Celý můj život se vyvíjel tak, jak to asi má být. V práci se mi dařilo, vydělával jsem slušné peníze, postavil jsem si pěkný dům, o hezké slečny jsem také neměl nouzi. Byl jsem se vším relativně spokojený až do doby, kdy jsem poznal Janu. Život pak nabral úplně jiné obrátky, ale popořádku.
Konečně jsem se doopravdy zamiloval. Užívali jsme si krásné chvíle a rozhodli se jet na čtrnáct dnů na dovolenou, abychom se lépe poznali. Věděl jsem, že je v mém životě něco, co chci Janě říct, ale musím počkat na správnou chvíli. Jednou večer jsme spolu popíjeli na terásce u moře a mně se konečně rozvázal jazyk.
Řekl jsem Janě o tom, že ji miluji, ale že jí musím sdělit něco, co jí možná nebude tak úplně příjemné. Pověděl jsem jí o tom, že mě vzrušují plenky, igelitové kalhotky, hraní si na batolata atd. Nevěděl jsem, jaká bude její reakce, ale byla moc fajn. Vyznala mi lásku a pověděla, že miluje vše, co ke mně patří. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější chlap na celém světě. Bohužel to netrvalo věčně.
Hned po příjezdu domů z dovolené u nás zazvonila má matka a jestli se mnou může mluvit v soukromí. Odpověděl jsem, že samozřejmě, ale že mi nevadí, když u toho bude i Jana. V tu chvíli mamka spustila: "Chodila jsem k vám zalévat květiny a jednou ráno tu zvonila pošta s dobírkou, tak jsem to zaplatila. Jako odesílatel byla na balíku uvedena firma Baby-doll. Nikdy jsem o tom názvu neslyšela, tak jsem si o té firmě něco přečetla na internetu. Pořád jsem tomu však nemohla uvěřit, a tak jsem balík rozlepila. Jsem hrozně udivená a čekám vysvětlení!! Na co potřebuješ kalhotky z igelitu a gumy? Proč ti poslali ten velký dudlík? Tak mluv! A Jani, ty o tom něco víš?"
Jana řekla mamce o mě celou pravdu. Strašně jsem se styděl, nejradši bych se neviděl. Mamka však již byla připravena zřejmě na všechno. Oznámila mi, že má známou sexuoložku a jestli budu jí i Jana souhlasit, tak že nás ráda přijme na pohovor. Snažil jsem se vysvětlit, že bych tam šel rád sám, ale mamka řekla, že bych všechno zkreslil a zlehčil, a proto tam půjdeme všichni. "Chceš přeci, aby s tebou byla Janička šťastná? Tak pro tom musíš také něco udělat a přetrpět!!" Bylo rozhodnuto a druhý den jsme jeli.
Paní doktorka byla moc příjemná paní kolem čtyřiceti let. V klidu se mě na všechno ptala a při mých odpovědích pokyvovala hlavou, jako že to chápe. Prý nejsem jediný, jen se musí zjistit, jestli plenky potřebuji pořád, nebo jenom občas. V jakém je to stadiu, jestli to jde léčit a jestli k tomu všemu nemám ještě nějaké jiné představy. A potom mi nabídla jet na pozorování do nějakého institutu, kde prý mají vynikající výsledky a vzornou péči.
Už jsem chtěl říct, že nikam nejedu, ale promluvila Jana: "Péťo, jeď! Je to pro naše dobro. Určitě ti tam pomohou a tobě se uleví." Má mamka na to řekla: "To je přeci jasné. Prostě pojede a šmytec!" Pan doktorka tam hned zavolala a k mému údivu mi oznámila, že pojedu hned, že na mě čekají. Ve spěchu mi dala podepsat nějaké papíry a oznámila mi, že žádné věci s sebou potřebovat nebudu, postarají se tam o mne.
V tu chvíli vešel saniťák, vzal mnou podepsané papíry, já se ve spěchu rozloučil s mamkou a Janou a už jsme jeli. Dojeli jsme až na samotu u lesa, kde stál veliký bílý dům, obehnaný vysokou zdí. Otevřela se elektrická vrata a už jsme stáli před vchodem, kde již čekaly dvě sestřičky v uniformách, přes které měly bílé igelitové zástěry.
"Tak už je tady náš chlapeček? Těšily jsme se na tebe. Neboj, bude se ti u nás líbit." Vzaly si od saniťáka papíry a vedly mě na recepci, kde položily mou složku. Seděla tam teké sestřička, která řekla: "Vítáme tě u nás, Péťo." Zběžně koukla do papírů a jen řekla: "Infantilismus v sumbmisivní formě." Poté mě sestry chytily za ruce a vedly mě dovnitř budovy. Vůbec jsem nevěděl, co se bude dít.
Anketa