abdl.cz

Taky budu rád, když budeš pokračovat.

„Nie, zlatko,“ povedala mamička jemným, ale pevným melodickým hlasom. „Mamička ťa teraz neprebalí. Musíš si zvyknúť, že tvoje plienky sú plné a mokré, ako každé bábätko.“ Zastrčila mi ruky do rukávov flísových dupačiek. Ich látka s obrázkami jednorožcov a ružových zajačikov sa napínala cez môj hrubo vypchatý zadok. Pohol som sa, keď sa čerstvý, teplý a mäkký obsah mojej plienky pod tlakom roztiahol po dĺžke. Mamička zapla dupačky zipsom na chrbte a zaisťovala ho malým visiacim zámkom na zátylku. „Musíš sa naučiť, že bábätká sa samy nerozhodujú, kedy budú prebalené.“

V zrkadle vyzeral môj zadok nafúknutý a zaoblený, čo mamička hneď zbadala a hravo ma po ňom potľapkala. To mi ešte viac pritlačilo nádielku v plienke na pokožku. „Chrobáčik, ešte vystrč ručičky. Mamička vie, že by si sa chcela hrať s plienočkou, ale to dobré bábätká nerobia. Chceš byť mamičkine dobré dievčatko, však?“ povedala. Vzala hrubé, vypchaté rukavičky bez prstov, nasadila mi ich na ruky vytŕčajúce z rukávov dupačiek, zaistila každú rukavičku retiazkou okolo zápästia a poistila malým zámkom. Potom mi nasadila na ramená detský postroj, zapla ho sponou za chrbtom a pripevnila mi rukavičky k postroju krátkymi šnúrkami. Mohol som s nimi hýbať, ale dosiahol som si len na pusu a po pupok.

„Otvor pusinku, zlatko!“ V ústach sa mi ocitol veľký cumlík. Mamička ho zaistila širokým ružovým remienkom okolo mojej hlavy. Malá pracka vzadu bola mimo môjho dosahu.

„Ták, pripravená do postieľky... Ešte poďme zaželať tetám dobrú noc!“

V dupačkách a postroji som sa kolísavým krokom blížil do obývačky. Hrubá plienka mi tlačila nohy od seba. V chodbe bolo počuť tichý šepot ženských hlasov a občasné chichotanie. „Konečne sme tu,“ oznámila mamička do miestnosti. „Prepáčte mi malé zdržanie. Musela som pripraviť maličkú do postieľky.“ Všetky pohľady sa obrátili na mňa, väčšina žien sa neúspešne snažila potlačiť svoje pobavenie. „A teraz, zlatko, buď dobré dievčatko a choď každej tete povedať dobrú noc!“

-- pokračujeme, alebo celé zle? 🙈

Do postele je to úžasné.Ráda bych jednou poznala holčinu co by se chtěla poznat na kamarádské úrovni a která by se mi do postele vyčůrala.Strašně mě to láká už 2 roky,aby se mi do té postele vyčůrala jinak holka, co třeba si chce zkusit být jednorázově čuně..pochcaný čuně a nechce doma dělat mokro <3  Myslím,že počůrat se párkrát jen tak do postele a pak si dát pořádnou sprchu ,nezabije nikoho...

Kapitola patnáctá - část II.:

Když jsme konečně dorazili, byla jsem úplně vyřízená. Slunce už zapadalo a obloha hrála oranžovými tóny. Pomohla jsem mu postavit stan a připravit večeři, ale moje plenka už dávno volala po přebalení. Nechtěla jsem ale zbytečně plýtvat – měla jsem jich jen velmi omezené množství, musela jsem každou využít na maximum. Jenže když jsem si sedla na kámen a uslyšela to čvachtání, hned následované tím, jak se výplň pod mou vahou přelévá a tlačí se do volných míst, věděla jsem, že je konec. Tahle plenka je naprosto plná.

