Poslední příspěvky

Stran: [1] 2 3 ... 10
1
Srazíky, akce a setkání / Re:Sraz 17.11.
« Poslední příspěvek od raulik kdy Včera v 12:41:02 »
Ti co maji Zaplaceno, zkontrolujte si soukrome zpravy, zasilal jsem tam adresu a cas prijezdu
2
Převratná novinka / Pirát
« Poslední příspěvek od luba kdy Listopad 14, 2018, 21:12:22 »
Milí čtenáři. Předkládám vám takovou kratičkou povídku s názvem Pirát. Je to pokračování miniseriálu Výhra v literární soutěži na téma Robinson Crusoe, který jsem v této sekci vydal víc jak před rokem.. Přeji příjemné počtení.

Pirát


Paula Hansena, který vyhrál literární soutěž o Ostrově Robinsona Crusoe jsme opustili při jeho návratu do rodného Dánska. Když vystoupil na Kodaňském letišti, stále si říkal, že to, co na tomto čarokrásném ostrově prožil snad byl jen krásný sen, ale suvenýry, které si odtamtud přivezl jej utvrzovaly v tom, že to není sen, že tam skutečně byl. Vybavil si to teplo a to jak žhavého Karibského slunce, tak i to, jež vycházelo  ze srdcí tamních lidí a obzvláště vzpomínal na svou drahou Juanitu. To se mu vedraly slzy do očí, bylo mu líto, že ji musí opustit. „Třeba si tam na ostrově najde někoho mezi svými“ říkal si a zžírala jej žárlivost. Zakazoval si, že nebude žárlit, ale srdci se poručit nedá.
Doma jej všichni vítali, následovaly rozhovory pro noviny a mládežnický televizní kanál Dansk junior. Když se jej mladá reportérka dotázala na jeho dojmy, řekl: „Toto jsou nejlepší okamžiky mého života, hned bych se tam rád vrátil“ a po tváři se mu rozlil úsměv. Pak ještě dodal: „když jsem pobýval na tomto čarokrásném ostrově, zmocňoval se mne pocit dejavu“.
Dny slávy pominuly a následoval všední život. Paul se učil v oboru automechanik, práce mu šla od ruky, ale moc jej nezaujala, spíše jej lákalo moře. „Na moře se vykašli, auťáky jsou budoucnost“ říkal mu táta. „Tati, ale lodi, moře, to vše skýtá dálky, neříkám, že romantiku, na Ostrově robinsona Crusoe jsem viděl tamní rybáře, i patnácti a šestnáctiletí kluci pomáhali a šlo jim to k duhu. Mne jaksi tenhle životní styl moc nebaví, rád bych jednou na moře a na Ostrov Robinsona Crusoe. „Ty ses tam zamiloval“ řekl se smíchem táta. „Ano“ odpověděl Paul a povyprávěl mu o Juanitě, zamlčel jejich seznámení. „Ale, synku, takových ještě bude. Jak jsi odjel, určitě si našla druhého“. „To není pravda“ rozčílil se Paul. „Ale, no tak“ chlácholil jej táta.
Když večer uléhal, vzpomínal si na ostrovní plenkaře. Také to tam zkusil a musel s uspokojením konstatovat, že je to ten nejlepší relax, jaký může být, takové uvolnění, kterého jiným způsobem člověk nedosáhne.
Paul cítil,že jej pobyt na Ostrově Robinsona Crusoe změnil a to v tom kladném slova smyslu, Spadla z něj taková severská uzavřenost, byl přátelštější a otevřenější. S ostrovany a hlavně s Juanitou udržoval stálé styky. Juanita mu slibovala, že mu zůstane po celý život věrná, což dodržovala. Paul na ni neustále myslel a vždy si připomínal její milý úsměv. Co se týkalo školy, měl dobrý prospěch, dokonce byl vybrán, jako nejlepší žák a dostával 300 Dánských Korun, jako stipendium.
Jednou řekla matka: „Ty, Paule, viděla jsem tu Tvou dívku na obrazovce Tvého notebooku, je moc hezká“. „A taky milá“ odpověděl hoch a začervenal se. „Můžeš nám ji představit“? Dotázala se. „Ale, klidně“ odpověděl Paul a spojil se s ní. Oba rodiče si s ní dlouho povídali. Po rozhovoru řekl táta: „Tak Ti cítím, že to bude žena Tvého života, hodíte se k sobě“. „Také jsem toho názoru“ na to s úsměvem matka. Paula to hřálo u srdce.
