Kapitola 9. Záchrana, pravé kamarádství
Ozvalo se suché cvaknutí. Jarda zkoprněl. Nestačil se ze svého úleku vzpamatovat, když v tom se rozhrnulo blízké křoví.
„Ty vole, já věděl, že chceš něco provést“ uslyšel svého kamaráda Frantu.
„Takhle se tady schovat a chtít se zabít, seš blbej, jak dlabaný necky“ přidal se k němu Petr.
„Ukaž tu flašku, ani jsi nám toho moc nenechal“ nechal se opět slyšet Petr, který mu vzal láhev a mohutně si přihnul.
„Ty taky“ přikázal Frantovi.
„Oba ji dorazíme.“
Jarda stál a nevěřícně civěl.
„Co tady čučíš, jako tele na nový vrata“ pokračoval nesmlouvavě Petr.
„Franta furt do nás hučel, abysme něco udělali, že si chceš vzít život, až nám s tím jak jsme mysleli kecáním byl protivný, ale nakonec, jak se ukázalo měl pravdu. Po vzájemných poradácch jsme to tak nastražili, že jsme Ti nechali tu pušku, ale vyndali jsme z ní náboje, věřili jsme, že na to nepřijdeš“ pokračoval k Jardovu údivu Petr.
„A kvůli takový krávě“ na to Franta.
Jarda tam stál ohromený.
„Tak nakonec jsem zpackal i tu pitomou sebevraždu“ říkal si v duchu a nevěřil svým očím.
„Myslím, že lampasákům nic nebudeme říkat, ještě by Tě dali do cvokárny a měl bys podělanej celej život“ ujal se opět slova Petr.
„Jo, jsem pěkně podělanej“ pomyslel si Jarda a musel se nad komičností této své situace pousmát.
„Jedno jsem si uvědomil“ pokračoval nadále Petr.
„Jako mazáci jsme to poněkud přeháněli. Neříkám, holub je holub, ale nic se nemá přehánět. Jardo, omlouvám se Ti, neměl jsi to lehké, zbavil ses těch plín, pak Ti ta koza dala kopačky.“
Pak se podíval na Jardu, jehož plenky se v zadu rýsovaly. Nic neřekl, Jarda si však povšimnul jeho pohledu. Také to ponechal bez komentáře, neboť cítil, že se opět rodí jejich přátelství, nechtěl jej neuváženým slovem rozbít.
Pak Petr něco pošeptal Frantovi. Ten vážně pokýval hlavou. To, že měl Jarda na sobě plenky a také to, v jakém byl stavu oba nechali bez komentáře.
„Také to, že sis chtěl vzít život zůstane mezi náma třema“ opět řekl Petr.
„Já vrátím tu pušku na strážnici, jakoby se nic nestalo. Ty ses chtěl zasebevraždit, na štěstí se Ti to Ty vole nepovedlo. Kdyby se to provalilo, byl by z toho pěknej průser. Vem si to Ty vole, co vaši?“ Opět se ujal kázání Petr.
Jarda z jeho slov vycítil vřelé kamarádství.
„Připouštím, tak trochu dost jsme to přepískli“ Opět pokračoval Petr.
„To je dobrý“ ujal se slova Jarda, který jakž takž vzhledem k situaci a vypitému alkoholu nabyl duševní rovnováhu.
Stále si v hlavě nemohl srovnat, co se s ním během těch několika okamžiků událo. Nejprve beznaděj, pak záchrana odkud by to vůbec nečekal. Franta, ten byl jeho dobrý kamarád, ale mazák Petr?“
„Seš jak zmoklá slípka“ opět si vedl svou Petr.
„Já asi půjdu k psychologovi a se vším se mu svěřím“ navrhl Jarda.
„Houby z voctem“ odpověděl mu Petr.
„Tady je jen jediný lék na bolavou duši a tím je chlast. My se dnes musíme řádně vožrat a Ty to platíš, vem si to Ty vole, že ses vlastně po druhý narodil a máš křtiny“.
