Poslední příspěvky

Stran: [1] 2 3 ... 10
1
Převratná novinka / Re:Adélčin dětský tábor 11
« Poslední příspěvek od Iloveplenky kdy Včera v 21:34:54 »
Pěkný příběh, nemohu se dočkat pokračování.
2
Prodám / koupím / hledám / Re:Prodám Molicare classic L
« Poslední příspěvek od DLTom kdy Včera v 19:54:32 »
30Ks jako v každém balíku a 500kč za jeden.
3
Převratná novinka / Adélčin dětský tábor 11
« Poslední příspěvek od luba kdy Včera v 17:54:23 »
Adélčin dětský tábor 11, Velké drama


Bylo krásné slunečné dopoledne. “Pokud počasí dovolí, půjdeme odpoledne k vodě a na lodičky“ navrhl Petr. „Hurá“! Zajásaly děti. “Ať žije Petr” ozvalo se z dětských hrdel. „My s Ondrou a Honzou teď zajedeme nakoupit pro náš tábor, doufám, že to tady nepobouráte“ opět žertoval Petr. „Neboj, my na ty rošťáky dohlídnem“ řekla Hanka. „Jací rošťáci, od doby, co tady není Vébr, tak je to tu v pohodě a tady Olin se ukázal, jako ten nejlepší kámoš“ řekl Lojzík. „Ty, Petře, tak si představ, Vébr mi volal a vyhrožoval, že má pistoli, že nás tady postřílí, pěknej vůl, co“? „To, jo“ řekl Petr a zasmál se.
Také Emma s Alexem se rozhodli, že si vypůjčí vůz a projedou se po okolí. „Adél, ne, abys tady dělala bordel“ řekla škádlivě Emma. Adélka ji na rozloučenou přátelsky plácla po zadku. „Co se škádlívá, rádo se mívá“ zarecitovala Jana. V táboře panovala pohoda a veselí.
„Ty, Petře, mě se ten Vébr nějak nelíbí“ řekl Ondra. „Nesejčkuj, to on tak vyhrožuje“ řekl mu na to Honza. Petr řídil a měl divný pocit, jako by jej svírala zlá předtucha. „Nevím, ale mě se ten kluk taky nelíbí, vidíte, co dělá starej Vébr“ řekl zamyšleně od volantu Petr. „Máš sice pravdu, ale, aby nás tady postřílel? To by bylo snad příliš fantastické, nezdá se Ti“? Pochybovačně řekl Ondra. „Tak to kluci vypusťme z hlavy, věnujme se nákupům, jednak pro tábor a taky, co chtějí jednotliví členové a vedoucí od nás přivézt z města“ opět doložil Petr.
V táboře panovala dobrá nálada, Adélka seděla s Terezkou a Pavlou na lavičce a všechny tři se opalovaly. „To je nádherně“ pochvalovala si Adélka. „Jsem moc ráda, že jsem sem jela“ na to Pavla. Přišla za nimi Renatka a usedla vedle nich. „Tak, co, Renatko, už se tady nebojíš“? Dotázala se jí Terezka a vzala ji na klín. „Ne, tady díky Adélce už ne“ a mile se na holčičku usmála. „Ta bojovka to ve mě zlomila, to bylo to nejdobrodružnější z celého tábora, však sis dobře vedla Adélko“ opět řekla Renatka. „Ta bojovka byla suprová, teď už mne žádné další dobrodružství nečeká“ řekla Adélka a slastně se protáhla. „To sluníčko tak krásně svítí, odpoledne půjdeme k vodě“ dodala ještě. „Nezapomeň si vzít plavky s těma těsnejma gumičkama“ radila jí Pavla. Dívky včetně Adélky se srdečně rozesmály.
Olin, Slávek a Standa si házeli s míčem. „Seš dobrej, Oline“ řekl Standa. „Co Tvůj táta, jak se mu líbí v Rakousku“? Dotázal se se zájmem Slávek. „Ale, jo, má to tam dobrý“ řekl hoch. „seš fakt kámoš, navíc, Tvůj táta ten dort uhradil“ pochvalně řekl Slávek. „Ano, také mi právem vynadal“ řekl Olin. Pak ještě dodal: „stejně to byla kluci pitomina“.