„Až dokončím školu, chtěl bych se jednou usadit na Ostrově Robinsona Crusoe“ řekl Paul překvapeným rodičům. „Kvůli té dívce“? Dotázal se otec. „Ano, i kvůli ní, ale něco mne k tomu ostrovu táhne, nevím, co, ale jako by to byl můj domov“. „Tvůj domov je tady, v Dánsku“ oponovala matka. „Ano, to je, ale něco mne tam táhne“. „Což, kdyby se Juanita na čas přestěhovala sem“? Navrhla matka. „Nevím, ale určitě bychom byli šťastnější tam“ odpověděl Paul. „Tys veškeré peníze investoval na ostrově“? dotázal se táta. „Ano, tati, poradili mi to mí přátelé a moje finance se ztrojnásobili“ a ukázal jim účty. Oba rodiče obdivně hleděli. „Nu, což, pokud to bude Tvoje volba a budeš cítit, že je správná, tak, proč ne“ řekl po chvíli otec.
Od výhry v literární soutěži uplynulo 14 měsíců. Paul byl v neustálém kontaktu s Ostrovem Robinsona Crusoe. Juanita mu zasílala různé dárky a to převážně pochutiny. „Ty sušené hrozínky jsou vynikající“ říkávala matka. „A ten rum“ pochvaloval si otec. Taktéž během vánoc a svátků si oba vyměňovali různé dárky a jejich pouto, byť byli od sebe tak vzdálení sílilo.
Paul s vyznamenáním absolvoval obor automechanik a po obdržení výučního listu bylo třeba se rozhodnout, jak dál. „S Tvým vyznamenáním Tě veme každá automobilka“ řekl mu táta. „Snad, jo, ale, pojedu se podívat na ostrov“ řekl Paul. „Tak, jo“ odpověděl táta: „a brzy se vrať“ dodal ještě.
Nastaly přípravy na odjezd. Paul byl v kontaktu s Juanitou, ta se na jeho příjezd již velmi těšila. Vyřízení ostrovního víza trvalo několik málo dní, nasedl do letadla z Kodaně do Port Of Spain, kde jej již očekávala Juanita.
Oba si padli do náručí, dlouze se líbali a po tvářích jim tekly slzy štěstí. „Jsem moc ráda, že ses mi vrátil“ říkala mezi polibky. Něžně ji poplácal po zadečku. „Tys nezapoměl“? řekla se smíchem. „Tvou erotogenní zónu snad nikdy nezapomenu“ řekl a něžně ji opět poplácal po zadečku. „Kdybychom byli na ostrově, tak bych si dovolil víc“ řekl a jemně ji kousnul do lalůčku pravého ucha. „Jenom, že ještě nejsme na ostrově, tak si toho dovolit moc nemůžeš“ řekla škádlivě, vzala jej za ruku a oba se procházeli hlavním městem Trinidadu a Tobaga.
Slunce pálilo a oni se procházeli zavěšeni do sebe a Paul obdivoval krásy této Karibské metropole, kde se mísily Anglosaská, Africká a Indická kultura. Zašli si na skleničku kokosové vody, která je osvěžila. „Za chvíli nám to letí“ řekla Juanita. „Tak, konečně doma“ řekl Paul a něžně ji políbil. „Doma jsi v Dánsku, ne“? „Nevím, ale na Ostrově Robinsona Crusoe se mne vždy zmocní onen známý pocit dejavu“.
Dorazili na letiště, kde nastoupili do šestimístné cesny, která je během chvíle přepravila na Ostrov Robinsona Crusoe. Po krátké prohlídce jej Juanita vedla k sobě domů. Zde byl rodinou i přáteli bouřlivě přivítán. Vybalil si své věci a spolu s Juanitou si šli zaplavat. Moře je osvěžilo. „Já tady asi zůstanu“ řekl Paul a něžně dívku políbil.
