Poslední příspěvky

Stran: [1] 2 3 ... 10
1
Příběhy / Re:Lenka plienka časť 2
« Poslední příspěvek od alf kdy Včera v 19:25:37 »
hezký a těším se na další díl
2
Převratná novinka / Adélka léčí 3, kontakt s dětmi
« Poslední příspěvek od luba kdy Včera v 16:22:16 »
Adélka léčí 3, kontakt s dětmi


Dny plynuly. Adélčin život se opět vrátil do svých kolejí, jen občas si ji někdo žertem dobíral a to obzvláště Emma. „No, nevím, zda zase neutečeš na moře, měli by Ti dát na nohy koule“. „A Tobě na zadek“ odpověděla jí na to Adélka a již se obě honily kolem stolu. „Ach jo, holky nezvedený“ říkávala babička Valérie: „hlavně Ty, Emmo, kdy Ty dostaneš rozum“. „Ona, nikdy, babičko Valérie“. „Ty se nech být,, abys nám zase někam neutekla, čertisko jedno“. Všichni se bláznivě rozesmáli včetně Adélky. „Teda, Adél, to bylo vzrůšo“ řekl jí Alex. „Ten poprask, to si nedovedeš představit, původně se myslelo, že to lupiči a nakonec parta povedených dětí“. „Báli jste se o nás“? Dotázala se holčička. „A jak“ řekl tentokrát již vážně Alex. „A stejně je Alonso dobrej kapitán“ řekla na obhajobu vůdce té povedené party.
Nyní s těmito čtyřmi hochy kamarádila a ti ji všude brávali. Rodiče nezakazovali dětem spolu kamarádit, po té, co se vše vyjasnilo, také oni zavzpomínali na své lumpárny. „Musel jsem kluka potrestat“ řekl Alonso starší jednou u Miguela nad skleničkou dobrého rumu. „No, ale asi to má po mě. Vysvětlil jsem mu, že se vystavoval nebezpečí, já tehdy skončil na Martiniku v polepšovně“ vzpomínal a na tváři se mu rozhostil spiklenecký úsměv.
Jednou seděli František a David tentokrát u Františka. Anya jim podala víno a oni si připili. Vděčným námětem bylo dobrodružství pětice dětí. „Ty, Davide, já si vzpomínám, jak sme doma poslůchali a negdy aj teď rozhlasové hry pro děcka. Ták mňa napadlo, že by sa tá čertovská příhoda mohla aj zdramatizovať, co temu říkáš“? „Ano, to by bylo skvělé, dokonce mám i název, mohlo by se to jmenovat Dobrodružství na moři“ řekl David a bylo na něm znát, že jej tento nápad chytil. František nadšeně souhlasil.
Brzy k tomu opravdu došlo. Pětice dětí spolu s ostatními zrekonstruovala celý příběh, byly použity i autentické záznamy a to jak ty, které během plavby použila Adélka, když si ssebou vzala diktafon, tak i ty policejní z Trinidadu a Tobaga. Rozhlasová hra měla takový úspěch, že byla přeložena do mnoha jazyků a zfilmována. Náklady pokryly a nejen to, daleko předčily i to, co musel Ostrov Robinsona zaplatit Trinidadsko Tobagské straně. „Tak, nakonec jste slavní“ řekl Alonso starší: „těch pár na zadek Ti však již nikdo neodpáře“. Také ostatní otcové byli téhož mínění.
Ve stacionáři. „Tak, děti, dnes máme sice vyučování, je zeměpis, rozhodl jsem se jej tak trochu zpestřit“ začal pan učitel Radek. „Vyprávěl jsem vám o Ostrově Robinsona Crusoe, zajisté si to pamatujete“. „Ano, pamatujeme“! Zvolaly nadšeně děti. „Já jsem četla Robinsona Crusoe“ řekla Radka, holčička na vozíku. „Já taky“ přidaly se i ostatní děti. „Ano, toho snad četl každý. Mám pro vás jedno překvapení“ pokračoval pan učitel: „jedna hlolčička, která je nevidomá tam bývá u svých kmotrů a dobře se jí tam vede. Pokud budete mít zájem, můžete si s ní na živo popovídad přes Internet“. „Ano, chceme“! Zajásaly děti.