„Ty sketo, tak jsem tady“ ozvalo se za jeho zády“. Ohlédl se a spatřil Karla Vébra. „Tak jsem tady, zrádče a jak jistě víš, zrádcové se popravují“ řekl Karel a ke zděšení všech se v jeho ruce objevila pistole. Olin se dal na útěk. „Neblbni, to je jenom hračka“ se smíchem řekl Slávek. „že hračka“? Posměšně si odfrkl Karel. V tom bylo slyšet cvaknutí závěru pistole a záhy zazněl výstřel. Olin se zastavil v běhu a nevěřícně zíral před sebe. Následovala druhá rána. Chlapec se s nářkem zhroutil k zemi“. „Cos to udělal“ zvolal zděšeně Slávek. „Tenhle brzo zdechne a teď mne oba poslouchejte, jste mými rukojmými, tahle pistole není žádná hračka, jak jste se mohli přesvědčit. Jestli uděláte sebemenší pohyb, zastřelím vás oba, jako divoké kachny, tak si to dobře rozmyslete
„Jů, kluci střílejí z kapslovky“ vypískla radostně Adélka: „to se tam půjdu podívat“ a již šla. Slyšela tuto malou skupinku dětí, šla za hlasy. „Co se tady děje“? Zvolala radostně. „Nechoď sem“! Vykřikl Slávek. „Drž hubu, nebo Tě taky voddělám, jak tamtoho“. „Olin je asi mrtvej“  stačil ještě říci Standa. Adélce ihned došlo, co se stalo, že Karel Vébr má pistoli. Na dokreslení hrůznosti situace se ozval slabý Olinův nářek. „Ten už dodělává“ konstatoval Karel. Adélka užasla nad tím, jak může být někdo tak krutý, snědení dortu, její vhození do louže brala ještě, jako klukovinu, ale tady jde o vážnou věc, o životy . Kolena se jí podlomila, věděla, že je třeba neprodleně jednat, ale, co udělat, aby tím nikoho neohrozila? „Ty, Karle“ zapředla s ním hovor. „Co chceš? Vypadni, za chvilku tady budou jatka“ zasyčel nenávistně Karel. „chci Ti něco nabídnout“ pokračovala se stísněným hlasem Adélka. „Co Ty mi prcku můžeš nabídnout“ rozchechtal se Karel. „Jen nech být, vyměním sebe za tyhle dva kluky“ nabídla se Adélka, její hlas byl již pevnější. „Co bych z Tebe měl, Ty škvrně“ řekl posměšně Karel. „Jsem částečně z Ostrova Robinsona Crusoe, pokud bys mne vzal, jako rukojmí, mohl bys dostat i nějaké výkupné“. „Ty seš teda formát, Adél, víš, co riskuješ“? „Ano, vím, pusť prosím Tě ty dva kluky“. Slávek a Standa zůstali zaraženě stát. „Tak, upalujte, vy dva poserové, tadyhle ta holka vám právě zachránila ty vaše mizerný životy, chtěl jsem vás oba za chvíli voddělat, ale tadyhle za tu dostanu milion Doláčů a ještě letenku do Karibiku, tak, upalujte, než si to rozmyslím“.
Adélka vycítila z Karlova rozvášněného hlasu, že jeho pozornost s vidinou tučného výkupného ochabuje a je třeba rychle jednat. „Teď, nebo nikdy“ řekla si a počala rychle jednat.
To, co se následně stalo bylo dílem okamžiku. Adélka sklonila hlavu, rozběhla se proti Karlovi a vší silou mu vrazila hlavou do břicha. Následoval kopanec do rozkroku. Karel zařval, leknutím upustil pistoli, která s třesknutím dopadla na kámen. „Kluci, odkopněte ji, ať na ni nedosáhne“! Zvolala hlasitě Adélka. „Ty zmije“ zasyčel Karel a prudce jí stiskl hrdlo. Slávek na nic nečekal a běžel za vedoucími, kterým v chvatu vše vylíčil. „To snad ne“! Zvolala zděšeně Jana. „Olina zabil“ dodal ještě chlapec.
Adélka se se svým protivníkem rvala, ale ten ji držel za hrdlo. Dívka lapala po dechu a pomalu jí docházel vzduch. „Tohle mi zaplatíš“ řekl Karel. Adélka se již nebránila, slyšela hučení v hlavě. V tom pocítila teplo v rozkroku a došlo jí, že čůrá. Po chvíli se i pokadila. „Seš pěkně podělaná, ale všecka čest, nesmrdíš, to je divný“ slyšela jako by z dálky. Po chvíli ji obestřela temnota.
„Adélko, už je dobře“ slyšela nad sebou čísi hlas. Skláněly se nad ní Hanka, Terezka, Pavla a Lenka. „Kde to jsem“?“V táboře, kluci přemohli toho Vébra“ informovala holčičku Pavla. Adélka slyšela jekot sirény. „Záchranka“ došlo jí. V době, kdy Karel škrtil Adélku, přiběhly vedoucí se skupinkou kluků, zpacifikování útočníka bylo dílem chvíle. Ten byl svázán provazy a zuřivě řval.
„Tak, co ještě potřebujeme nakoupit“? Tázal se Petr svých dvou kamarádů, když v tom zazvonil jeho mobil. Na jeho druhém konci byla Hanka, která mu vše vylíčila. „To je hrozný, tak si kluci představte, že mladý Vébr vzal tátovu pistoli a ohrožoval náš tábor, dokonce zranil Olina a Adélku málem uškrtil, již ho zpacifikovali, ale jsem z toho špatnej“ řekl Petr a strašně zbledl. „Mám převzít řízení“?Dotázal se starostlivě Ondra. „Ne, to zvládnu“ řekl Petr a hlas se mu chvěl. Oba nasedli, vůz se rozjel k táboru.
„Ten hoch bude v pořádku, sestři, dobře jste si vedla při jeho záchraně, průstřely levé ruky a nohy, ztratil hodně krve, také utrpěl šok“ sděloval Lence diagnózu lékař záchranné služby. „Je mimo nebezpečí života, ale pro jistotu jsem povolal vrtulník“ a již bylo slyšet hukot motoru vrtulníku záchranné zdravotnické služby.
Petr s ostatními dvěma hocchy dorazil do tábora. „Co se tady pro boha stalo“? „Vébr přijel s pistolí, ostatně, zde je“. Ten se zmítal v provazech a u úst se mu objevovala pěna. Petr o něj ani pohledem nezavadil. Rozběhl se k Olinovi, kterého nakládali do vrtulníku. „Bude v pořádku“? Dotázal se záchranáře. „Bude, hned ho převezeme do nemocnice a dáme mu transfůzi“.