Následoval velmi pohodový týden, kdy Juanita a Paul trávili většinu času na plážích, slunili se a plavali. „Jsem tady velmi rád, ani se mi nechce do Dánska“ říkával Paul: „asi si tady najdu práci“ a po týdnu se nechal zaměstnat jako opravář motorových člunů. Zjistil, že tato práce je jak se říká to pravé ořechové. Když volal domů, řekl: „asi se hned tak do Dánska nevrátím, chci zde nějakou dobu zůstat, našel jsem si práci jako opravář motorových člunů, je to něco, jako automechaničina, je to i slušně placené. Bydlím u Juanity, její rodina mne velmi dobře přijala“. „Záleží na Tobě, synu“ řekl otec: Je to „ jen na Tobě, jakou životní dráhu si zvolíš, kdo mohl tušit, že Tě ta výhra v literární soutěži tak změní“. „Ani já jsem to netušil, ale, když jsem vystoupil na břeh tohoto ostrova, hned mi došlo, že se mi do slova vpálí do srdce“. Pak dodal: „udělám vše pro to, abych se stal občanem této země“. „Jsi přeci Dán“ odpověděl mu smutně táta. „Ale, jo, jsem dán, tady můžeš mít občanství kolik chceš, oni tady respektují každé, záleží jen na tom, zda jsi dobrý člověk“. „Tak to jsi mne uklidnil“ řekl táta a usmál se.
Paul se spřátelil i s místními rybáři. Brzy se od nich naučil chytat ryby a vyjíýžděl s nimi na lov. To taktéž skýtalo další příjem. „Jsi šikovný, je z Tebe skoro ostrovan“ řekl Juanitin táta. „Ano, ale nemám vaše občanství“ řekl si v duchu Paul. „Občas si zaplenkařím, ale cítím, že toto není to pravé pro jeho získání“.
Svěřil se s tím Juanitě. „Pokud máš ten neodbytný pocit dejavu, stačí, aby ses nechal zhypnotizovat a ponořil se do svých minulých životů“ navrhla mu Juanita. „Asi na tom holka něco bude“ řekl Paul. „Až bude víkend, tak si dáme takovou hloubkovou terapii“ navrhla Juanita: „již jsem se to naučila, budeme napojeni na virtuální nemocnici“. „Souhlasím“ řekl Paul. „Ještě něco“ ozvala se opět Juanita: „od samého počátku cítím, že mne k Tobě něco přitahuje, již, když jsem Tě po prvé spatřila, byl jsi mi nějak povědomý“. „Vážně“? Vykulil oči Paul. „Jo, vážně, jako bychom k sobě patřili od jakživa“ řekla Juanita a něžně jej políbila.
Provedení akce bylo naplánováno na sobotu. Místem určení byla pláž při Želví zátoce, kam chodí méně turistů kvůli klidu želv. Tato pláž je zpoplatněná částkou 300 Peso Ostrova Robinsona Crusoe, tyto finanční prostředky jsou věnovány želvám.
Oba ulehli a nasadili si sluchátka. „Máme na sobě plavky s plenkovým čipem“ řekla Juanita. „Může dojít při tom uvolnění k vyprázdnění“ řekla jako by omluvně. „To nevadí“ odpověděl jí Paul a nořil se do hypnotického stavu.
„Jsem pirát, mé jméno je Jack. Plavil jsem se po mořích a spolu se svými kumpány jsem přepadal koráby bohatých kupců. Bylo mi 19 let, když jednou naše loď byla vlákána do pasti a posádka byla pobita a zajata. Mne pak v železech dopravili do Anglie, kde jsem  byl odsouzen k trestu smrti. Při vynesení rozsudku se pode mnou podlomily nohy a já se pokadil. To bylo doprovázeno hanlivými nadávkami soudců a zřízenců. Nakonec mi byl vzhledem k mému mládí rozsudek zmírněn na doživotí s tím, že zbytek svého života strávím v trestanecké kolonii na Ostrově Robinsona Crusoe.
V Anglii jsem měl dívku Jane, v níž poznávám tady Juanitu. Ta i přes protesty svých rodičů se mnou jela, jakož i další rodinní příslušníci nás, pirátů. Plavba proběhla dobře bez nehod, na Ostrově Robinsona Crusoe se mi líbilo, podmínky tam byly snesitelné. Během tří let pobytu na ostrově se nám narodil syn Jack. Také ostatní piráti se zde usadili a splodili děti. Když jednou bylo třeba odrazit nepřátelská vojska, nabídli jsme se my, piráti, že pomůžeme ostrovu. Z prvu nám nedůvěřovali, ale pak nám dali zbraně a my jsme bojovali po boku ostrovanů. Byla nám dána svoboda a my jsme zde zůstali. Narodili se nám další dvě děti a to dcery. Začal jsem na ostrově stejně, jako mí druhové sedlačit, koho by napadlo, že my, staří mořští vlci se budeme rýpat v hlíně.