„Ahoj děcka“ ozval se dětský hlásek z reproduktoru. „Jmenuji se Adéla a žiju na Ostrově Robinsona Crusoe, jsem nevidomá, ale beru to, jak to je. Vím, že jste tady všichni nějak postižení, ale měli by jste to brát, jak to je“. „Houby z voctem“! Vskřikl jeden chlapec. Jmenoval se Rudolf a bylo mu 12. Byl po dětské mozkové obrně a těžce to nesl. „Víš, co to je bejt na vozejku, mít plíny? Ty seš jenom slepá, ale chodit můžeš a nenosíš plíny“. „Ale, no tak,“ tišil jej pan učitel. „To je v poho, chápu jej“ řekla holčička. „Nic nechápeš“ řekl hoch a rozvzlykal se. Adélka pochopila, že to nebude lehká práce, vzpoměla si na Romana v dětské nemocnici. Mezi tím psycholožka Renata odvedla hocha, aby jej zklidnila. Po dvaceti minutách jej opět přivedla.
Adélka mezi tím poslouchala děti, které se jí jednotlivě představovaly. „Omlouvám se za Rudu,je to citlivý hoch“ řekl pan učitel. „To je v pořádku, Roman byl taky citlivý“. „Kdo to byl roman“? Dotázal se pan učitel. Adélka jemu i v šem ostatním povyprávěla vše o tomto chlapci z dětské nemocnice.
Rozhovor trval 3 hodiny, mezi tím se Ruda vrátil a taktéž pozorně naslouchal. „Byla bych ráda, kdybychom byli kamarádi“ řekla Adélka. Celá třída nadšeně souhlasila. „Určitě se s vámi budu stýkat po Internetu“ řekla a rozloučila se.
Tento první kontakt monitorovaly Irenka a Renata. „Je to skvělá holčička“ řekla Renata. „Mám však obavu, aby to na ni nezanechalo psychické následky“. „Co“? Dotázala se Irenka. „To utrpení dětí“ řekla vážně Renata. „Byla v té dětské nemocnici a hodně tam toho zažila, je to silná holka, viď, Adélko“ řekla Irenka, která měla holčičku na klíně. „Příště jim povyprávím o svém nedávném dobrodružství“ řekla s úsměvem Adélka. „To se máš s čím chlubit, víš, jak jsem zprvu od Tvé mamky dostala vynadáno“? „Ano, vím“ řekla holčička: „moc se Ti za to omlouvám. „To je v pohodě“ na to opět Irenka. Dlužno podotknout, že po té, co video s pěticí ostrovanů obletělo svět, kontaktovali Ostrov Robinsona Crusoe Adélčini rodiče a zprvu Irenku kárali za to, co se stalo. Musela je uklidňovat, hrozilo dokonce, že si dcerku odvezou domů, ale Adélka moc prosila a slibovala, že to již nikdy neudělá. „Víte, byla to blbost“ vložila se do toho tehdy babička Valérie: „děti poznaly trochu dobrodružství, moře bylo klidné a tak se nic nemohlo stát, dáme na ně pozor“. „Ja, tož, provedle pěkny potvorstvo, ale oznéte, bele sme lepši, take sme se naveváděle ruznéch skopičen a teď se chováme, jak svati, ale svati sme nebele“ doložila Davidova babička Marie.
