Výchovna 2

[Milhouse]

Po zabouchnutí dveří seděl a koukal do jednoho bodu, netušil ani jak dlouho. V hlavě se mu honila jedna myšlenka za druhou. „Jak to jako probíhá? Co se to vlastně děje?“ pořád si opakoval v hlavě. Nakonec se vrátil do reality, zamrkal a slyšel z venku jen: „pššššt, nebreč, za chvíli Tě uložím.“

Zvednul se z postele a začal prozkoumávat pokoj. Ten na první dojem vypadal jako běžný pokoj na kolejích, klasická postel, stůl, obraz krajiny a okno. Nic extra. Jediné, co jej zarazilo, že na pokoji nebylo žádné WC. „Tak to až budu potřebovat, tak si zaťukám asi…“ pomyslel si. Po chvíli se otevřel malý výklenek ve dveřích a v něm večeře. Tu Honza snědl bez jakýchkoliv dalších myšlenek. Ani netušil kolik je hodin a tak si po náročném dnu lehnul a konečně usnul. O půlnoci jej probudil pocit na močení, tak vstal a šel zaklepat na dveře. Po zaklepání se po chvíli otevřel výklenek se slovy: „Co je?“ Honza odpověděl: „Potřebuju na WC prosím.“ „Máš smůlu, lehni a neotravuj, nebo bude zle, za chvíli je ráno, tak to vydržíš.“ A výklenek se zavřel. Honza se zděsil a nechápavě sednul zase na postel a zase chvíli přemýšlel, co to má znamenat. „Tak snad to vydržím.“ Pomyslel si. Lehnul si do horizontální polohy a pořád si přemítal, co se asi bude dít tak intenzivně až opravdu zapomněl na to, že se mu chce čůrat. Po chvíli zavřel oči. Jenže v tom okamžiku se otevřely dveře, což mu je hodně rychle otevřelo.
Ve dveřích stála paní cca 30 let a vedle ní muž v podobném věku. Oblečeni byli úplně normálně, takže nic co by napovídalo čemukoliv zvláštnímu. Honza chtěl vstát, ale než se posadil bylo mu řečeno: „Lež Honzíčku, dneska začíná plnění harmonogramu výchovy, takže dneska budeš jako mimčo.“ „Cože?“ pokusil se znovu zvednout, ale byl zatlačen zpět na postel. Paní si přivezla sebou vozík s šuplíky. Otevřela první šuplík a mezi tím povídala: „Dnes máš první půl rok života, což je krásné období, budeme se snažit, abys ho měl co nejkrásnější a adaptoval se na svět.“ Z šuplíku najednou vytáhla malou krabičku, kterou položila na vrch stolku. Chvíli tam něco dělala a pak Honza viděl na prstu jen kontaktní čočku. „Co to je?“ ptal se. „Pšššššt, tohle byla poslední slova, která si dnes řekl! Každé slovo navíc se Ti prodlouží první půl rok o jeden den.“ Honza vytřeštil oči a než se nadál, měl jednu čočku v oku. Bylo to zvláštní, najednou přestal na to oko vidět. A než mu myšlenky dokončily dotaz, co to je, měl v druhém oku druhou čočku a najednou viděl jen siluety a nic víc. Paní pokračovala: „Po narození je zrak velmi slabý, jdou vidět pouze siluety a nic víc, čočky simulují takový zrak. Škoda, že dnes pořádně neuvidíš, co se bude dít.“ a společně s mužem se lehce pousmáli. Honza ležel jako opařený a do toho začal cítit, že se mu chce na WC víc a víc. Otázkou bylo, jak to říct, když nemůže mluvit. Než se nadál slyšel z levé strany šustění něčeho, ale nebyl to sáček. Najednou mu někdo sáhnul na triko, co měl na sobě se slovy: „Zvedni se, sundáme tričko.“ To Honza provedl a stále se snažil rozklíčovat omezeným zrakem, co se kolem něj děje, ale bez úspěchu. To stejné provedli i s kalhotami a spodním prádlem. Najednou ležel celý nahý na posteli. Šustění se blížilo k jeho tělu a dostal příkaz aby tentokrát zvedl zadek. A v tu chvíli se zarazil. „Co-cože? Oni mi dávají plínu?“ pomyslel si a už se nadechoval, že to zarazí. Než se ale nadechl měl prst na jeho rtech. „Pššššt broučku, víš co se stane, tak buď hodný.“ V tu chvíli vydechl a cítil, jak mu plínka začíná obepínat jeho bok. Bylo to celkem zvláštní, protože cítil lehké vzrušení, které nikdy do té doby necítil a byl tím docela překvapený. „Ale, ale ale! No tak tu máme dalšího, kterému se to líbí. To bude zábava.“ Honza polknul a kouknul pouze směrem ke hlasu a siluetě. V tom muž povídá: „Mně se líbí, jak vždycky všichni snaží koukat, ale nejde jim to“ a v tom přichází odpověď: „Jo viď, jsou roztomilí, jak mžourají“ a během toho se dopne poslední páska na plence.