Se sklopenýma očima jsem ho poprosila o přebalení. On se na mě usmál – přesně tím zvláštním úsměvem, jakým mi kdysi oznámil, že budu plenky nosit. A okamžitě mi bylo jasné, že to nevěstí nic dobrého.

„Podívej se kolem sebe a řekni mi, co vidíš.“

Nervózně jsem se rozhlédla. „Co mám vidět? Lesy… jezero… rákos? Nic tu není.“

„Právě. Nic a nikdo tu není.“

„No… to je dobře. A co to má společného s mým přebalením?“

Naklonil se ke mně a s ledovým klidem pronesl: „Nikdo nás tu nebude rušit… u tvýho trestu.“

V ten okamžik mě polil studený pot. Bylo to tu. Chvíle, na kterou jsem čekala a bála se jí zároveň – a zrovna tady, uprostřed pustiny.

„Dobře… a co bude ten trest?“ vydechla jsem tiše.

„Uvidíš. Teď šup do stanu, jdeme přebalovat.“

Zaplula jsem do stanu a on hned vlezl za mnou. Lehla jsem si na záda, srdce mi bušilo, a čekala, co přijde. Sáhl do mého batohu a vytáhl jednu obyčejnou plenku. Už to vypadalo jako rutina, jenže pak si všiml i té tlusté bílé, kterou jsem si přibalila.

„Výborně, prdelko. Hezky sis zbalila na cesty. Tahle bílá se ti bude teď náramně hodit.“

V jeho očích se rozsvítilo to známé jiskření a mně se stáhl žaludek. Čím víc jsem ho viděla takhle se usmívat, tím víc jsem ztrácela odvahu reagovat. Nechtěla jsem se ptát. Nechtěla jsem slyšet odpovědi, které by mě jen víc děsily.

Rozbalil mokrou plenku a vyhodil ji ven ze stanu. Čekala jsem, že přijde obvyklé mazání a balení. Ale nic takového. Místo toho mi rozepnul pás cudnosti. Zůstala jsem ležet, úplně zaskočená. Neměla jsem ani tušení, co má v plánu.

Něco na něm rychle upravoval a než jsem stihla cokoliv postřehnout, už mi ho znovu nasazoval. Rozdíl jsem poznala okamžitě. Tam, kde dřív bylo jen lanko mezi půlkami, se teď objevilo jakési rozšíření kolem análku. Bylo to brutálně nepohodlné. Pás byl už tak těsný, a teď mi to navíc násilně roztahovalo půlky od sebe. Análek zůstal úplně odhalený.

Mazání následně proběhlo jako obvykle, jenže sotva jsem si zvykla na ten dotek, ucítila jsem, jak mi do zadečku vsouvá něco malého. Pak znovu. A znovu. Vůbec jsem se nemohla bránit. Neodvažovala jsem se projevit ani ten nejmenší odpor. V hlavě mi zněla jen jediná myšlenka: Musím to vydržet. Zasloužím si trest.

Nakonec to završil malým kolíkem. Zasunul ho tak šikovně, že základnu doslova procpal pod pás. Cítila jsem, jak se kolík opřel o rozšíření a zajel hluboko do zadečku, bez šance na vytažení. Žádný pohyb, žádná možnost úlevy. Prostě pevně na místě.
Pak přišla plenka se zvířátky. Myslela jsem, že tím to skončí. Že už je hotovo. Ale mýlila jsem se. Vzal nůž a opatrně ji nařezal, jako vždycky, když chtěl dát dvě plenky najednou.

Srdce se mi rozbušilo, když sáhl znovu do batohu a vytáhl ještě jednu plenku se zvířátky. Začal ji rozbalovat a já to už nevydržela.

„Počkej, přece mi jich nemůžeš dát tolik…“

Jeho pohled ztvrdl. Přísný. Ostrý.

 „Proč jako ne?“

Polkla jsem nasucho. „Mám je rozpočítané, dost natěsno. A ony mi…“ Slova mi uvízla v krku, protože mě okamžitě uťal.

