Kapitola pátá:
Když jsem uviděla minci, koutky úst mi cukly do úsměvu. Bez váhání jsem ji hodila do kanálu. Pak jsem natáhla prst a zmáčkla zvonek.
Dveře se otevřely. Stál tam. Klidný, s pobaveným úšklebkem na rtech.
„Ale, ale… koho to tu máme? Tak co, půjdeme nahoru?“
Sklopila jsem hlavu a přikývla. Vrátili jsme se do ateliéru. Dveře za námi zaklaply. Jeho hlas ztvrdl: „Víckrát ti ty kufry nahoru nenesu.“
Pak se změnil. Jemně mě chytil za ruku a tón mu ztišil.
„Teď pojď. Půjdeme tě převléknout.“
Šla jsem vedle něj, tichá, s hlavou sklopenou. Uvnitř mě drásaly dvě síly: touha utéct a touha zůstat. Ve vedlejším pokoji už bylo připraveno všechno. Nenápadné kamery mířily ze všech stran na postel. Na ní byla roztažená barevná deka. A uprostřed ní plenka. Tlustá, posetá obrázky zvířátek. Byla roztomilá. Ale plenka pro mě? Pro dospělou holku?
Zůstala jsem stát jako přimrazená. On mě pohladil po ruce, jako by se vůbec nic nedělo.
„No tak, maličká,“ řekl tiše, skoro laskavě. „Neboj se. Nebude to nic hrozného.“
Vedl mě k dece. Usmíval se. Mluvil jemně. A právě to bylo nejhorší. Ta laskavost mě odzbrojovala. Dělala ze mě malou, bezbrannou, neschopnou odporovat.
„Odlož si,“ požádal.
Beze slova jsem poslechla. Zůstala jsem jen v kalhotkách a podprsence. Stačil jediný jeho pohled… a věděla jsem, že i to půjde dolů. Pak už jsem před ním stála nahá.
„Nejdřív ti nasadíme pás,“ řekl klidně.
Otevřel šuplík a vytáhl nový, ještě zabalený pás cudnosti. Zvědavě jsem sledovala, jak ho rozbaluje. Nikdy předtím jsem žádný naživo neviděla. Byl robustní, celokovový, těžký, s masivními částmi z nerezové oceli a zadním lankem v silikonu. Už na první pohled bylo jasné, kam co patří.
„Můžu si ho prohlédnout?“ zeptala jsem se tiše.
Podal mi ho. Váha mě nepřekvapila, působil přesně tak tvrdě a neúprosně, jak jsem si představovala. Přejela jsem prsty po místě, kde bude zavřená moje buchtička, prohlédla si zámek i spoje. Představa, že se ocitnu uvnitř, mi zrychlila dech.
„A nebude to nepohodlné?“ zeptala jsem se, když jsem mu ho vracela.
„Neboj. Brzy si zvykneš,“ ujistil mě. „Teď ti ho nasadím a upravím na míru.“
Stoupl si za mě. Ucítila jsem na zádech jeho dech a vzápětí na kůži studený dotek kovu. Překvapilo mě to tak, že jsem tiše zasténala. Pak jeho ruka jemně sklouzla po mém zadečku a tlačila lanko mezi půlky. Instinktivně jsem roztáhla nohy a nechala ho protáhnout kovovou část, která dosedla na mou buchtičku.
Vpředu skládal jednotlivé části pásu dohromady, ale neseděly přesně. Sundal je, něco upravil a zkusil znovu. Při každém dotyku jeho prstů jsem cítila, jak ve mně roste napětí. Musela jsem se kousnout do rtu a zavřít oči, abych zakryla, jak moc mě to vzrušuje.
Při třetím pokusu už to bylo k nevydržení. Jeho ruka klouzala po mém zadečku k buchtičce a já se celá napjala, soustředila se jen na dotek, na jeho blízkost. A pak pronesl tu větu: „Je vidět, že jsem si vybral správně. Někdo si to evidentně užívá.“
Otevřela jsem oči a viděla, jak se jeho prsty lesknou mými šťávami, jako lesklá nitka vedlo vlákno od mé buchtičky. Zastavil se, olízl je a s úsměvem řekl: „Chutnáš sladce. To mám rád.“
Mrkl na mě šibalsky. V tu chvíli jsem toužila, aby si mě hned tvrdě vzal a pokořil mě. Odpustila bych mu i ty hloupé plenky. Jenže on měl svůj plán.
Části pásu do sebe konečně dokonale zapadly. Utáhl ho, lanko se zařízlo hluboko mezi půlky, kov pevně přikryl mou mokrou buchtičku a ozvalo se cvaknutí zámku.
