem chtěla nebo ne, usmála taky. Přijala jsem dárek a pustila se do něj s nadšením. Na chvilku to byl zase normální okamžik, jen malá holka s dobrotou v ruce, která zapomněla na všechno kolem.
Usadil mě zpátky do autosedačky, připoutal mě, jako by se nic nestalo, a pokračovali jsme dál. Zavřela jsem oči a snažila se znovu nechat ukolébat monotónním zvukem motoru. Cestování a spánek v autě… vždycky mě uklidňovaly. Tentokrát to ale netrvalo dlouho.
Probuzení nepřišlo od slunce ani od hluku silnice, ale zevnitř. Ostré bodání a tlak v podbřišku mě vytrhly ze snění. Nejdřív jsem si říkala, že to vydržím, že to zvládnu. Snažila jsem se zhluboka dýchat, myslet na něco jiného, ale tlak s každou minutou rostl.
Autosedačka, která se mi ještě před chvílí zdála tak pohodlná, se proměnila v klec. Nedovolila mi pohnout se ani o centimetr. Nemohla jsem se nijak uvolnit ani najít polohu, která by aspoň trochu pomohla. Pocit plného měchýře sílil a přestávalo to být sranda. V hlavě mi pořád dokola běžela jediná otázka: kdy přijde ten okamžik, kdy to vzdám? Kdy tlak překoná mou hrdost a já se poprvé po více než dvaceti letech počůrám do plenky?
Očima jsem těkala po palubní desce, jako by mi mohla nabídnout řešení. On si toho samozřejmě všiml. Zaregistroval každý můj nervózní pohyb, sevřená stehna, neklidné dýchání.
Naklonil se blíž a s klidným hlasem, který mě ještě víc provokoval, řekl: „Tak se uvolni a pusť to. O nic nejde. Naopak budeš mít za sebou první krok. Jestli chceš, můžeš si vzít kameru z přihrádky a natočit to. První počůrání, to zní vždycky zajímavě.“
„Nechci žádnou kameru!“ vyštěkla jsem zoufale, v očích mi pálily slzy frustrace. „Já chci na záchod!“
Jen se pobaveně usmál. Jeho klid kontrastoval s mým vnitřním chaosem. Snaha vydržet pokračovala dalších třicet minut. Každá vteřina se táhla, tlak v podbřišku mi bral dech. Kousala jsem si ret, stiskla pěsti, snažila se vydržet, ale tělo mě zrazovalo.
Nakonec jsem to nevydržela. Potlačovaný pláč mi zlomil hlas. „Prosím… můžeš někde zastavit? V té autosedačce to nezvládnu. Když už je to poprvé… alespoň mi dovol, ať to udělám v nějaké normální pozici.“
Na chvíli se odmlčel, jako by o tom opravdu přemýšlel. Pak naklonil hlavu a s úsměvem odpověděl: „No, protože sis tak hezky poprosila, dobře. Ale zrovna jsme minuli odpočívadlo. Další je až za pětadvacet kilometrů, takže máš asi dvacet minut jízdy.“
„Sakra, to nevydržím!“ vykřikla jsem zoufale.
Jeho smích naplnil celou kabinu. „Nemusíš.“
Jen jsem na něj zírala, se sevřeným podbřiškem a hrdostí, která se bortila pod tíhou reality. On si to mezitím užíval každý okamžik toho, jak bojuju sama se sebou.
Ten čas snad běžel pozpátku. Každá minuta byla jako hodina, každé nadechnutí jako utrpení. Když jsme konečně, po nekonečných dvaceti minutách, dorazili na odpočívadlo, cítila jsem se na pokraji zhroucení. On mě vysvobodil z pout autosedačky a já doslova vystřelila ven. Kolena se mi podlamovala, plenka mě táhla a zpomalovala, ale i tak jsem klopýtala směrem k budově se záchody.
Snažila jsem se přidat, ale vedle mě se z ničeho nic objevil on – klidný, ladný, ani kapka spěchu. Šel vedle mě, jako by nás čekala obyčejná procházka. Těsně před dveřmi se naklonil k mému uchu a šeptl: „Nezapomeň na naše pravidla. Do teď jsi byla hodná holka… tak si rozmysli, co děláš.“
A pokračoval rovnou na pánský záchod.
V tu chvíli mě už nic nemohlo zastavit. Vtrhla jsem na dámské, zabouchla kabinku a stála tam, zhluboka dýchající, s očima upřenýma na ten nechutný, zašpiněný záchod. Jen ten pohled mi obrátil žaludek.
A pak přišlo dilema. V hlavě se mi točilo: sundat plenku a sednout si na tu hrůzu? Nebo zůstat věrná jeho pravidlům… a prostě to pustit? Obojí bylo špatně. Síly ale docházely a tlak byl nesnesitelný.
Rozhodnutí přišlo samo. Kolena se mi podlomila a já se nechala tělem přemoci. Zavřela jsem oči a uvolnila se.
Hned v první vteřině jsem cítila, jak se horký proud dere ven. Jenže to nebyla obyčejná úleva. Pás cudnosti, sevřený pevně kolem mé buchtičky, okamžitě změnil celý prožitek. Žádný volný tok, ale proud, který se lámal o kov. Kapky se v plence roztékaly do všech stran.
Plenka pod tím vším sála jako houba. Nejprve jsem cítila, jak se zahřívá přímo mezi nohama, pak se teplo rozlilo dozadu na zadeček a pomalu i dopředu na bříško. Bylo to zvláštně nepřirozené – zároveň nesnesitelně trapné a překvapivě intenzivní.
Čůrání nešlo zastavit, proud se valil dál a já měla pocit, že snad nikdy neskončí. Plenka těžkla, měnila tvar a neúprosně se tiskla ke kovovému pásu.
Když to konečně ustalo, zůstala jsem stát v jakémsi polosedu. Měla jsem v sobě prázdno a úlevu. Jediné, co jsem cítila, bylo to zvláštní teplo, které mě obklopovalo. Pomalu jsem sáhla rukou dozadu a zkoumala plenku pohmatem. Byla větší, napjatější, měkčí… úplně jiná. A přesto… jako by k mému tělu tahle kombinace plenky a pásu prostě patřila.
„Ona se fakt zvětšila… tolik? Jak se takhle mám vrátit?“ zamumlala jsem sama pro sebe.
Stáhla jsem legíny a podívala se. Bílý podklad se zbarvil do jemně žlutého tónu, igelit byl napjatý a tvar se změnil – už to nebyl nadýchaný polštářek, ale těžký, naplněný balík. Přesto mě fascinoval. Nedalo mi to. Vytáhla jsem mobil a začala fotit, pózovat, zkoušet úhly, aby to co nejvíc vyniklo. V té úzké kabince to bylo neohrabané, ale i tak jsem pár snímků ulovila.
Když jsem si konečně ztěžka natáhla legíny a vykročila zpátky, doopravdy jsem zjistila o kolik byla plenka tlustší.
Už z dálky mě vítal jeho hlas: „No tak to máš ode mě velkou pochvalu. Tak jaké to bylo?“
Neodpověděla jsem slovy. Jen jsem kolem něj prošla a vrazila mu mobil s fotkami do ruky.
Rozesmál se, oči mu zářily nadšením. „No to je ještě lepší, než jsem čekal. Já věděl, že jsi skrytý diamant. Stačí jen vybrousit.“
