Bylo vidět, že mají radost z toho, že mě vidí. Jejich vytržení z mého plenkového zábalu nemělo konce. "Vidíš, jak ti to sluší. Je ti v těch plenkách určitě dobře. Vím to," říkala mamka a stále rukou jezdila zezadu dopředu po mých plenkách. Hrozně mě to vzrušilo a zároveň jsem se styděl. Všechno se ve mně mísilo, ale když matka Jany řekla: "No ták, Péťo, nestyď se. Hezky stříkej do plínek, jsme tady s tebou, nemůže se nic stát." A Jana mi nacpala do pusy dudlíka a říkala: "Pšt, pšt, chlapečku můj, neboj." Už jsem to nevydržel a ejakuloval snad nejkrásnější orgasmus do balíku plen.
Pak mě ještě chvíli konejšily, hladily po overalu a po vláskách a říkaly: "Peťulko, už je dobře, už je dobře." Byl jsem šťastný. Potom jsme si ještě cvhíli povídali a na závěr návštěvy mi mamka oznámila jednu radostnou a druhou méně radostnou zprávu. Zítra mají dovolení si mě odvézt na víkend domů. Zajiskřilo mi v očích, ale jen do chvíle, kdy mi Jana oznámila, že doktor rozhodl po mé dvouměsíční hospitalizaci, že jsem nesvéprávný, nevyléčitelný a že potřebuji opatrovnictví. Odebírají mi mentální způsobilost. V tu chvíli jsem na to ale tolik nemyslel, těšil jsem se na druhý den až pojedu konečně domů a budu normálně žít.
Ráno mě sestřička ani nemusela budit, už jsem nemohl dospat. Rychle mě přebalila, dala igelitové kalhotky, růžové froté body mi zapnula na patentky mezi nohama a dala dudlík velkých rozměrů. Ani jsem to nevnímal, už jsem si představoval až si vezmu civilní oblečení, zajdu s Janou do baru a hezky se pomilujeme.
Před branou už na mě čekaly. Jana v lakovém upnutém overalu, její maminka v kožené obepínající sukni a bílé halence a má matka měla květované šaty a přes ně igelitovou zástěru. "Tak pojď, Péťo, jedeme. Ještě zapneme mezi nožičkama pásy od velké sedačky, dáme dudlíček tam, kam patří - ták - a můžeme jet." V tu chvíli mi všechno došlo - práce, vztah, soukromí, majetek, všechno je pryč. Mým osudem jsou plenky navždy !!
P.S. Jsem si vědom, že řadě z vás bude v příběhu chybět detailnější popis jednotlivých akcí a pocitů Péti. Bohužel v této době mám tak málo času, že to nešlo. Jsem rád, že jsem do příběhu nacpal základní osnovu, kterou jsem si vytyčil, a stihl tím říct vše důležité z mého pohledu.
Anketa