„Tak,“ řekl spokojeně. „Jak se v něm cítíš?“
Polkla jsem naprázdno a zhluboka vydechla. „Čekala jsem, že to bude nepohodlné… ale teď, když je nasazený, všechno si sedlo na své místo. Je to pevné, těsné… ale docela příjemné.“
Každý dotyk kovu mi připadal jako připomínka, že už nepatřím sama sobě.
Teď, když už jsem byla uzamčená, vytáhl foťák a udělal pár snímků ze všech úhlů. Potom mě pobídl, ať si lehnu na přebalovací deku. Poslechla jsem. Ulehla jsem na záda, srdce mi bušilo a nevěděla jsem, co přesně přijde.
Sedl si mezi mé nohy a dlaněmi je roztáhl od sebe. Naše oči se střetly, ale pak nám oběma sjel pohled dolů – na kovový pás, který mi zakrýval buchtičku. Jeho výhled musel být lepší než můj.
Cítila jsem se nahá a přitom chráněná. Poprvé jsem byla za ten kus kovu vděčná.
Vytáhl ze šuplíku krabičku s krémem a začal mě pečlivě mazat. Jeho prsty klouzaly po vnitřní straně stehen, pak níž, těsně kolem kovu. Když se dostal až k mému zadečku, zvedl mi nohy do vzduchu a natlačil kolena k bříšku. Najednou jsem byla vystavená úplně, zadeček vyšpulený, a jeho prsty s krémem pronikaly i tam, kde se mě ještě nikdy nikdo nedotýkal. Párkrát jsem vyjekla překvapením. On se jen uculil a pokračoval, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.
Když byl spokojený, rozbalil plenku. Rozložil ji přede mě, podsunul pod zadeček a položil mě do ní. Na první dotek mě překvapila – byla měkká, hebká, skoro jako obláček. Nečekala jsem, že něco tak potupného může působit tak příjemně.
Prostrčil ji mezi moje nohy, natáhl dopředu na bříško a začal ji pečlivě rovnat a utahovat. Jeden lepík, druhý, třetí, čtvrtý. Každý tah mě víc a víc uzavíral, dokud plenka neobjala zadeček i pás pod ní.
„Tak,“ pronesl spokojeně, „a máme to kompletní. Teď už můžeme vyrazit.“ Podal mi ruku a vytáhl mě na nohy.
Až když jsem stála, došlo mi, jak moc je plenka tlustá. Sotva jsem k sobě dala nohy. Každý krok působil nemotorně a nezvykle.
„Ta je teda pěkně tlustá.“
Zasmál se. „Můžu tě ujistit, že tohle je jedna z těch tenčích. Chtěl jsem začít zlehka, abych tě nevyděsil.“
Pak mi podal hromádku mého oblečení. „Ale počkej… nějak mi to nevychází. Podprsenka, kalhotky, legíny, tričko a plenka. To je pět kousků, a ty smíš nosit jen tři. Takže které dva tu necháme?“
Neváhala jsem dlouho. Odevzdala jsem mu kalhotky i podprsenku. Oblékla jsem si tričko – shodou okolností jedno s nejhlubším výstřihem, které jsem měla. Bez podprsenky mi tlačilo prsa ven tak moc, že mi skoro vykukovaly bradavky. Ještě před pár týdny by mě ani nenapadlo v něm někam jít. Teď jsem neměla na výběr.
Natáhnout legíny přes nově zabalený zadeček byla výzva. Nakonec se mi to podařilo, ale okamžitě jsem běžela k zrcadlu.
„Vždyť v tom mám obrovský a úplně nepřirozený zadek!“
„Máš úžasný zadeček, ten se bude všem líbit,“ uchechtl se a zmáčkl spoušť foťáku.
Když jsem v předsíni zahlédla svoje kufry, okamžitě mi došlo, jak velkou chybu jsem udělala.
„Moment… počkej,“ vyhrkla jsem. „Ty jsi říkal, že tahle plenka je jedna z těch tenčích, že jo?“
„Ano,“ odpověděl klidně. „A proč?“
„Protože…“ zakousla jsem se do rtu, „protože jsem si zabalila asi špatně. Říkal jsi, ať si vezmu sexy a přitažlivé věci na natáčení, abych si prý vydělala. A já to vzala doslova.“
Rozepnula jsem kufr a ukázala jeho obsah. Byla tam jen hromada krátkých šatiček, miniaturních sukýnek, průsvitných legín a pár kousků prádla, které by spíš patřilo do výkladní skříně sexshopu než na cestu.
Zůstala jsem stát jak opařená. „V tomhle… přece nikam nemůžu vyrazit,“ zamumlala jsem zoufale.