Dožil jsem se požehnaného věku 75 let“.
Po uvedení do reálného života řekl Paul: „teď je mi to jasné, zažádám si o občanství“. Ucítil, jak jej něco hřeje na zadku a došlo mu, že se pokadil. „Také Juanita potvrdila, že byla onou dívkou Jane. Paul se dal v moři do pořádku,
Následovala žádost o občanství Ostrova Robinsona Crusoe, která byla kladně vyřízena. Tak začal nový život mladého Dánského chlapce na Ostrově Robinsona Crusoe. Kdo jen mohl tušit, že výhra v literární soutěži změní jeho život.



3
Srazíky, akce a setkání / Re:Sraz 17.11.
« Poslední příspěvek od petka63 kdy Listopad 14, 2018, 18:38:12 »
Jen bych doplnil, že v případě "předního plnění" plenky to nikdo řešit nebude ... "zadní plnění" si nechte někam jinam ... Děkuji a konec hlášení  :)

dodatek: Pro prvoúčastníky, chcete-li nakupovat na srazu, tak hotovost sebou - jednorázové plenky jsou cca 20-60 Kč za kus (dle typu), igelitové / gumové kalhotky od cca 300 Kč a nahoru, body cca 500 Kč a nahoru, oblečky z profi e-shopů 1.000 - 15.000 Kč - dle toho, co kdo bude prodávat a z jakého zdroje... a terminál na karty nebude. Cílem neni nikoho "oškubat", ale zadarmo to nebude. "Hotovost" = skladba peněz (bankovek, v hodnotě 100, 200, 500, atd...), když budete mít všichni jen bankovky 5.000.- tak to bude rychle v pr.....
4
Příběhy / Re:Dovolená
« Poslední příspěvek od luba kdy Listopad 14, 2018, 12:48:59 »
Teď jsem si přečetl tuto povídku a musím za mne konstatovat, super.
Vzrušující, mělo to dobrodružný i psychologický náboj. Tak, že ta dovolená měla vliv na vztahy a tak by to mělo být.
Za mne jednička.
5
Příběhy / Re:Dovolená
« Poslední příspěvek od HonzaJenda kdy Listopad 14, 2018, 10:48:25 »
Moc děkuju za zajímavý počtení moc pěkný to je koneckonců jako všechno od tebe  :) takových nápadů bych měl jen to neumím zformulovat do povídky  :( ale fantazii v tomto ohledu mám snad nekonečnou jsi úžasná :)
6
Příběhy / Re:Dovolená
« Poslední příspěvek od Petra N kdy Listopad 14, 2018, 10:10:49 »
Tak doufám, že jsem se v téhle povídce moc nerozjela a že mě to nerozcupujete. Je to pořádný úlet, ale když byl požadavek na povídku o vložkách, no tak co nadělám, když mě napadla.
7
Příběhy / Dovolená
« Poslední příspěvek od Petra N kdy Listopad 14, 2018, 10:08:15 »
Hnali jsme se po dálnici, taťka a ségra spali a řízení zbylo na mě. Členové rodiny se ani netajili tím, že se jim řídit nechce, že si těch tisíc kilometrů mám odřídit klidně sama, protože stejně jezdím z rodiny nejlíp. Že jsem to dostala akorát před odjezdem a kvůli tomu, že nechtějí zastavovat často jsem si musela pořídit vložky ne na menstruaci ale na inkontinenci, nějak neřešili. Navíc se mi při balení někam ztratily, takže jsem musela v jedné vydržet až dokud se věci z kufru nevybalí. Teď už se ale močový měchýř hlásil velmi důrazně. Našla jsem parkoviště a odbočila na něj. Zastavili jsme a já s mámou jsme šly čůrat. Ségra s tátou spali a jak jsem zastavila, ségra se trochu probrala a zaskuhrala, proč zastavuju, když tam ještě nejsme. Doporučila jsem jí, že jestli má nějaké námitky, má si řídit sama, na což něco zaremcala a zase usnula. Zalezly jsme do křoví a stáhly kraťasy. Mamka na mě koukala a její zrak sklouznul k mým kalhotkám. Petí, uslyšela jsem a bylo mi jasné, že bude následovat zase nějaký příkaz. A mamka pokračovala, „tu vložku si vyměň“. Mami, kolikrát Ti mám říkat, že jsem si vzala inkontinenčku. Ta stačí vyměnit po 16 ti hodinách, nemusím si ji měnit pokaždé, když jdeme čurat. A navíc nevím kde jsou, abych si jí vůbec mohla vyměnit. Ale podívej, jak vypadá, máš jí už celou od krve a to sis do ní ještě párkrát ucvrkla, trvala máma na svém. Nebudu se teď hrabat v tašce a hledat vložky, odsekla jsem, no nebo mi je najdi sama. Na dovolené