Tato bouře se přehnala, později to i Adélčini rodiče brali s úsměvem. Adélka seděla u Irenky na Klíně. „Víš, Renčo, to tehdy bylo opravdové dobrodružství, bylo štěstí, že moře bylo klidné“. „Ale, stejně to bylo prima, kluci vystrkovali na lidi zadečky“ řekla se smíchem Adélka. „No jo, ale u Marghemových, když jsem Vás dávala do pořádku jste taky na mne špulili zadečky, ale ty byly řádně pokaděné“ řekla se smíchem Irenka. „Irčo, ale šlo Ti to, pět pokaděných zadečků umýt, klobouk dolů“ řekla Adélka. To se již Irenka a Renata neudržely a propukly v bujarý smích. „Já se snad z Tebe počůrám“ řekla Renata. „A co Ti brání, vem si plínku“ na to Adélka. „Ty bys snad měla jít ke komediantům“ řekla se smíchem Renata. „Je to taková naše opice, viď“ dobírala si ji Irenka.
V tom k Adélce přišla její želva. Holčička ji začala drbat na krku a zvířeti se to očividně líbilo. Po té odběhla a vrátila se se salátem a nakrmila želvu. Ta povytáhla krk a pozorně se na ni dívala. „Škoda, teto Renato, že nemáte u vás ve stacionáři želvu, nebo nějaké jiné zvíře“ řekla vážně holčička. „Ano, máte tam zahradu, možná, že nějaká větší, třeba pardálí by se tam hodila, na Ostrově Robinsona Crusoe vznikla chovná farma těchto želv a nyní jsme největším vývozcem na světě, mohla bych to zařídit“ řekla Irenka. Pak dodala: „děti by se měly o co starat a kontakt se živým zvířetem nenahradíš“. „Budu o tom uvažovat“ řekla Renata. „Taková želví léčba“ řekla živě Adélka. „Možná, že by se to mohlo nazvat turtles terapie, nebo-li želví terapie“ doplnila ji Irenka.
Kontakty se stacionářem pokračovaly a neustále se prohlubovaly. Adélka dokázala ač neviděla velmi živě vyprávět a i bez zraku věrně popisovala život a přírodu na Ostrově Robinssona Crusoe. Když se jednou dětí dotázala, zda by chtěly ve stacionáři nějaká zvířata, všechny nadšeně jásaly.
„Ty děti při kontaktech s tou nevidomou holčičkou přímo ožívají“ řekl pan ředitel Renatě a Kádí. Ano, to je pravda, ubylo mi depresí u malých pacientů a i ten Ruda se sklidnil“ řekla uznale Renata. „Je to taková brouček“ doplnila Kádí. „Mám jen obavu, aby se na Ostrově Robinsona Crusoe nezačaly o náš stacionář zajímat a nekoupili jej“ řekl pan ředitel. Pak ještě dodal: „mám nějaké informace o tom, že se o nás velmi intenzívně zajímají. Neříkám, že nejsou pokroky, ale třeba si dosadí svoje lidi“. „Ale, nebuďte paranoidní“ škádlivě řekla Renata. „Oni pomáhat dětem, nezajímat je personal a Vy být dobrej ředitel, nemusíte se bát“ řekla Kádí a mile se usmála. „Možná, že jsem paranoidní“ připustil ředitel: „necháme to být, nyní se věnujme dětem. Ta Adélka má na ně opravdu kladný vliv, děti na ní jen visí. Když jim vyprávěla o svém posledním dobrodružství, byl jsem při tom, dokázala to líčit tak živě, že nás to všechny strhlo, má ta holka, ale kuráž“.
Také rodiče byly Adélčiným kontaktem nadšeni. Děti o ničem jiném nevyprávěly, než o Ostrově Robinsona Crusoe a o Adélčiných povedených kouscích. Jednou se svěřila maminka desetileté Janičky, která byla po dětské mozkové obrně: „ta nevidomá holčička, jako by těm dětem vlila novou krev do žil. Janička byla dříve taková zakřiknutá,a le teď se snaží si i více kolem sebe dělat, co může“.