Rozesmál se tak hlasitě, až mě z toho zamrazilo. „To myslíš vážně? Zabalila sis úplně přesně podle mých instrukcí. Jsem na tebe pyšný.“
„Pyšný?“ vyjekla jsem. „Tohle je katastrofa!“
„Ale kdepak,“ mávl rukou a přiklekl si k druhému kufru. Otevřel ho a pomalu, teatrálně začal ukazovat obsah – dětská body s potisky, dupačky, igelitové kalhotky, punčocháčky s medvídky a další kousky. Všechno to působilo až příliš připraveně.
Polkla jsem nasucho, když mi v hlavě došlo, že on už měl plán B dávno nachystaný.
„Takže kdybys náhodou nechtěla svoje oblečení,“ prohlásil pobaveně, „můžu ti půjčit něco z tohohle. Co říkáš? Třeba tohle bodýčko by ti moc slušelo.“
Ironicky jsem protočila oči, ale uvnitř mi srdce bušilo. „Děkuju za… lákavou nabídku. Nemůžu se dočkat, až ji využiju,“ odpověděla jsem suše, abych zakryla nervozitu.
„Budu se těšit,“ zazubil se. „Tak pojď. Čeká nás cesta.“
Když jsme vyšli ven, pomalu se rozednívalo. Vzduch byl chladný a já cítila, jak mi přes tenké tričko bez podprsenky tvrdnou bradavky. On si toho okamžitě všiml, koutky úst se mu zvlnily v pobaveném úsměvu, ale nic neřekl. Jen ten pohled stačil, abych ještě víc sklopila oči k zemi a snažila se předstírat, že to nevidím.
Konečně jsme došli ke karavanu. Na první pohled vypadal majestátně, bílý a čistý, jako by teprve včera vyjel z výroby. Otevřel dveře a pokynul mi, ať jdu první. Stoupala jsem po schůdcích, plenka mezi nohama mi dělala každý krok těžkopádným.
Uvnitř jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Nic luxusnějšího jsem snad nikdy neviděla. Interiér byl celý v jemně béžové barvě, všude čisté linie, ale s drobnými dětskými motivy, které mě až zarazily. Na stěnách byly malé samolepky obláčků s úsměvem, na skříňkách držátka ve tvaru velrybek. Na první pohled by to působilo roztomile… kdybych tam zrovna nestála v plence. Bylo to až příliš dokonale sladěné, jako by ten karavan čekal přesně na mě.
„Pojď sem dopředu, usadíme tě.”
Když jsem došla k sedadlu spolujezdce, zatajila jsem dech. Nebyla tam klasická sedačka. Byla tam autosedačka – ale ne pro dítě. Byla vyrobená pro dospělého.
„To snad ne…“ vyklouzlo ze mě šeptem.
„Ale ano,“ usmál se a poklepal na ni. „Je tvoje. Jen si sedni.“
Nohy se mi podlomily, ale poslechla jsem. Jakmile jsem se do ní usadila, plenka vyplnila každý centimetr sedáku, jako by byla sedačka tvarovaná přímo pro mě. Zadeček mi zapadl hluboko, boky přitisknuté, záda pevně opřená. Nebylo tam místo ani pro milimetr pohybu navíc.
Cítila jsem se směšně – dospělá žena, nacpaná v autosedačce jako malá holčička. Jenže dřív než jsem stihla něco říct, vzal do ruky popruhy. Jeden mi natáhl přes rameno, druhý z druhé strany, a oba se setkaly u kovové přezky na břiše. Pak vzal ještě třetí pás zespoda, který mi projel mezi nohama a připojil ho ke stejné přezce.
Když zatáhl za popruhy, všechno se kolem mě sevřelo. Ramena, hrudník, břicho – i ta plenka mezi nohama byla najednou pevně přitisknutá k tělu. Sotva jsem se mohla pohnout.
„Hotovo,“ pronesl spokojeně a o krok ustoupil, aby si mě prohlédl. „Podívej na sebe. Sedíš jako v bavlnce. Bezpečně, pevně, přesně tak, jak máš.“
Měla jsem chuť zaprotestovat, ale nevyšlo ze mě nic. Jen jsem polkla naprázdno a cítila, jak mi tváře rudnou. Byla jsem jeho. Všechno kolem křičelo, že už jsem víc než jen spolucestující – že jsem vědomě usedla do role, kterou mi dal.
Sedl si za volant, otočil se na mě a s úsměvem se zeptal: „Tak co? Jsi připravená vyrazit?“
Vydechla jsem: „Ne…“
„To je dobře, vyrážíme.“ Nastartoval motor a karavan se pomalu dal do pohybu.