to snad můžeme brát trochu sportovnějc a nemusím mít furt vložku čistou, dodala jsem smířlivěji. Jako kdyby nestačilo, že jsem začala menstruovat při odjezdu, dodala jsem. Víš jak ta vložka musí smrdět po těch 12 ti hodinách co do ní krvácíš v tomhle vedru, trvala na svém máma. Ať si smrdí, podívej, takle si ji zase obléknu, řekla jsem a natáhla si kalhotky i s diskutovanou vložkou na sebe. Přitáhla kraťasy a tvářila se, jako že nic. Dítě, dítě, kdy ty dostaneš rozum, lomila mamka rukama, ještě z toho dostaneš nějakou infekci. Ty by sis to byla schopná obléknout snad i kdybys tam měla hovno, a je Ti navíc vidět, řekla nakonec.  Mlčela jsem, protože měla pravdu. Vzpomněla jsem si, jak jsem se připosrala na školním výletě do vložky a klidně jsem s ní chodila ještě dvě hodiny po městě. Vždyť ale vložky jsou od toho, aby absorbovaly všechno, co nám mezi nohama vyteče, oponovala jsem. A když začne vložka plnit svoji funkci, tak jí přeci nevyhodím hned, ale když už nemůže dál absorbovat, trvala jsem na svém. Ale nemůžeš to brát jen podle toho, jestli ještě může sát, ale i podle toho, jak vypadá, vysvětlovala mě mamka. Takhle musíš přece strašně smrdět. Měla pravdu, vložka smrděla strašně.
Chvíli jsme tedy přehrabovaly kufr auta, ale vložky jsme stejně nenašly. Sedla jsem si teda ve svých džínových kraťasech a smrdící vložkou zase za volant a jelo se dál. Ségra se zase probrala a trochu zavětřila. Peťo, ty máš krámy, co?  Nic jsem jí na to neřekla. No teda, řeknu Ti že Tě cejtím až tady, seš pěkný prase. Trhni si příšero, odbyla jsem jí. Kdopak rovnal věci do kufru, že se tam nedá nic najít, co? Sis to mohla narovnat sama, když se Ti to nelíbí, zavrčela ségra, na což jsme jí připomněla, že si taky může řídit sama, jestli se jí něco nelíbí a tím náš hovor skončil. Na rozdíl ode mě řídila nerada a taky jí to moc nešlo.
   Dojeli jsme na místo a vybalovali. Na vložku jsem zapomněla, až  než jsem šla znovu čurat. Bylo potřeba nanosit spoustu zavazadel a já i ségra jsme musely pomáhat. Až když jsem si ucvrkla při zvedání mamčina kufru, tak mi došlo, že bych to fakt neměla přehánět. Vložky byly pod ním hozené jen tak v kufru. Vzala jsem si čistou a když rodiče vybalili věci, šli jsme na procházku. Kapala jsem do vložky a občas si ucvrkla. Dělala jsem to tak vždycky, abych si omyla pipinku. Je pravda, že takhle vložky dostávaly pořádně zabrat a strašlivě smrděly, to mi ale nevadilo. Měla jsem tentokrát opravdu tlusté, které bez problémů absorbovaly opravdu snad bez omezení. Jsem žena, tak nosím vložky a smrdím, to je snad normální, říkala jsem si a lebedila si, jak jsem se s tímhle vybavením cítila jistě.
Z mého blaženého zamyšlení mě vytrhla ségra. Petí, prosimtě, to sis nemohla vzít sukni, ta vložka Ti je skrz ty šortky děsně vidět, spustila. No co, jsem ženská, mám krámy, to je snad v pořádku, ne? Začala jsem nabourávat její koncept vyčtený z diskusí na internetu, kdy dospěla k názoru, že dívka musí být vždycky jako z cukru, vždy usměvavá ve skvělé náladě a ve společnosti se musí chovat tak, jako že ani na záchod nechodí, podle hesla „dívky nekakají“. Nic na to neřekla, ale podle toho, jak se tvářila bylo jasné, že o tom přemýšlí. Věděla jsem dobře, že taková ve skutečnosti není, že to je jen její dočasná póza. A taky jsem věděla, že máme měsíčky sladěné, takže by měla mít taky. Prohlížely jsme si oblečení u stánku a za chvíli jsem jí nabídla, že jí klidně jednu velkou a tlustou vložku dám, jestli se mnou chce dělat trochu ujetou parádu. Zase nic neřekla, ale bylo vidět, jak jí zajiskřilo v očích. No jo, je to ségra, co se dá dělat. Málem bych vyprskla smíchy, což by ale v tom okamžiku nebylo úplně taktické. Kousala jsem se teda do rtu a dusila v sobě výbuch smíchu.