Vrtulník se vznesl do vzduchu. A opět byly slyšet syrény, tentokrát policejní. Do tábora přijelo několik policejních vozů. „Chlapče nešťastná, cos to proved“ řekl směrem ke Karlovi postarší policista: „hrozí Ti polepšovna“. „co ta dívka“? Dotázala se lékaře Hanka. „Bude v pořádku, utrpěla šok, ale je mimo ohrožení života, musíme ji vzít do nemocnice“ oznámil lékař. „Mohu jet s vámi“? Dotázala se Hanka. „Samozřejmě“ odpověděl lékař. Naložili Adélku do sanitky. Ta se stulila Hance do náručí a rozvzlykala se. Vlivem toho všeho se ještě jednou řádně pokadila.“Do nemocnice přijeli Alex s Emmou. „My Tě vystřídáme“ nabídla se Hance Emma. Spolu Adélku přebalily, sestřička ji uložila do postele na jednom z pokojů, Emma s Alexem se nabídli, že budou s ní, jako psychická podpora, s čímž personál souhlasil.
Došlo na vyšetřování. Chlapče nešťastná, cos to provedl“ Opět řekl starší policista Karlovi. Ten se třásl po celém těle, neboť mu došel rozsah jeho činu a nyní na něj dolehly jeho případné důsledky. Rozplakal se. „To sis měl uvědomit dřív, ten dort a ostatní věci, to byla klukovina, ale vzít pistoli a málem tady postřílet děti“ hrozil se Petr. „Co se stalo s Olinem“? Ptal se v slzách Karel. „Teď se ptáš“ řekl přísně Petr. „Měl by tady být nějaký psycholog“ řekla Hanka: „jednak pro ty děti tady a taky pro toho chlapce“. „Ano, vše zařídím“ řekl jeden policistaa někam volal. „Jede sem jeho otec“ řekl další z policistů. „Můj táta“? vyhrkl Karel. „Ano, Tvůj táta“ řekl hrozivě jeho otec, který dorazil. „Cos to vyvedl Ty grázle“ a jal se sina bít. Ten se roztřásl a strachy se pomočil a později i pokálel. „Ty“! Vskřikl otec. „Nechte toho, já jsem Vám říkal, že mu škodíte, těch pár facek jste mu měl dát již dříve, teď je pozdě“ zasáhl Petr. „Pane Vébr, budete vyšetřován za to, že Váš syn měl přístup ke zbrani“ řekl chladně velitel zásahu kapitán Dvořák. „Také máme další věci, budete muset jet na stanici, hoch bude umístěn do diagnostického ústavu.
Vyšetřování nadále pokračovalo, Emma s Alexem byli s táborem ve spojení. „Asi to budeme muset říct Irence“ řekla Emma Alexovi. „Asi jo, třeba zasáhne online i jako psycholožka“ souhlasně řekl Alex, který starostlivě dodal: “bůh ví, jaký vliv to bude mít na psy chiku naší Adélky”. “To ví jen pán bůh” smutně řekla Emma: “nevím, zda tenhle tábor nebude předčasně rozpuštěný”.
Pokračování příště.

4
Prodám / koupím / hledám / Re:Prodám Molicare classic L
« Poslední příspěvek od plenkyc kdy Včera v 00:35:38 »
Lákavá nabídka, můžu se zeptat na cenu a počet ks,,?
5
Prodám / koupím / hledám / Re:Prodám Molicare classic L
« Poslední příspěvek od paja-cr kdy Červenec 18, 2018, 22:01:32 »
Kolik a za kolik případně za jaké v nabídce jest?
6
Převratná novinka / Adélčin dětský tábor 10
« Poslední příspěvek od luba kdy Červenec 18, 2018, 18:55:42 »
Adélčin dětský tábor 10, pohodové dny, Adélčina nehoda, Vébrovi vystrkují růžky


Tábor pořádal výlety do okolí a to jako celek, tak i jednotlivé oddíly měly své programy a vycházky byly jejich součástí. Jana se rozhodla, že spolu se šesti dětmi mezi nimiž byly i Adélka a Renatka podnikne taktéž jednu z vycházek. Adélka si vzala hůl a kráčela vedle Renatky. „Hlavně se nám nestrať“ řekl Tomáš. „Neboj, když se ztratím, tak se zase najdu“. „Ty mudrlantko“ řekla jí Jana a pohladila ji po vláskách.
Cesta příjemně ubíhala, Jana dětem vyprávěla různé zajímavosti, jenž se týkaly okolí, byla zdejší rodačka. „Ty, Adélko, vyprávěj nám o Ostrovu Robinsona Crusoe“ navrhl Martin. „Tak, dobře“ řekla Adélka a vyprávěla dětem o tamní přírodě, lidech a jejich zvycích. „Indiáni mne naučili, jak v přírodě přežít, díky tomu jsem přestála tu bojovku“. „Bylo to pro Tebe hrozné“? Dotázala se starostlivě Jana. „Z počátku ano, to jsem dokonce i bulela, ale pak jsem si řekla, že správňáckej vostrovan nebulí, vzala jsem rozum do hrsti, zachránilo mne to auto, pak jsem se již nasměrovala na tu silnici“.
„Ahoj Jani“ ozvalo se z jedné zahrady. „“Ahoj Vlaďko“ odpověděla Jana. Vlaďka byla její kamarádka ze střední školy. „Pojďte dál, máme tady grylovačku“. „To se nesluší, abychom vás vyjídali“ namítla Jana. „Jen pojďte, kdybychom nechtěli, tak vás nepozveme“ řekl jeden z mužů, byl to Vlaďčin bratr Patrik. „Tak, dobře, ať neurazíme“ řekla Jana. „Jů, jídlo“ zvolaly děti. „Ale, děti, to není slušné se takto radovat“ kárala je Jana.
Všichni se posadili v zahradě. Zněla reprodukovaná hudba, byla zkrátka pohoda.