„Chceš mi snad říkat, co smím a co nesmím dělat?“ Jeho hlas byl hrubý, skoro naštvaný.

„Ne…“

„Ne co?“

„Ne, pane…“ vypravila jsem ze sebe tiše.

„Kolik sis jich vzala?“

„Šest… mám jenom tři na den.“

Na jeho rtech se objevil chladný úsměv. „Fajn. To znamená, že tě přebalíme až zítra po obědě.“

„Ale to je…“ začala jsem, ale hned jsem litovala.

„Ještě jedno slovo,“ přerušil mě ostře, „a přebalím tě až zítra po večeři!“

Potom proříznul i tu druhou plenku se zvířátky a zabalil mě do ní. Nakonec vzal tu tlustou bílou plenku a nasadil ji navrch. Byl to enormní balík. Nechápala jsem, proč mi dal tak velkou plenku, sotva jsem s ní mohla vylézt ze stanu. Stála jsem tam jenom v tílku a prohlížela si ten ohromný balík mezi nohama. Bylo zvláštní, že jsem takhle stála venku bez kalhot. Hlavou mi šrotovaly myšlenky: co mi to dal do zadečku, co bude následovat, proč mám na sobě tolik plenek, ale na žádnou jsem se neodvážila zeptat. Čekala jsem, až vyleze ze stanu a rozhodne, co bude dál.

Když vylezl, pokynul mi, ať si sundám i tílko. S lehkou neochotou jsem si ho sundala, ale nikdy jsem předtím nebyla nahá na veřejnosti. Za těch několik dnů jsem byla zvyklá na vyzývavější oblečení, ale nikdy jsem nebyla úplně nahá. Když za sebou zavíral moskytiéru u stanu, vzal malou krabičku a ukázal mi ji. „Co myslíš, že to je?“

 „Nevím...?“

 „Milá drahá, to je projímadlo. Asi ti došlo, že to je to, co jsem ti dal do zadečku. Obyčejně používám jiné, silnější a hlavně s okamžitým účinkem. Jenže to při odjezdu neměli. Musel jsem vzít tohle s oddáleným účinkem. Dal jsem ti jich víc, abychom na ten zázrak nemuseli čekat tak dlouho.“ Škodolibě se pousmál.

Tušila jsem, že to asi bude něco takového, ale když mi to řekl, stála jsem tam s otevřenou pusou dokořán. Pomalu mi docházelo, že další přebalení je až zítra po obědě, a to jen v případě, že nic nepokazím a nenaštvu ho. Navíc mám v zadečku kolíček. Nevím, jak celá tahle situace dopadne. Neměla jsem nejmenší tušení, že to zdaleka není konec mého trestu, to byl teprve začátek.

Z mého rozjímání mě vytrhla jeho slova: „Běž k tomu jezeru na břeh a najdi tam pořádnej klacek.“

 „Ano, pane.“ A pomalu jsem se batolila k jezeru. Chvíli jsem tam hledala v trávě, až jsem našla přesně to, co po mně chtěl.
Přistoupil ke mně s lanem v ruce. „Vem ten klacek a dej si ho za záda pod ramena, ať nám hezky ukážeš prsa.“

Po naštelování do správné pozice jsme tam stála s vyšpuleným prsama a skoro znehybněnou horní polovinou těla. Obratem mi lanem přivázal ruce ke klacku. Teď už nebylo úniku byla jsem mu opět vydaná na milost. S takhle vystavenýma prsama bylo jasné, že si s nima pohraje. Byl u toho tvrdý a nekompromisní. Když mi svíral bradavky mezi prsty párkrát jsem vyjekla bolestí.
Čim déle jsem byly u toho jezera, tak se začali kolem nás rojit komáři a jiná havěť. Snažila jsem se nohama ošívat a odhánět je jak jen to bylo možné, ale když dosedly na horní polovinu těla, tak jsem měla prostě smůlu. Vrtěla jsem sebou a začínalo to být celkem flustrující.