   Druhý den jsme šli po koupání na večeři. Vytáhly jsme makeup a vykouzlily jsme z těch normálních holek podle možností ty nejhezčí kočky, které jsme si uměly na obličej namalovat :-)
   Moje krvácení vrcholilo. Vzala jsem si raději 2 inkontineční vložky a doplnila je trochou vaty, abych s ucvrkáváním neprotekla. Ségře se mezi tím můj návrh rozležel v hlavě a tak si ode mě vzala vložku, kterou jsem jí předchozího dne nabídla, ale vzaly jsme si obě raději široké skládané sukýnky. V kraťasech to už bylo s touhle výbavou aspoň mě dost nepohodlné. Sedli jsme si na pláži do restaurace a objednali si. Když jsme dojídali, zhasli světla a byl ohňostroj. Některé rachejtle ale stříleli i místní a občas jim vletěla mezi lidi. Jedna nám prolítla pod lavicí, kde bouchla, druhá těsně nad námi. Měly jsme z toho se ségrou legraci, jak nám ten výbuch ožehnul pipiny, i když mě docela naštvalo, jak tam můžou dělat takový mrdník. Bála jsem se, abych neschytala rachejtli do obličeje. Ještě tím někoho trefjej a bude muset do nemocnice s popáleninama, remcala jsem. Zaplatili jsme a vykročili už potemělou, ale krásně osvětlenou ulicí plnou stánků atrakcí a typické letní pohody. Borovice voněly a s večerem už bylo docela příjemně. Abysme si spravily náladu, přemluvila jsem mamku na kolotoč, řetízák. Zaplatily jsme a kolotočář kolotoč zapnul. Nastavil automat na 3 minuty a šel se někam s někým bavit. Točily jsme se a užívaly si večera. Sledovala jsem dění ve stáncích pod námi, užívala si mírně lechtivého pocitu ze svojí sukýnky, která se ve větru nadzvedávala a nechávala místním zvědavcům nakouknout do míst, která je jistě zajímala. Nemít tam vemeno ze smrdících vložek, nejraději bych se nechala od nějakého místního fešáka  zbalit. Nakonec příjemný pocit mírného vzrušení mi zprostředkovávaly i vložky, které v rozkroku měkce a navlhle tlačily a formovaly z kalhotek vemínko. Jak jsem se pohybovala jemně stimulovaly moje citlivá místa a to mě bylo příjemné. Jak mi pod sukýnku foukalo, tenhle příjený pocit ještě zesiloval. Užívala jsem si to a koukala jsem, že už zbývá jen minuta do konce. Najednou jsem si všimla, že lidi kolem kolotoče na mě začali ukazovat a pak něco volat. Přičítala jsem to tomu, že mi asi bylo chvílemi vidět pod sukni a že jim to přišlo zajímavé. Zamávala jsem jim a poslala pusu. Oni se ale tvářili dost divně a vzrušeně gestikulovali. Jeden pán utíkal ke kolotočářovi a volal, „mi aiuti, per favore, signorina brucia“. S Italštinou jsem byla dost na štíru, ale pochytila jsem z toho, že volá o pomoc. Ohlédla jsem se nechápavě ve snaze se podívat kolem, co se děje. Uviděla jsem, že se mi z vložek mezi nohama uvolňuje proužek kouře. S mamkou jsme se držely a povídaly si spolu. Byla tak zabraná do našeho hovoru, že si toho ani nevšimla. Abych jí uvedla do aktuálního problému, vypískla jsem, mamí, já hořím. Začala jsem zmatkovat.  