Při pohledu na jeho rýsující se pozadí si pomyslel: „jo, ten má křtiny, je jako batole“ a musel se usmát.
„Tak, mládeži, vzhůru do bezvědomí“ zavelel Petr.
Vrátil pušku tam, kde byla, aby zahladil stopy. Po té přišel za Frantou a Jardou. Rozhodli se, že se půjdou jak se říká dát do gala a pak nakoupí nějaké to pití. Jarda kráčel typickou kachní chůzí. V kasárnách se dal do pořádku.
„Takhle jsem plenky ještě nepoužil“ pomyslel si. Dal je do igelitového sáčku a vyhodil, prát je nemělo cenu. Měl náhradní, sám nevěděl proč, ale nasadil si je.
„Ty můj démone, asi se Tě nezbavím, ale jsi démon?“ Přemítal a musel se usmát. Rozhodl se, že je bude potají nosit.
Vzal peníze a šel za svými dvěma kamarády.
„Hoši, dnes platím já. vlastně jsem se díky vám dvěma po druhé narodil a tak je třeba to řádně zapít.“
„Hlavně poděkuj tady Frantovi“ řekl dobrácky Petr, který ještě dodal: „dost keců, jdeme na to.“
V blízké hospodě jarda koupil pití. Všichni tři kamarádi se uchýlili do blízkého lesa, kde Jarda chtěl učinit ten nerozvážný krok.
„Máš-li chlapče trápení, máš-li světabol,
věř, že vyléčí Tě ten nejlepší lék alkohol.
Ten do hrdla proudí, to je bože slast,
díky Tobě bože, za ten dobrý chlast.
Pitíčko, pitíčko, to je věru lázeň,
ten kdo je abstinent, to je pěkný blázen““
Tuto svou narychlo složenou básničku přednesl Petr a všichni se napili.
„Tak, kamarádi, vzhůru do bezvědomí!“ Zavelel Petr a všichni včetně Jardu se opět zhluboka napili.
Tři kamarádi, rozdíly mezi mazákem a bažanty se setřely, tak ti tři kamarádi seděli, popíjeli, zpívali. Byli šťastní. Jarda byl v náladě, alkohol jej příjemně opájel.
„Jak jsem to já vůl mohl chtít provést?“
„Jo, Jardo, to, že nosíš plíny je mi absolutně fuk“ rozvázal Petrovi jazyk alkohol.
„Mne to, jak jsi se procházel po tý cimře s plínkama fascinovalo. Teď vám to můžu říct. mě a ostatním by taky mělo bejt úplně jedno, jestli je nosíš, nebo ne. Pokud tím nikomu neškodíš a nikoho do toho nenutíš, tak si dělej za mne, co chceš. Já se postarám, aby se na to ostatní mazáci pěkně vysrali a nemontovali se do Tebe“.
Jarda byl tímto jeho postojem překvapený.
„Na, cvakni si“ vyzval jej Franta, jehož jazyk byl nemírným pitím značně ztěžklý.
Jarda od něj převzal láhev a přihnul si.
A opět se rozproudila čilá zábava. Všichni tři hulákali.
„Jardo, to je lepší se takhle picnout, než tou puškou“ přisadil si Franta.
„A z toho, že ta Tvoje Kráva má dneska svatbu si nic nedělej, máš tady nás, kamarády. Postarám se o to, aby ta vojna pro Tebe byla snesitelná. Co myslíš, že jsme tady rádi? Lepší by bylo být doma, mít holku, vydělávat prachy a zatím tady dřepíme kvůli blbejm politikům“ řekl petr, škytl a do očí se mu vedraly slzy
Všichni byli tím pitím tak zmožení, že po chvíli nevěděli, kde jsou. Do kasáren neměli síly dojít a nakonec tvrdě usnuli.