Honza už chce fakt na záchod a pořád přemýšlí, jak se situace ven, snaží se to držet. Najednou na něm přistane mikina, jakoby ji někdo jen odhodil. Nevidí, nemůže mluvit a tak na ní alespoň sáhne. V tom je z něj hned sundaná a cítí, jak jí někdo pokládá vedle něj. „Lehni si na bříško Honzíku.“ Tak se otočí a leží přímo na mikině. Opět nechápe význam a najednou cítí, jak mu někdo pokrčí nohu a vloží ji do jakéhosi vaku. Druhou nohu vezme stejným stylem a překříží je. Najednou má pokrčené nohy přes sebe a nemůže je natáhnout. Pak mu někdo chytne opět jednu ruku, pokrčí a dá do vaku a to samé s druhou rukou. Snaží se kouknout, co se děje, ale nemůže nic. V tom najednou slyší zvuk zipu a cítí, jak se všechno kolem něj stahuje. „Tohle Honzíku nebyla mikina, tohle je náš vak, kvůli kterému si úplně bezmocné mimčo.“ Najednou jej někdo chytne za rameno a koleno, které vyčnívá a otočí jej celého najednou na záda. Honza pořád myslel na to, že nesmí nic říct, aby se odsud dostal co nejdřív a bylo mu jasné, že na WC to už nestihne, tak to pustil do plenky. Byl slyšet najednou velký výdech a uvolnění. „Koukni na něj, člověk mu dá plenku a hned ji počůra.“ Slyší z okolí. „To já, já nechtěl…“ hned vyčítavě odpověděl. „Takže ty nám dneska budeš takhle zlobit? Víš, co jsem Ti říkala! No nic…“ Honzu najednou někdo chytí kolem hlavy, zvedne mu hlavu a do pusy mu zajede něco, co mu úplně vyplní pusu a vzadu cítí utažení pásky. Jediné co může je zahuhlat.
„Tohle máš za trest a ber to jako poslední varování! Pokud zase neposlechneš, uvidíš co přijde dál! A tu plínu Ti ještě necháme.“ Zatímco z okolí Honza slyší tato slova zároveň cítí, jak mu někdo projede přes plenku, což evokuje jeho vzrušení a začne se lehce zmítat.
„Podívej se na něj, jak se snaží pohnout a přitom nemůže nic“ zazní se smíchem. To je poslední kapka. Honza začne funit a je čím dál víc vzrušenější, snaží se pohnout rukama, ale to také nejde, když je má jen v loktech ohnuté. To všechno, ta bezmoc, ponížení se uvolní jeho semenem, které přidá do plenky celkovým vzrušením.
„Propána Jána, tady se nám někdo udělal… hehe“ zazní ženským hlasem. „To jsi v tom teprve patnáct minut, zbývá Ti ještě celý den a jestli budeš zlobit, jako doteď, tak Tě bude čekat možná i zítřek, ještě si to rozmyslím.
„Honza se rozbrečí a je slyšet jen huhlání.“ Nějak to na něj všechno padlo. Ale než se stihne nějak uklidnit, najednou slyší „Dáme ho do postýlky, ať si odpočne, je to náročné.“ Najednou cítí, jak jej někdo obejme vezme jej pod zadkem a za ramena a zvedne jej na sobě jako malé mimino. Nevidí, neví co se děje jen ho někdo znehybněného ve vaku nese jinam, pryč. Je slyšet funění z pusy přes roubík a to, jak ho někdo chytl za zadek jej zase vzrušilo, protože cítil opět tu plínu.
Najednou je v místnosti, cítí jak jej zase někdo pokládá do postele a matně vidí zábranu.
„Tak si tady hezky Honzíku odpočni“ opět slyší zatím co jej někdo začíná obepínat okolo vaku dekou. „Tady ti dám takhle zavinovačku a ještě čepičku.“ Najednou cítí natažení teplé čepice na hlavu. Silueta jde dál od postele, najednou blesk a zvuk foťáku a zavření dveří. Bylo to pro něj najednou tak příjemný pocit bezpečí ležet, cítit se stažený tím vším, v teple, že z toho všeho usnul takřka do minuty.


Obrázek - Vak, ve kterém byl Honza.

Pokračování příště.

[holit]

Dokonale.. těším se na pokračovali

[chlapeček]

Moc pěkné a vzrušující