Vložka se rychle na větru rozhořívala, dělala jsem za sebou stále silnější kouřovou stopu. Kolotoč se měl ještě necelou minutu točit. Pán od obsluhy se vracel, protože na něj volali i další lidi okolo, které jsem upozornila svým řevem. Nechápavě zíral co se děje, že má kolotoč zastavit. Mezi tím už mi vložka chytla a já kroužila s plameny pod zadkem. Když jsem se ohlédla, viděla jsem jak za mnou šlehají a slyšela hukot ohně pod sebou. Naštěstí proud větru srážel horký vzduch za mě, takže to moc nepálilo. Mamku jsem pořád držela, protože jsem se tak cítila bezpečněji, říkala jsem si, že jestli mám uhořet na kolotoči, tak raději s někým, než sama. Ta mě ale hlídala a hledala v kabelce lahev s vodou. Hlavně neskákej dolů, nakazovala mi. Prostě chvíli vydrž. Jo to se ti řekne vydrž, když mě hoří zadek, říkala jsem si. Kolotočář už vypnul proud a kolotoč se zastavoval. Stejně jsem ale objela ještě dvě kola s plamenem u zadku. Uvědomila jsem si najednou, že se mi chce čurat a tak jsem to pustila. Obrovský sykot a mračna páry vystřídaly plamen. Ti co jeli za mnou v oblaku, který jsem tak vytvořila, na chvíli zmizeli. Ještě než se kolotoč dotočil všechno zhaslo. Všichni přihlížející byli ale nadšeni, jak jsem to vyřešila a přestála díky své šikovnosti nebezpečí bez jakékoli újmy. Myslela jsem, že sukni budu moct vyhodit, ale zjistila jsem, že sukně vydržela, protože jsem si ji reflexívně nadzvedla a tím pádem zůstala bez poškození. Vzhledem ke svému stavu jsem si ale nemohla jen tak kalhotky s vložkami sundat.
   Kolotočář se omlouval, že nezastavil dřív a vrátil nám jízdné i když to nebyla jeho vina. Ještě jsme zběžně zkontrolovali ségru, jestli taky nehoří a vydali se raději k domovu. Z pod sukně se mi pořád ještě trochu kouřilo ale raději jsem si kalhotky nesvlékala. Nechtěla jsem jít aby mi třeba tekla krev po nohách a tak jsem raději risknula si kalhotky nechat. Byl div, že ještě vůbec držely. Máma mě tedy pro jistotu každou chvíli kontrolovala, jestli nehořím, protože se za mnou stále trochu kouřilo. Kráčela jsem statečně a co nejrychleji k našemu apartmánu a byla ve mně dost malá dušička, protože jsem si nebyla jistá, jestli fakt ještě nehořím. Kouř jsem sice neviděla ale ségra mě každou chvíli ubezpečovala, že se za mnou opravdu kouří. K apartmánu to bylo už blízko, nicméně všimla jsem si, že se pocit tepla pod mým zadečkem pomalu stupňuje a ségra mi hlásila, že se za mnou kouří stále víc. Mámina pozornost mezi tím polevila a já se ségrou šla za rodiči, takže mě neviděli. Nechtělo se mi to zas nějak řešit, prostě jsem ségře oznámila, ať to neřeší, že to prostě dojdu. Už mi trochu otrnulo a ten pocit, že jdu a oheň mi stravuje moje vložky mezi nohama, mě docela vzrušoval.
Ségra mě vzala za ruku. Podívala jsem se na ní nechápavě. Chci si Tě těch pár minut než dojdem užít, hořící ségra. Kdypak se mi to stane abych šla za ruku s holkou za kterou se takhle krásně čoudí, zašklebila se. Nebylo v tom ale nic škodolibého, ten pocit jí vzrušoval stejně jako mě.