Byla po nich scháňka. Objevil je četař Voborník.
„Vy prasata, pěkně jste se zřídili“ a musel se usmát.
„Tak za to je určitě oficíři nepochválej a odměnou budiž jim vojenská basa“ pomyslel si a opět se usmál. V tom úsměvu nebyl výsměch, ale chlapské pochopení
A skutečně. Po té, co tito tři vítečníci vystřízlivěli, mimochodem tento proces byl doprovázen průvodními jevy, jako bolest hlavy, žaludek, jako na vodě, zvracení se dostavili před důstojníky.
„Vy jste vypadali“ řekl major Skácel.
„Soudruhu majore, slibujeme, že se to víckrát nebude opakovat“ řekli všichni tři sborem.
„Zliskali jste se, jak zákon káže holomci. Každý z vás vyfasuje 3 dny vojenské basy. Při tom však měl v hloubi duše pro poklesek těch tří pochopení.
Byli zavřeni. Svůj trest nesli statečně, neboť správný voják musí holt dostat basu.
Obzvláště Jarda Tentokrát nebyl ve stresu, bral to sportovně.
„Asi na tom něco bude, správný voják má mít vojenskou basu, jinak asi není voják“ říkal si a usmíval se.
U srdce jej hřálo kamarádství Frantu a Petra, kteří spolu s ním sdíleli osud vojenských vězňů. Také oni to brali sportovně. Jejich cely spolu sousedily, probíhala mezi nimi čilá konverzace pomocí ťukání na zeď.
Jarda si také povšiml postoje ostatních mazáků, kteří za nimi občas přišli. Omezili se jen na to obligátní „holube“, ale nic víc.
Na rozdíl od svého prvního trestu neměl strach co bude, až mu skončí. Věděl, že se vrátí do zcela jiného a jemu přátelskému prostředí.
Měl možnost o všem přemýšlet.
„Vojna ze mne udělá chlapa, to je bez diskuse. Také já se musím snažit a nebýt padavka. Přislíbil si, že se bude učit od zkušenějších.
Na Hanku vzpomínal jako na velice podlou a prolhanou osobu.
„Zklamala mne, ale co nadělám, stavěl jsem si vzdušné zámky, které se zbortily. Možná, že to tak bylo správné, třeba bude s Václavem šťastnější, kdož ví“?
Do jeho mysli se taktéž vkrádaly plenky.
„Ne, těch se nezbavím, je to můj fetiš. Jak říkal Petr, pokud je nebudu nikomu nutit, tak by se nemělo nic dít.“
Těšil se, až si je opět nasadí. Myšlenky na ně v něm vyvolávaly pocit bezpečí a vyrovnanosti.
„Všiml jsem si, že Petra to tak nějak bere. Říkat mu to nebudu, každej jsme na něco ujetej a on jak tak koukám je ujetej na to samý, na co já“.
Během těch tří dnů si vše jak se patří srovnal v hlavě. Také nadobro zapudil myšlenky na sebevraždu.
„Ano, byla to pitomost, v duchu se omlouvám všem, hlavně našim“.
Po odpikání svého trestu byli všichni tři kamarádi propuštěni. Bouřlivě se objali. Jarda věděl, že se mohou jeden na druhého spolehnout.
Opět nastaly všední vojenské dny. Jarda pocítil změnu a to k lepšímu. Ano, sem tam jej mazáci proháněli, ale již ne, jako dřív. Spolu s ostatními se shodl na tom, že to asi takto má být.
„Pokud není zbytečná buzerace, tak to jde“ řekl jednou Frantovi a Tondovi. Ti mu ochotně přisvědčili.
Co se týkalo onoho sebevražedného pokusu, vše zůstalo mezi Jardou, Frantou a Petrem. Přísahali si, že budou všichni držet jazyk za zuby. Svou přísahu do puntíku dodrželi jako ti mušketýři jeden za všechny a všichni za jednoho.
Pokračování příště.