„Máš na ty děti kladný vliv“ řekla Adélce Irenka. „Jsou moc hodné a já mám nové kamarády“ řekla s úsměvem holčička. „Asi jednou budu psychologem“ dodala. „To je ještě hodně daleko, nejprve musíš vychodit školu a pak se uvidí, třeba budeš mít úplně jiné zájmy“ řekla Irenka.“Mne by to moc bavilo“ řekla holčička. „Předpoklady na to máš“ připustila Irenka: „ale, to je ještě hodně daleko a psychologie je někdy hodně těžká“ řekla zamyšleně. „To je, když jsi vyrvala Davida té zubaté“ řekla holčička. „Ano, vyrvala jsem jí ho, ale nikomu bych to nepřála“ řekla Irenka a vzala holčičku do náručí. Hlavou jí prolétly vzpomínky na začátky s Davidem a na její boj o jeho život. „Kéž by ta malá holčička nebyla vystavena takovým těžkým zkouškám, beztak toho má již v tak útlém věku dost” řekla si a oči se jí zarosily slzami.
Pokračování příště.
3
Příběhy / Re:Daddy's Little Girl 5
« Poslední příspěvek od rejden kdy Včera v 15:24:15 »
Super příběh, líbí se mi, jak se vyvíjí.
4
Příběhy / Re:Lenka plienka časť 2
« Poslední příspěvek od luba kdy Včera v 12:45:14 »
Zajímavé, již se těším na další pokračování.
Pro tu dívku to muselo být docela ponížení.
5
Příběhy / Re:Daddy's Little Girl 5
« Poslední příspěvek od Babykluk kdy Včera v 12:26:07 »
Super, jen tak dál  ;D
6
Příběhy / Lenka plienka časť 2
« Poslední příspěvek od filipemce kdy Včera v 12:21:13 »
Lenka Plienka časť 2

Čas pri počítači ubieha neuveriteľne rýchlo. Ani sa nenazdala a už za Lenkou stála mamina. „ No čo ty nezbeda, už je čas večera,“  skonštatovala mamina. „Počkaj chvíľu mami, ešte dohrám túto hru...“ „ Žiadne také Leni, už je veľa hodín. A nemôžeš ísť spať predsa hladná, ešte sa musíme napapať, “  pozrela na ňu prísnym pohľadom. „Tak dobre, ale aspoň si tu hru uložím a už idem.“ „ Čakám ťa v kuchyni.“  Od kedy ju mamina prebalila, nemala  potrebu ísť cikať a tak stále sedela v čistej plienke. Avšak akonáhle vstala, potreba na ňu prišla hneď.  Rýchlo si rukami chytila rozkrok a prekrížila nohy. Vedela, že nemá inú možnosť, ale stále si nato nevedela zvyknúť. Predsa len, bol to jej prvý deň v plienkach. A tak to aj na dlhú dobu malo zostať.  Cítila sa veľmi bezradne, v hlave mala stále zafixované wcko. Nakoniec to už nevydržala a všetko pustila. Doslova počula, ako to jej plienka absorbuje. Z ničoho nič  nabrala objem a preto musela držať nohy jemne od seba. Keď docikala, vybrala sa do kuchyne, kde jej rodičia už večerali.  „Tak, čo si mi pripravila na večeru ?“ „Nebuď nedočkavá, len si sadni,“ mamina odišla ku kuchynskému stolu, kde už mala pripravenú detskú fľašu s cumlíkom. Lenka si zatiaľ sadla vedľa tatina pri stole. „Kde si nechala dudlík Leni ?“ „Veď tu ho mám v ruke, čo nevidíš ?“ „ Prepáč, ja len... myslela som, že ho budeš mať v ústach. Nevadí, ale na noc si ho zoberieš, dobre ? Bude sa ti s ním ľahšie zaspávať.“ „ Dobre mami, len už mi niečo priprav prosím ťa, naozaj som hladná,“ stále naliehala na maminu. „Povedala som ti, nebuď nedočkavá. Pozri, tu som ti pripravila sunar, ktorý najskôr celý vypiješ.“ „Čože? To musím byť malé dieťa v každom ohľade ?