„Tak, maso je hotové, berte si“ vyzvala všechny Vlaďka. „Je to výborný“ pochválila jídlo Renatka. Ostatní včetně Jany taktéž přisvědčovali. Adélka něco kutila na svém chamber pot tabletu. Po té řekla: „moc vám děkujeme za pohoštění a neradi bychom zůstali dlužni, proto jsem vám z Ostrova Robinsona Crusoe nechala zaslat nějaké to jídlo a pití“. „Jak Ti to splatíme, Adélko“ dotázala se jí tiše Jana. „Dávno jste mi to splatili, tím, že jste mne mezi sebe přijali, to je to nejlepší, co mne v životě mohlo potkat je, že jsem se zapojila mezi zdravé děti“.
Zábava ještě dlouho plynula, jana spolu s dětmi se zvedla a všichni šli do tábora. Tento zážitek byl velmi hezký. Aby nepřišly ostatní oddíly zkrátka, i ostatní se na oné zahradě vystřídali, Adélka to splatila stejným způsobem.
Tábor udržoval s okolními vesnicemi družbu, když bylo třeba, děti rády chodily na brigády a z toho byly i nějaké peníze, ba co víc, naučily se jich vážit a přivedlo je to k pocitu zodpovědnosti.
Adélka si vedla dobře, naučila se mnohým dovednostem a její postavení v kolektivu bylo neotřesitelné.
Jednou měli hlídku právě Adélka a Tomáš. „Ty, Tome, někdo k nám jde“ řekla Adélka. A opravdu, blížila se k nim nějaká dívka a hoch. „Ty máš sluch“ pochválil ji tomáš. „Tak, spusťte“ řekl  Tomáš nově příchozím. „Můžete nás přivést k vašim vedoucím, nejlépe k hlavnímu“? Dotázal se bojácně hoch. „Dyť se jich neboj, neukousnou Tě“ chlácholila devítiletého hocha jedenáctiletá dívka. „A co, když jo, vrrrrrrhaf“ řekla se smíchem Adélka. Všichni se rozesmáli.
„Tak, co máte za přání“ dotázal se nově příchozích dětí Petr. „Já jsem Darina a toto je můj bráška Vašek. Předevčírem tady byli Vébrovi a nutili nás, abysme proti vašemu táboru něco podnikli. My to nechceme, vy jste nám nic neudělali“. řekla dívka. „Vemete nás do zajetí“? řekl hoch a měl slzy na krajíčku. Petr se dal do smíchu: „Ne, ale jste našimi přáteli, dnes máme táborák, tak večer přijďte mezi nás“.
„Ty, Hani, tak ti Vébrovi nedají pokoj“ řekl Petr Hance, když osaměli. „Ti jsou houževnatí“ souhlasně přikývla Hanka. „Ty děti jsou opravdu statečné“ řekl Petr.
Táborák se opravdu vydařil a obě děti přišly, jak slíbily. Zprvu měly ostych, ale ten prolomila Adélka: „jste naši, protože jste se k nám dali, neskočili jste Vébrovi na lep. „Taková snaha se musí odměnit“ řekl Petr a oba nově příchozí dostali opečený špekáček. „A toto není všechno, pasuji vás tímto na přátele našeho tábora a od nynějška máte sem kdykoli přístup, jste jedni z nás.
Tato událost měla vliv i na ostatní děti ze vsi, neboť je kontaktovali Vébrovi. Stejně, jako předchozí chlapec a holčička i tito spolupráci odmítli. Tábor si tak brzy získal mezi dětmi z okolních vesnic místo, kam rády chodily, brzy k tomu přivedli i své rodiče, neboť hlavně Petr byl ten magnet, který všechny přitahoval. „Je to tady jako z Foglarových Hochů od Bobří řeky“ řekl dědeček jednoho z hochů. Také Adélka si získala pro svou statečnost srdce mnohých lidí. Nezpychla, byla to pořád taková ta čertice, jak s úsměvem   říkávala Emma.
„Chce se mi čůrat“ prolétlo Adélce hlavou, zrovna absolvovali pochoďák. Potřeba byla akutní. „Jani, já bych potřebovala“ řekla Adélka a již cítila, jak jí teplá moč stéká po nohou. „Co potřebuješ“? Dotázala se jí Jana. „Už nic, už jsem se počůrala“. „Tady je pěkná loužička, ale tu zem vypije“ řekla Jana: „horší, co s Tvými kalhotami“? „To uschne“ řekla věcně Adélka. „Máš pravdu, v táboře to dáme do pořádku“. „Já jí s tím pomohu“ nabídla se Pavla.
Pochoďák proběhl bez dalších incidentů, i když Adélka to za velký problém nepovažovala. Na táboře dala na oblečení neutralizační látku IN a Pavla jí vše přeprala. „Tahle nehoda byla náhoda“ řekla Adélka. „My Ti věříme“ řekla Jana a na tváři se jí objevil spiklenecký úsměv.
„Tak, starý Vébr již zaúřadoval“ řekl Petr a podal Hance vytištěnou výpověď od zaměstnavatele, kde stálo, že se jedná o nadbytečnost. „Zjistil jsem si, že má s Vébrem nějaké vazby“ řekl Petr: „no, nevadí, najdu si jiné místo, ale docela mne štve, že se takhle mstí“.
„Ty, Petře, dnes mi volal Karel Vébr a je docela naštvaný, prý se našemu táboru a mě obzvlášť tak pomstí, že se budeme až divit“ řekl Olin Petrovi. „Co na nás může vymyslet“? Řekl a potahoval se za plnovous.
„Holky, plenkaři by měli být v co největším utajení, ať tady nedojde k nějaké šťáře“ upozornil vedoucí. „Neboj, Petře, to si vemem na starost, je jasné, že, pokud by to někdo vyfotil a předal to Vébrovým, ti by měli proti nám trumf, ale my jim příčinu nezavdáme“ řekla Hanka.