Víš, začala mi najednou odkrývat svoje pocity, víš kolikrát jsem měla chuť Ti škrtnout pod zadkem, kdyžs mě šla na nervy, podívala se na mě. Počítám, že nejmíň 100 x, napadlo mě. No dělám si čárky, připustila, přesně to bylo 76 x. No ty seš ale potvora, zkusila jsem se jí vykroutit, ale držela dost pevně. No já jsem Tě chtěla zase poslat do školy s dvojitým vibrátorem, ke kterému bych si vzala dálkové ovládání a zapínala bych Ti ho, kdybys šla k tabuli, připustila jsem zase svůj nápad. Ty seš ale, vyhrkla, pak se ale zarazila, hele to ale vůbec nezní špatně, zamyslela se. Mezi tím mrak za mnou hrozivě narostl. Stáli jsme ale už před vchodem. Táta odemknul a máma jak mě uviděla spráskla ruce, Peťo, okamžitě do sprchy. Nemusela mě popohánět. Venku to nebylo cítit, ale vevnitř se místnost, jakmile jsem do ní vešla, plnila velmi rychle kouřem, takže se tam nedalo dýchat. Nečekala jsem proto ani chvilku a zmizela jsem ve sprše. Doutnající kahotky jsem důkladně zalila vodou a máma je odnesla do kovového kontejneru. Dorazila za mnou ségra a vlezla si ke mně do sprchy. Svlékla si všechno až na kalhotky. Podívala jsme se na ní, co blbne. Chytila mě za ruce a pevně je stiskla. Peti, já jsem podělaná, přiznala. Jak jsem Tě viděla na tom kolotoči, byla jsem z toho úplně mimo a pak když už jsme šly jsem si vlastně uvědomila, že mám plné kalhotky.  No téda, spráskla jsme ruce, takže tys šla celou tu dobu podělaná a nedalas na sobě nic znát. No, pokrčila ségra rameny, já měla jen nakadíno v klahotkách a to mi to stejně pobrala ta Tvoje vložka, za Tebou se ale celou dobu kouřilo, uznej, že jsem neměla moc prostor pro to, abych řešila to, že jdu pokaděná. Koukej to sundat nařídila jsem jí a pomohla jí kalhotky i s nadílkou vléknout a pak jsme jí i přes její jemný protest umyla. Když se pak otočila, svítily jí podezřele očička a navrhla, že bychom se mohly vzájemně umýt celé, že to jde líp, než když se budeme mýt každá sama. Přišlo mi to trochu divné, ale proč ne. Byla jsem přece jen po těch silných zážitcích trochu otupělá. Blbly jsme a cákaly po sobě vodu, různě jsme se pošťuchovaly, až jsme se k sobě přitulily a začaly se něžně objímat. Zarazila jsem se. Tohle ségra nikdy nedělala. Vrhla jsem na ni tázavý pohled. Přitiskla se ke mně a zašeptala mi do ucha, „já jsem tak ráda, žes mi na tom kolotoči neuhořela, víš jak jsem se o Tebe bála“ a začala mě líbat a dráždit. Naprosto jsem jí to věřila, kdyby se o mě nebála, asi by se těžko pokadila strachy a navíc by v tom asi nechtěla bez protestu jít celou cestu až domů. Jemně jsme se mazlily, a nakonec jsme se obě dovedly vzájemně k vrcholu. Pořádně zmožené jsme se ještě trochu domyly a každá připravila té druhé kalhotky s vložkou na spaní. Pak jsme si je oblékly a než jsme usnuly, tak jsme si kalhotky s už trochu ušpiněnou vložkou vyměnily. Tak, teď jsme konečně nejen ségry, ale i nejlepší kámošky, došlo nám oběma. Irča se ke mně za chvíli přišla ještě přitulit a sdělila mi, že je ráda, že mě má a já jsem ji ujistila, že i já jsem ráda, že mám ji.
   Na druhý den jsme se oblékly do na chlup stejného oblečení, aby bylo každému jasné, že jsme dvojčata a vyrazily na ranní procházku ve stejných bavlněných, přiléhavých a trošku průsvitných kraťáskách. Mezi nožkami se nám rýsovaly na chlup stejné vložky a oběma nám byly celkem dost vidět. Vedly jsme se chvílemi za ruce a povídaly jsme si tak hezky a otevřeně jako do té doby ještě nikdy.
8
Příběhy / Re:Sestřenky 1
« Poslední příspěvek od Petra N kdy Listopad 14, 2018, 10:07:16 »
A mrkni na mail...
9
Příběhy / Re:Sestřenky 1
« Poslední příspěvek od HonzaJenda kdy Listopad 14, 2018, 08:26:12 »
Jé tak to se na ní moc těším  :) jsi moc hodná  :)
10
Srazíky, akce a setkání / Re:Sraz 17.11.
« Poslední příspěvek od mimi-tom kdy Listopad 14, 2018, 02:45:03 »
Žen je bohužel mezi námi pomálu, takže spíš je to o setkání, pokecu, orazu, protože se můžeš chovat přirozeně, být v tom co je Ti příjemné, chovat se jak Ti nejvíc vyhovuje. Nikdo nebude řešit co máš na sobě, nebo zda pleny použiješ. Pokud to neobtěžuje ostatní, můžeš si dělat co je libo :-)
Stran: [1] 2 3 ... 10