“ „ Odteraz áno Leni a už žiadne odvrávačky, pretože ochvíľu sa nahnevá aj tatino,“ a podala jej detskú fľašku. Zatiaľ čo poslušne pila, mamina jej pripravila ešte kašu a tatino jej vysvetľoval plány na zajtra: „Takže Leni, zajtra pôjdete s maminou nakúpiť potraviny do obchodu. Najlepšie by bolo, keby ste išli autom. Detskú sedačku som už pripravil. Prídu mi sem ľudia ,ktorí namerajú tvoju novú detskú izbu. Mala by byť hotová už tento týždeň. Čo sa týka kočiarika, ten sme síce objednali, ale ešte nám nedošiel email o jeho odoslaní, takže na ten si musíme chvíľu počkať.“ Lenka len neveriacky počúvala. Kočiarik ?  Predsa viem sama chodiť, nie ? Detskú sedačku v aute by ešte prekúsla, ale čo tá detská izba ? Vedela som, že pribudne prebaľovací kútik, ale žeby sa prerobila komlet celá ? Pomyslela si Lenka. Hneď ako dopila sunar, skúsila zaprotestovať: „ Ale prečo kočiarik ? Veď chodiť predsa viem a navyše, to vážne ho dokážu spraviť tak veľký ?“ Ako prvá odpovedala mamina : „Kočiarik preto, pretože od dnes nám nosíš plienky zlatino a keď sa pôjdeme prejsť, nechcem ťa čakať na ulici, kým sa mi tam pokakáš na mieste, ak ťa chytí veľká potreba. A áno, existuje firma, ktorá nám taký spraví na objednávku.“ Lenka stále nemohla uveriť, ako sa jej zo dňa na deň tak drasticky zmenil život.  „Čo sa týka tvojej novej izby, to sme si už vysvetľovali. Aj keď si sa na ňu nepýtala, videla som tvoj udivený výraz. Tak a teraz ešte rýchlo spapaj tu kašu, ktorú som ti pripravila.“ Hneď, ako ju dopapala, zobrala Lenke z ruky dudlík a dala jej ho do pusy. „Ako sme sa dohodli, zoberieš si ho na spanie, takže si ho dáš von až ráno dobre? Poďme skontrolovať plienky a zakývaj tatinovi na dobrú noc.“ V poslednej chvíli mu zakývala hlavou. Tatino jej zakýval naspäť.

Mamina chytila Lenku za ruku a odviedla ju do detskej izby. Hneď ju položila na zem a rozopla jej body. Prvé, čo uvidela, bola objemná plienka. Lenka radšej otočila hlavu do strany. „ Kto sa nám tu opäť pocikal ? Ktoré zlatino? “, začala sa jej prihovárať detským hlasom. „ Neboj Leni, o chvíľu si nato zvykneš, keď budeš mať neustále mokro v plienke.“ Pri tých slovách sa Lenka hrozne začervenala. Možno si to v tej chvíli nevedela predstaviť, ale o rok si už ani nebude uvedomovať, kedy sa vlastne pocikala. „Na noc ti ešte do plienky vložím jednu bavlnenú, aby si mi nepretiekla. A pozri, čo som ti kúpila. Nové pyžamko.  Trochu som zmenila štýl, to posledné si mala čisto jednej farby. Toto je s motívom Mickey Mousa.“ Keď sa nad tým zamyslela, celkom sa jej páčilo. Aspoň niečo za celý ten deň.  Najskôr ju vyzliekla z body. Odlepila plienku, zahodila ju, zapudrovala zadoček a zabalila ju do novej. Ležala pred maminou úplne nahá, len v plienke.  Až teraz ju vlastne napadlo, ako moc stratila celé svoje súkromie. Nakoniec ju ešte obliekla do pyžama a uložila do postele. „Pre istotu ťa zamknem, keby ťa náhodou napadlo robiť nejaké šibalstvá. Idem ešte za tatinom vyriešiť niektoré veci. Sladké sníčky, nech ťa strážia anjeličky. Dobrú noc zlato.“ „ Dobrú noc mami,“ odišla a zamkla dvere.