“Nějak nám tady sebou šiješ. To už zabýrá to projímadlo?”

“Ne jsou tu komáři a chtějí mě kousnout, tak se snažím je odehnat.”

“Asi ti to nejde viď… Dovol já ti s tím pomůžu.” dodal se šibalským úsměvem na rtech.

z nejblišího keře si utrhnul proutek a přistoupil ke mě. Něž jsem se nadála švihnul mě přes lýtko.

“Aauuu… to bolelo. Za co to bylo?" vyjekla jsem bolestí.

“Za nic jen si tam měla komára. Zahrajeme si takovou hru v rámci tvého trestu. Pravidla jsou jednoduchá. Já tu budu stát s proutkem a odhánět komáry. Pokud mi řekneš ať přestanu já přestanu, ale už se do konce hry na tebe budu jen dívat než ji nedohraješ. Hra končí ve chvíli, kdy splatíš svůj dluh z města. Dlužíš mě i sledujícím jednu pořádnou nehodu v plence a dnes večer nepůjdeme spát dokud ji neuvidíme.”

“Rozumím pane.” špitla jsem směrem k němu. Něvěděla jsem co je horší, to že nemám na výběr a musím to pustit do plenky, nebo to že zase dostane co chce, nebo že mě tu budou žrát komáři a u toho budu dostávat výprask.

Švich a jedna rána přistála na břichu. Byly to lehké rány, ale měli švich. Neskutečně to bolelo. Švich další rána na stehno. Hned další na rameno a další na lýtko, pak na vnitřní stranu stehna a tak pokračoval po celém těle. Za pár minut jeho hry se mi na těle začali oběvovat první rudé fleky od proutku. S časem pořád více a více přibývalo komárů a on zrychloval a zintenzivňoval svoje švihy. Nevydržela jsem to a rozbrečela jsem se. Fnukala jsem zase jak ta malá holka co dostává na zadek. Jeho to ale vůbec nezajímalo plně se soustředil na každého komára co na mě dosedl. Někdy se stalo, že se netrefil a dostala jsem do jednoho místa dvakrát i třikrát rychle za sebou. Cítila jsem jak mi jeden komár dosedl do oblasti na bříško velmi blízko k prsům byl to jeden z mnoha a nevěnovala jsem mu nějak zvláštní pozornost. Jenže jeho rána se mu moc nepovedla a celou ranou proutku mě trefil přes spodní část prsou. Byla to taková bolet, že jsem zařvala přes celé jezero. Naštěstí jsme tam byly sami.

On nic. Dál pokračoval ve výprasku se stále zrychlujícím tempem. Už se to nedalo vydržet. V tom jsem cítila jak si jeden komár sedl až nesnesitelně blízko jedné bradavky.

Na okamžik se střetly naše pohledy. V tom mém byla prosba, aby to nedělal. V tom jeho bylo jasně vidět, že na téhle ráně si dá extra záležet. Napřáhl a jeho ruka se dala do pohybu. Ve stejnou chvilku jsem instinktivně vykřikla.

„Neeee, stop. Konec.“

„Dobře, jak chceš,“ zahodil klacek a odešel ke stanu, kde něco vzal a vrátil se.

„Abys neřekla, že jsem na tebe zlý, tady máš moskytiéru na hlavu.“ Nasadil mi u toho klobouček se síťkou.

„Tím ale moje dobrota skončila. Svůj trest si užiješ až do konce a doufám, že pochopíš, jaká jsou pravidla a že se nevyplácí je porušovat.“ Vzal další lano a klacek, který mi procházel za zády, spolu s horní polovinou mého těla přivázal k jednomu vyvrácenému stromu opodál. Skončila jsem v poloze ohnutá v pase, přivázaná ke stromu. Výška kmene byla taková, že jsem si nemohla kleknout a ani jsem nemohla stát s rovnýma nohama. Buď jsem je musela mít pokrčené, nebo rozkročené dokořán.