Druhý den před táborem zastavil vůz a z něj vystoupily dvě ženy. Ohlásily se, jako odbor sociálních věcí a péče o dítě, předložily své průkazy. „Jdeme ve věci vyšetřování mučení dětí na táboře“ řekla mladší paní. „O ničem takovém nemůže být ani řeč“ řekl Petr. „Prý jste dal dva hochy zbičovat“. „To není pravda, dostali jsme trochu naplácáno, ale proto, že jsme prachsprostě kradli, snědli jsme spolu s Karlem dort, který tady naše holky upekly a to, že nám Petr trochu naplácal na zadek bylo jedině správné. Pokud bychom byli zbičováni, byly by znát stopy“ řekl Olin, který se pohyboval kolem a na důkaz svého tvrzení si sundal kalhoty a ukázal oběma překvapeným ženám holou zadnici. „Je tam něco“? Dotázal se opět Olin“. Následné šetření prokázalo nevěrohodnost tvrzení Vébrových. „Omlouváme se“ řekly ženy, srdečně se se všemi rozloučily a vůz se brzy ztratil z dohledu.
„Ještě, žes měl tu zadnici čistou“ řekla škádlivě Mirka. Všichni se dali do bujarého smíchu. „Nevím, kdyby ji měla ukázat tady Adél“ dobírala si holčičku Emma. Ta k ní přiskočila a plácla ji přes zadek.
Další Telefonický rozhovor, který se udál mezi Karlem Vébrem a Olinem Hamáčkem byl předzvěstí neblahých událostí, které následovaly, bohužel tento byl brán příliš na lehkou váhu. „Čau Oline, Ty sketo“ zavrčel Karel do telefonu. „Co mi nadáváš,“? „Snad, pane“ zasykl nenávistně Karel. „Já vůbec nejsem Tvým sluhou“ odpověděl mu vzdorovitě Olin. „Ne, Ty již nejsi mým sluhou, v tom máš pravdu, jsi synem smrti, já jsem Tě odsoudil a taky Tě popravím a ne jen Tebe, všechny vás postřílím, jako divoké kachny a toho slavnýho Petra taky, ani ten jeho výcvik mu nepomůže, vemu tátovu pistoli a pak uvidíte ten tanec“. „Ty vejtaho“ odfrkl si Olin“ „cos to řek, Ty srabe“? „Ne, já nejsem žádnej srab, když jsem se ti postavil“. „To ještě uvidíme, kdo z koho, Ty si odříkej poslední modlitbyčky,protože seš vodsouzenej na smrt“. „Ha, ha, ha“! Zasmál se Olin. „No, jenom se směj, však, až budeš bradou vzhůru, to se pak budu smát já“. „Ještě by Tě zavřeli do kriminálu“ posměšně řekl Olin. „Frajere, můj táta má takovou moc, že před ním i soudcové sednou na zadky, to si piš, jako, že se Vébr menuju. Ty zařveš, jako první, seš zrádce a se zrádci nemám slitování“. „já se s Tebou nehádám a víš, co, dej mi pokoj“  řekl Olin a zavěsil.
„Kluci, musím vám říct fór: |“tak si představte, volal mi Vébr, byl strašně nakrknutej, prý sem přijde s pistolí a všechny nás tady postřílí“ referoval o svém rozhovoru Olin. „Blbec, jenom se vytahuje“ doložil Slávek: „chce bejt zajímavej, ale nějak se mu to nedaří“. „Řekneš to Petrovi“? Dotázal se Lukáš. „Ne, přeci ho nebudu obtěžovat s každou kravinou, vyřešil jsem to sám, toho blbečka jsem odpálkoval a teď už bude pokoj“.
Emma pořádala s dětmi různé akce, ty si kromě ní velmi zamilovaly Bessie. Ta se k nim chovala velmi přátelsky a byla přítulná. Jednou měla Adélku na klíně, ta měla na sobě plenku, rozhodla se, že si opět zaplenkaří. Emma si s ní povídala, když v tom se ozvaly typické zvuky, to holčička plnila plenku. „Adél, Adél, do plenky si naděl“ řekla škádlivě Emma a obě se rozesmály. Po té Emma vzala holčičku do náruče a přenesla do umývárny. Tam jí sundala plnou plenku: „to je hromada, jak po cirkusu“ řekla Emma, vzala mýdlo, žínku a Adélku umyla. Po té jí dala čistou plenku, zneutralizovanou moč i stolici dala do chytrého nočníku a zpracovala.
Jednou, když tábor spal, seděla ve společenské místnosti s vedoucími. Povídalo se o všem možném, Emma přinesla víno. „Stejně je to zajímavé“ řekla Eva. „co myslíš“? Dotázala se jí Emma. „Myslím tím to plenkaření“. „Holky, vás to chytlo, nějak vás to přitahuje“ řekla škádlivě Emma. „Zajímá mne to a tak jsem to studovala na Internetu“ zapojila se do rozhovoru Hanka: „v dřívějších dobách, myslím tím, když nebyl Internet to muselo být hodně těžké“ „Ano, to bylo, teď si vemte, když taková záliba někoho chytila před staletími“ opět pokračovala ve své zajímavé přednášce Emma“. „Bylo tohle tehdy vůbec možné“? Divila se Jana. „Ano, možné to bylo, dokonce mám pro své tvrzení nezvratitelný důkaz“ řekla Emma a všem pustila Šílenou šlechtičnu. Ve společenské místnosti by byl slyšet špendlík, kdyby upadl, tak to všechny zaujalo“. Když byl soubor ukonce, všichni zůčastnění seděli tiše, jako pěny a v duchu probírali vše, co viděli a slyšeli. „Stejně to musela být hrozná doba, ten klášter, až mi z toho běhá mráz po zádech“ řekl se stísněným hlasem Ondra. „Ano, byla, vemte si tehdejší předsudky a ještě k tomu věc doposud nevídaná“ pokračovala Emma. „Já jsem slyšela, že mnoho lidí kvůli tomu dokonce spáchalo sebevraždu“ řekla zamyšleně Hanka. „Ano, těch případů bylo několik, ale nyní je to daleko lepší díky odbourávání tabu“ řekla Emma a na její tváři se zračil spokojený úsměv, neboť věděla, že plenkaři jsou na tomto dětském táboře pevnou součástí tohoto nevšedního a jak se i ukázalo soudržného kolektivu.