Zavrela oči a odplávala do ríše snov. Celý ten čas, čo snívala, sa nevedomky dva krát pocikala. Mamina mala pravdu, s obyčajnou plienkou by už rodičia museli kupovať nový matrac.  Tesne nad ránom sa zobudila na vlhkosť medzi nohami. Nevedela, koľko je hodín, ale hrozne ju tlačilo bruško. Pri pocite nastávajúcej nehody sa cítila naozaj trápne. Ale čo mohla spraviť ?  Skrčila si nohy k prsiam a prichytila si ich rukami. Pomaly zatlačila a všetko to pustila do plienky. Všetok ten náklad cítila medzi nohami. Bolo jej z toho do plaču. Navyše ani nevie, kedy ju mamina príde prebaliť. Dudlík položila vedľa na nočný stolík a v posteli ležala schúlená ešte dve hodiny, kým začula odomykanie dverí. „ Tééda, ty máš ale dusno v izbe,“ privítala ju ráno mamina. „Dobré ráno Leni, vidím že potrebuješ čo najrýchlejšie prebaliť. Najskôr ale pôjdeme raňajkovať, potom ťa prebalím a aj prezlečiem. Musíme ísť do obchodu, máme málo času.“ „ Ale ja som sa....“ Lenka zmĺkla a s červenými líčkami sa zadívala pohľadom dole. „Ja viem zlato, cítim to až sem, ale to vydržíš. Nemôžeš očakávať, že ťa hneď prebalím. Aj na náklad v plienkach si musíš zvyknúť.“ Mamina ju vytiahla  z postele a nechala ísť Lenku prvú do kuchyne.  Zadívala sa na jej rozkrok. Bolo vidieť, že plienka je  už využitá na maximum.  Najvtipnejšie bolo, ako  sa snažila držať nohy od seba. Ako skutočné batoľa. Keď prišli do kuchyne, tatino už raňajkoval omeletu. „Dobré ráno, ako sa ti spinkalo ? Cítim, že máš plné plienky. Dúfam že nebudeš mať zaparený zadoček.“ Lenka ticho pozdravila a sadla si na stoličku.  To bolo na tom najhoršie, musela si sadnúť na ten náklad. Pred rodičmi.  Úplne sa jej to rozostrelo po rozkroku a cítila to snáď úplne všade. Mamina jej prichystala raňajky, tiež omeletu. Všetko spolu spapali a opäť sa odobrali do izby, kde si už ľahla na podlahu, aby ju konečne prebalila. Mamina rýchlo pripravila potrebné veci a pustila sa do toho. Opäť poslušne zdvihla nohy hore a čakala, kým ju vyutiera a zabalí do čistej plienky. Vedela, že takto musí ísť aj do obchodu. Aspoň teda rodičia nepovedali inak. Rýchlo sa teda na to počas prebaľovania maminy opýtala : „ Mami ? Viem, že sa teraz ku mne správate ako k malému dievčatku, ale to musím ísť aj do obchodu v plienkach?“ Nespokojne sa na Lenku zadívala a vysvetlila jej situáciu: „ Ach Leni... už som ti to hovorila. Od včerajška ťa vnímame už len ako naše malé dievčatko. A tým aj nateraz budeš. Nie je to žiadne hranie sa, že doma tak a v škole tak. Jednoducho si malým dievčatkom a basta. Preto aj do obchodu pôjdeš v detských šatách. Viem, že aj pre ostatných ľudí to bude asi divné. Ale časom si zvyknú. Nemôžu ťa brať ako dospievajúcu, keď ňou nebudeš.“ Tie slová boli pre Lenku nepredstaviteľné. Všetko preč, ani len tú podprsenku si nemohla nasadiť. Ani sa sama obliecť. Na všetko bola odkázaná na maminu. Keď ju konečne prebalila. Obliekla jej celkom pekné  šaty s krátkou sukňou. Hneď v zrkadle si všimla, ako jej plienky vyčnievajú. A čo ešte len, keď naberú objem ? Skoro sa opäť rozplakala, keď v tom jej mamina opäť nasadila dudlík. „Nechcem počuť žiadne námietky. Ponáhľajme sa, nech stihneme nakúpiť, čo potrebujeme“. Vybrali sa von k autu. Prvý krát bola mimo domu v plienkach. A veľmi sa hanbila. 