O nějakých třicet minut později už jsem začínala cítit mírný tlak v podbřišku. Nikdy předtím jsem si nemyslela, že se v duchu budu modlit za to, abych se pokadila do plenky. Byla jsem z těch všech štípanců naprosto zoufalá.

Za asi dalších třicet minut tlak zesílil. Moje zoufalost naprosto ignorovala fakt, že to musím pustit do plenky a budu v ní až do zítřejšího oběda.

Zatlačila jsem a nic se nestalo. Kolík se zasekl o pás a vše zůstalo na svém místě. Snažila jsem se tlačit víc a víc, pořád se stejným výsledkem. Na kameře to musela být zajímavá podívaná, jak se o to zoufale snažím a nic se neděje.

Vzdala jsem to, musela jsem ještě počkat. Tlak už byl tak velký, že mě bolelo celé bříško. Měla jsem stejné pocity jako tehdy ve městě. Jen s tím rozdílem, že teď jsem si nade vše na světě přála, abych to ze sebe mohla dostat. Pořád to nešlo.

Takový trest jsem si ani v nejhorším nedokázala představit. S jistotou vím, že mi v budoucnu už žádný trest nestojí za porušení pravidel. Momentálně bych byla radši, kdyby o mě snad zlomil všechny klacky v lese.

Za další chvilku se tlak pomalu nedal vydržet. V hlavě jsem si řekla, že buď teď, nebo nikdy. Zatlačila jsem, co mi síly zbyly, a povedlo se. Zatlačila jsem tak, že sice kolík zůstal na svém místě, ale řídký náklad proudil všude kolem něj. Bylo ho tolik, že okamžitě naplnil zadní část plenky. Následovalo několik dalších vln. Teplého a mazlavého materiálu bylo tolik, že se tlačil až do přední části plenky. Byl naprosto všude.

S úlevou jsem věděla, že je konec. Byla jsem šťastná, že se mi to konečně povedlo a já mám plnou plenku.

Netrvalo dlouho a vysvobodil mě. Už jsem ani neměla sílu brečet. Prostě jsem se s tou ještě tlustší plenkou beze slov a šťastná, že tahle noční můra končí, batolila ke stanu. Bylo mi jedno, že se při každém kroku ta mazlavá hmota přesouvá ze strany na stranu, že ji mám od bříška až skoro na záda, že jsem tlaku sice ulevila, ale pomalu se stupňoval znova. Věděla jsem, že to už dokážu, a vlastně to není až tak strašné. Rozhodně jsem věděla, že mi za to ten trest nestál.

Vklouzla jsem do stanu, zaplula do spacáku a usnula. Měla jsem celé tělo v ohni, ale vyčerpání jak fyzické, tak psychické bylo silnější.

Pamatuji si, že v průběhu noci mě párkrát probudil onen tlak v zadečku. Projímadlo asi fungovalo déle než jen chvilku po aplikaci. Byla jsem tak unavená, že jediné, na co jsem měla v tu chvíli sílu, bylo pouze zatlačit. Opakovala se pokaždé ta stejná situace. Velký tlak, proud hmoty kolem kolíku, velká úleva a zase upadnutí do spánku.

Dávám za pravdu 😄😄😄  dlouho jsem nosil plenky do postele protože jsem je "potřeboval" ale když se mi nechtělo si ji večer vzít, zkusil jsem to pustit do postele rovnou ... Na truc.... (Vím že mi plínky občas protečou, tak používám chránič) A najednou pode mnou loužička.... To chce zažít... kor s partnerkou která na úklid moc není a ani ta loužička na prostěradle ji nerozhodí .. nejednou jsem přicházel k posteli a cítil čůrání.... Opravdu je to jiné než to které potkáte v podchodě..... Jak říkají holky, to se musí zažít.... Btw. Ani v 1+1 to nebyl až takový problém..... Peřina schová většinu 😄😄😄