Pokračování příště.
7
Prodám / koupím / hledám / Prodám Molicare classic L
« Poslední příspěvek od DLTom kdy Červenec 18, 2018, 17:37:44 »
Mám na prodej nyní již vzácnost Molicare Classic super! Ano, ty co mají celoigelitový povrch. Ano ty fialové. Ano, ty co už se nevyrábí. Kdo má vážný zájem, ozvěte se rovnou kolik chcete. Předání pošta, nebo Praha, nebo Teplice (po domluvě a nebude to hned).
8
Hlavní nádraží / Re:Kde se přeebalujete?
« Poslední příspěvek od peja kdy Červenec 17, 2018, 23:00:27 »
V Praze v nákupním centru Palladium se přebaluji úplně nahoře v přebalovací místnosti a je všechno v pohodě. :) Chtěl jsem sem přidat fotky z přebalovny, ale nejde mi to. Nevím jak to udělat, může mi někdo říct jak na to?

Kde jsi se prebalival v tom Palladiu, já byl úplně navrchu , potřeboval se přebalit neboť bych protekl ale prebalivaci místnost je společná s wc pro invalidy , kde si vzal klíč ? Tak jsem musel na pány do kamínky, bylo to nic moc .
9
Příběhy / Re:Láska na první pohled /1
« Poslední příspěvek od JiříS kdy Červenec 17, 2018, 18:24:55 »
Zajímavé pěkně se to četlo jen tak dál :-)
10
Převratná novinka / Adélčin dětský tábor 9
« Poslední příspěvek od luba kdy Červenec 17, 2018, 18:20:07 »
Adélčin dětský tábor 9, Bojovka


„Na tu bojovku se musíme důkladně připravit“ řekla Petrovi Jana: „musíme vše zorganizovat tak, aby děti nedošly k úhoně“. „Já osobně bych z toho vyloučil Adélku“ řekl starostlivě Petr. „Já bych to zas až tak černě neviděl“ na to Honza. „Já taky ne, Renatka na ni dohlídne“ přimlouvala se Hanka. „Já furt tuším, že v tom bude nějaké to dobrodružství“ řekl Petr a potahoval se za svůj dlouhý plnovous.
Informace o bojovce se rozšířila táborem a děti byly plné očekávání. „Já se tak trochu bojím“ řekla Renatka. „Nemusíš se vůbec bát, to zvládneme, jsme holky šikovný“ konejšila ji Adélka: „já si vemu hůl a určitě se neztratím“.
„Trochu Tě vybavím“ řekla Adélce Pavla, dala jí plenku a do ní několik granulek neutralizační látky IN. „Možná, že  je budeš potřebovat, odbouráš tím alespoň stres“ dodala ještě. „Asi máš pravdu, správný voják musí být vždy připraven i na to, že se v boji pokadí“ řekla Adélka. „Ty mudrlantko“ odpověděla jí na to Pavla a obě se bláznivě rozesmály. Pavla se v Adélčině přítomnosti vždy cítila velmi dobře a její zádumčivost z ní opadla. „Budu v oddíle starších holek, který vás bude chránit“ řekla pyšně Pavla.
Tábor se uložil k spánku. Zhruba v 10 hodin večer to vypuklo. Ozvalo se troubení a pokřik: „nástup! Děti vylézaly ze stanů a řadily se. Vedoucí šikovali své oddíly, Adélka byla zařazena mezi nejmenší pod Janiným vedením. Vedoucí rozdávali úkoly a děti byly vsedmém nebi včetně Adélky. Pouze Renatka se tak trochu bála a měla slzy na krajíčku.
Adélka šla vedle Renatky a Tomáše. Šli lesem, byla tma. V tom Adélka zakopla a již se kutálela z kopce. „Ne, nesmím řvát, správňáckej Indián neřve“ řekla si. Kopec byl velký, ale holčičce se nic nestalo, jen se skutálela dolů, potíž byla v tom, že nevěděla, kde je. Přemýšlela nad svou situací.
Adélka ztratila směr a dostala se hluboko do lesa, tím, jak se skutálela z onoho srázu, dostala se mimo trasu bojovky. „Co teď“? Problesklo jí hlavou. Uvědomila si, že se ztratila a do očí se jí vedraly slzy. „jsem nadobro ztracená“ řekla si a rozhodla se volat o pomoc, avšak ozvěna vracela její volání. „Správňáckej vostrovan sice nebulí, ale já jo“ a dala se do pláče.
„Ztratila se nám Adélka“ zvolala zděšeně Renatka. „To je blbost“ řekl Tomášek: „Adél, Adél“ volal, ale nikdo se neozýval.“Jani, stala se hrozná věc“ řekla Renatka: „ztratila se nám Adélka“. „To snad není možné“ řekla Jana a jala se hledat ve svém oddíle holčičku. „Třeba se dostala k jinému oddílu“ utěšovala děti Jana, ale v ní samé byla malá dušička.