Mamina otvorila zadné dvere auta, kde už čakala na Lenku detská sedačka.“ Tak šup šup do auta, ešte ti dám pás.“ Poslušne si sadla a radšej neprotestovala. Obchod sa nachádzal necelých 10 minút autom od domu. Ešte pred tým, než naštartovala auto, mamina jej podala detskú fľašu. „Viem, že si po raňajkách nemala moc tekutín, tak som ti prichystala teplé mlieko do fľašky.“  Lenka si fľašku zoberie a konečne môžu vyraziť. Cesta bola krátka.  Hneď po dopití, keď si dala dudlík naspäť, sa jej začalo chcieť cikať. Myslela si, že celú cestu, až po návrat domov zostane suchá. Chvíľku vrtela nohami, ale nakoniec to pustila. Keď konečne zaparkovali pri obchode, mamina vybrala Lenku z auta. „Celý čas sa ma budeš držať za ruku dobre ? Nechcem aby si sa mi stratila. “ Nemohla povedať nič, a tak len poslušne kývla hlavou. Vybrali sa pre košík. Neustále sa obzerala okolo seba, či ju niekto nesleduje.  Vonku až tak veľa ľudí nebolo, ale keď vošli dovnútra... mala pocit, že sa od hanby prepadne. Rozhodla sa pozerať radšej smerom nadol. Pred toľkými ľuďmi a navyše v použitej plienke. Ako prechádzali popri regáloch, mamina postupne zbierala veci do košíka a ľudia si Lenku všímali s udiveným pohľadom. Také veľké dievčatko v plienkach veru ešte nevideli.  Aj keď to bolo pre nich zvláštne, radšej nepovedali nič a snažili sa vyvliecť z danej situácie. „ Najskôr nájdeme jedlo dobre? Potom sa vyberieme pre tvoje detské potreby, aj keď plienky objednávam z internetu. Detské zvlhčené obrúsky by sa nám zišli.“ Už mali v košíku všetko čo potrebovali, keď v tom sa Lenka pokakala. Chcela si len prdnúť, keď v tom sa jej to všetko nahrnulo do plienky. Uvedomila si, že sa na ňu zmätene pozerá jeden pár. Keď si uvedomila svoju situáciu, v momente sa rozplakala. Taká potupa! A bude v tom musieť zostať celú cestu domov… „Lenka ? Spravila si to, čo si myslím?“ Lenka na ňu pozrela previnilým a uplakaným pohľadom. „Ukáž, pozrieme sa na to.“ Mami, nie!!! Pomyslela si v duchu. Mamina jej pred všetkými pozdvihla sukňu a rukou jej ohmatala plienku a zadok. Tak trápne sa ešte nikdy necítila. Jediné, čo jej ostávalo bolo len stáť na mieste. „Mami pozri, tomu veľkému dievčaťu mamina kontroluje plienky.“ Z neveľkej diaľky sa na nich pozeral približné 8 - ročný chlapec. „Vidím, možno má nejaké postihnutie. Môže byť totiž veľká vieš, ale asi má myslenie na úrovni 2 – ročného bábätka.“ Aj keď jej samotnej sa tomu ťažko verilo. Nakoniec sa so synom vybrali ďalej nakupovať. Avšak na tak trápnu situáciu  len tak ľahko nezabudne. Naozaj veľké dievča a pritom pokakaná priamo v obchode.