Bojovka  probíhala dle stanoveného plánu, ale Jana trnula hrůzou.
Děti splnily veškeré úkoly, byl čas se seřadit a napochodovat do tábora. Jednotliví vedoucí spočítali své svěřence,vše bylo v pořádku, až na Adélku. Po té, co se všichni shromáždili, bylo nad slunce jasné, že chybí. „Já to věděl, že se něco stane, neměli jsme ji brát“ řekl Petr a na jeho tváři se objevil smutek. „Co, když umře“ rozplakala se Renatka a k ní se přidaly některé děti. „Pláčem nic nespravíme, Ty, Leni, snaž se děti v táboře nějak utišit, my ostatní se vydáme Adélku hledat“ ujal se organizace Petr. „Ty,Jani, má Adél u sebe mobil? „Ne, vždyť jsi řekl, že žádný mobil mít ssebou nebudou, já jsem chtěla udělat výjimku a navrhla jsem jí, aby si jej vzala, ona to odmítla s tím, že nechce mít žádnou výjimku, že chce být, jako ostatní“. „Na jednu stranu se jí nedivím, ale tohle je vážná komplikace“ řekl Ondra. „Co řekneme jejím rodičům“? Dotázala se se stísněným hlasem Jana. „Nemaluj hned čerta na zeď“ řekla Eva: „určitě se najde“, ale ona sama o holčičku trnula obavami.
Děti šly pod Lenčiným dozorem do tábora. Měly přikázáno, aby na vlastní pěst po Adélce nepátraly, to si vemou na starost vedoucí. Ti se rozdělili a dohodli se, že budou ve spojení prostřednictvím mobilních telefonů.
Adélka se zatím dostala hlouběji do lesa, aniž by si to uvědomila. Bloudila a byla z toho celá zoufalá. „Měla jsem si vzít mobil“ říkala si, ale bylo již pozdě jak se říká bycha honit. Jako pomocnice jí sloužila bílá slepecká hůl, alespoň nikde neupadla, a nezranila se. Zacházet s ní se naučila v kurzu prostorové orientace a hlavně na Ostrově Robinsona Crusoe, tak, že perfektně ovládala prvky bezpečnosti.
Byla jedna hodina po půlnoci, když se vedoucí sešli. Na jejich tvářích bylo vidět zklamání a hlavně hrůza z toho, že se holčičku nepodařilo nalézt. „Asi to budeme muset hlásit policii a hlavně jejím rodičům“ řekla Jana. „Asi ano“ smutně jí na to odpověděl Petr: „Tohle je ta nejhorší věc, která náš tábor mohla potkat“ řekla Eva.
Všichni se vrátili do tábora. Děti byly vzhůru, nikdo ani oka nezamhouřil, přišli mezi ně Emma s Alexem, kteří se o neblahé události dozvěděli. „To je strašné“ řekla Hanka. „A já si myslím, že jako správná ostrovanka se k nám probojuje|“ snažila se dodat ostatním optimismus Emma, ale ten s ní bohužel nikdo nesdílel. Emmě její šestý smysl říkal, že dívka si určitě nějak poradí a nemýlila se.
Adélka stále bloudila lesem, s přibývajícím časem byla ve stresu, sebemenší šramot ji děsil. „Přeci se nebudu bát“ dodávala si odvahu, pak se dala do zpěvu Španělských písniček. Zpěv jí dal na chvíli zapomenout na její postavení. Šla do neznáma a ohledávala si terén hůlkou. Narazila na nějakou překážku, byl to pařez. Usedla na něj a přemýšlela, jak dál. V tom uslyšela zvuk auta. Byl vzdálený, ale hned jí došlo, co to znamená: „jé, hurá! Kde je slyšet auto, tam je i silnice, budu se snažit držet tím směrem a moje kouzelná hůlčička, jak jsme jí říkávali na prostorovce mi určitě pomůže“. To jí dodalo optimismus, rozhodla se udržovat směr a občas se zastavit a naslouchat. Již to byla opět ta nebojácná holčička. Vlivem toho napětí se jí chtělo na malou i na velkou. „nu, což, mám plenky“ řekla si a již je začala plnit. Zmocnil se jí úlevný pocit, do krve se vyplavily endorfíny a ona se tím pádem dala psychicky do pořádku. „Do pořádku se dám, nebo mne dá někdo na táboře“ řekla si a musela se tomu pousmát.
Postupovala systematicky, až se dostala k silnici, což poznala podle ozvěny hole a také podle toho, že již nešla po lesním mechu, ale po tvrdém chodníku. Silnici měla po pravé straně. „Kam teď“? Kladla si holčička otázku. Byla však klidná, neboť již byla z lesa venku.
Mezi tím v táboře panoval smutek. „Nemohu se nějak rozhodnout“ řekl Petr.“Asi to budeš muset udělat“ odpověděl mu na to smutně Ondra. „Hlavu nám nikdo neutrhne“ na to Hanka. „Já vím, ale holčička nevidí, víte, jaký z toho může být poprask“? oponoval Petr.
Adélka šla a po pravé straně měla silnici. V tom uslyšela vůz. Zvedla bílou hůl, vůz zastavil. Vystoupil z něj muž: „pro boha, děvče, kam máš takhle v noci namířeno“? „Ale, měli jsme na táboře bojovku, skutálela jsem se ze srázu, teď tady bloudím“ a sdělila muži polohu tábora. „Ty seš číslo“ řekl muž a již z vozu vystoupili další tři postavy. „Jsme tady na vojenském cvičení“ „Jů, vy jste praví vojáci“? Dotázala se Adélka. „Já jsem kapitán Syrůček a tohle je poručík Šámal a vojíni Kraus a Vrána. „My Tě zavezeme do tábora“ nabídl se kapitán.
„Tak, co, zavoláme na ty policajty, ať to máme za sebou“? řekla Jana. „Asi jo“ odpověděl Petr: „jaká je nálada mezi děckama“? „Smutná, Emma se je snaží rozveselit, ale nic platné to není“ řekla Jana.
V tom se ozvalo zvonění Petrova mobilního telefonu: „neznámé číslo, mám to zvednout“? „Ahoj, Petře, tady Adél“ ozvalo se na druhém konci. „Adélko, kde jsi“? „Zabloudila jsem v lese, pak jsem se vymotala na silnici a teď mne do tábora vezou vojáci“. „Ježíšmarjá, holka, Ty seš kus“! Zvolal Petr a všichni se hlasitě rozesmáli. Za chvíli bylo slyšet přijíždějící vůz. Celý tábor se vyhrnul přivítat Adélku. Jana ji vzala do náručí: „tak Tě tady vítáme ty tulačko“.  „Já jsem to říkala, ona se nám vrátí“ řekla Emma a poplácala Adélku po zadečku. „Máš tam pěknou forotu“ zašeptala jí tiše do ucha. Mezi tím Petr poděkoval vojákům. „Mě neděkujte, ta holčička má kuráž,Jiný na jejím místě by se z toho strachy s prominutím podělal“. „Jo, kdyby tak věděl“ prolétlo Adélce hlavou a měla co dělat, aby skryla úsměv, nebo, dokonce, aby se nerozesmála na celé kolo.
Vojáci se rozloučili s táborem, pan kapitán však přislíbil, že mohou s dětmi uspořádat nějakou akci. Všichnni se shlukli kolem Adélky, terá vyprávěla o tom, co zažila. „Ty, Adél, pojď, přebalíme Tě“ zašeptala jí do ucha Emma. Po té ji spolu s Pavlou odvedly a přebalily. „No, ty tam máš pěknou hromadu“ řekla Pavla. „Strachy jsem si nadělala“řekla s úsměvem holčička. Tábor byl dlouho vzhůru, spát se šlo časně ráno.
Když Petr nechal nastoupit tábor, přede všemi Adélku pochválil. „Byla jsi statečná“. „Aoe, vůbec, ne, nadělala jsem si do plínky“ řekla upřímně Adélka. „Taky vojáci si při boji nadělají do kalhot“ opět řekl se smíchem Petr. V tom předstoupil Tomáš. „Adél,smekám před Tebou, tak si představ, já jsem taky zabloudil, v tom kolem mne prolétl nějaký pták, já se tak lekl, že jsem to pustil do kalhot, zneutralizovali to až tady na táboře Hanka s Monikou, které mne daly do pořádku. Před tím jsem s bulením a rozsvícenou baterkou lítal po lese, kdyby mne dřevorubci nenašli a nepřivedli do tábora, asi bych sezbláznil“. „A tohle je také statečnost přiznat se tak veřejně“ řekl Petr: „každý někdy zakolísá, z toho si vůbec nic nedělej, jsme holt každý jiný“.
„Ty, Evi, ten Petr se mění, dřív byl takový tvr|ďák, ale dnes na mnoho věcí nahlíží jinak“ řekla tiše Hanka Evě. Pak dodala: „velký vliv na náš tábor má příchod Adélky, ta to tady pěkně rozčísla“. „A ještě rozčísne“ řekla právě přicházející Emma.
Adélka po této bojovce získala sebevědomí, ale o svých zážitcích vyprávěla s humorem a nadhledem, nikterak se nevytahovala, všichni ji za to měli rádi.
Došlo i na avizovanou besedu s vojáky. Do tábora přišli oba důstojníci. Vyprávěli dětem o poslání armády. Beseda trvala 2 hodiny a končila dotazy. Kluci se dotazovali na vojenskou techniku, dívky se nezapojovaly. V tom se přihlásila Adélka: „Co pak, máš nějaký dotaz“? Vybídl ji pan kapitán. „Já bych se chtěla zeptat, jestli se vojáci v boji taky někdy pokadí“? Táborem se rozlehl hurónský smích. „Ano, připusťme, pokud jsou v přední linii, střelba, nebezpečí života. No, zkrátka i já jsem byl v přední linii, když Irák napadl Kuvajt. Iráčané do nás pálili, nikomu z nás se nic nestalo, nakonec naše protichemické družstvo osvobodili Američané, ale můžu vám říct, že všechny kalhoty byly plné, stačí to takhle“? „Děkuji“ řekla Adélka a usmála se. „Alespoň jsem v tom nebyla sama. Beseda se skončila, ale družba mezi vojáky a táborníky nikoli.
Tato památná bojovka se zapsala do kroniky tohoto nevšedního tábora. Tuto si vzaly na starost Hanka s Evou. Adélka byla vyhodnocena jako vítěz této bojovky a obdržela od Petra diplom. „víš, Petře a ostatní, nejvíc se mi líbí to, že jsem zvítězila nad svým strachem. Na tuhle bojovku budu hodně dlouho vzpomínat, to bylo nejvydařenější dobrodružství z celého tábora“. Kdyby jen ona i ostatní tušili, jak hluboce se mýlí, Přišla dramata daleko napínavější, tato bojovka byla, jak později říkal Petr pouhým odvarem, to, co přišlo později bylo daleko větší dobrodružství.
Pokračování příště.

Stran: [1] 2 3 ... 10