 
 „To bude dobré zlato. Ty zato nemôžeš. Malé deti predsa nevedia udržať svoje potreby.“ Utišovala pokojne Lenku. Pri tých slovách ju zamrazilo. Chcela si len trochu uľaviť a pritom.... Čo keď sa postupne začne pokakávať ľahšie a ľahšie. Čo keď nakoniec o tom ani sama nebude vedieť? Od stresu sa do toho navyše opäť pocikala. To ju už mamina brala k pokladni. Okolo nich prechádzalo húfa ľudí, ktorí sa na nich zvedavo obzerali. Rad nebol veľký, ale objavila sa pred nimi paní v strednom veku. Mamina to hneď využila a v momente ju oslovila: „Prepáčte prosím Vás, mohli by ste nás pustiť v rade ? Vidím, že máte toho dosť veľa v košíku, ale moja dcéra sa pokakala a vážne ju potrebujem prebaliť.“ Lenkine plienky už boli naozaj objemné a úplne vystrkovali spod sukne každému na obdiv. Nemohla uveriť, že jej mamina rozpráva o nej pred ľuďmi tak priamo. To bude v každých očiach už navždy malé bábo? Ale čo by som mohla spraviť? Veď som sa práve pokakala pred cudzími ľuďmi!! V strese sa pokúšala normálne myslieť, avšak moc jej to nevychádzalo. Paní sa zvedavo pozrela na komickú situáciu okolo nej. Tínedžerka, oblečená ako malé dievčatko v použitej plienke. A navyše s dudlíkom. Nevedela, na čo skôr pomyslieť. V podstate zostala bez slova. „Ja.... samozrejme, môžete ísť.“ A dovolila im prejsť k voľnej pokladni. Keď všetko zaplatili, konečne sa vybrali k autu. Lenka pri každom kroku cítila svoj náklad. Trapas na celý život. Pred toľkými ľuďmi... nikdy ju už ako dospelú nebudú brať. Pri každom kroku si tiež uvedomovala svoje nové postavenie. Mysleli to vážne. V podstate sa z nej naozaj stalo nesvojprávne malé dievča. Pri aute otvorila mamina dvere a posadila Lenku na jej sedačku. „Poď sem ty moja princeznička. Neplač už toľko. Malé deti sa za svoju plienku nehanbia. Domov to zvládneme, aj keď ti je určite nepríjemne v tom sediet.“ Mala pravdu. Keď si sadla na svoju plnú plienku, cítila sa ako bábätko v dospelom tele. Jediné, čo na nej z vonka zostalo dospelácke, bola jej výška, tvár a prsia. Mamina naštartovala auto a vybrali sa domov, kde už na nich čakal tatino s novými správami.
7
Převratná novinka / Re:Adélka léčí 1, život na ostrově
« Poslední příspěvek od Kejklir kdy Včera v 10:23:55 »
Lubo je to super co jsi napsal.
8
Hlavní nádraží / Re:Kde se přeebalujete?
« Poslední příspěvek od gumplík kdy Včera v 00:47:27 »
9
Příběhy / Re:Daddy's Little Girl 5
« Poslední příspěvek od jane kdy Květen 20, 2018, 23:55:04 »
Děkuju, těší mě to :)
Pokusím se něco sepsat brzy a přidat to sem :)
10
Příběhy / Re:Daddy's Little Girl 5
« Poslední příspěvek od gumplík kdy Květen 20, 2018, 23:28:25 »
Opravdu píšeš pěkně, od Tebe je vždy zajímavé čtení a piš dál. Čekám na další díl a už se na něj těším. :)
Stran: [1] 2 3 ... 10