Pomalu končilo jaro a blížilo se léto. Ve škole už se nic zvláštního nedělo a byla docela nuda. Iva měla dost často chuť chodit za školu, což dělalo tehdy hodně lidí ze třídy. Mě se to ale nelíbilo, připadalo mi to nesprávné. Iva si ale vymyslela, že bychom se mohly ulít na dva dny ze školy a jet někam pod stan, kdyby se k tomu přidal víkend. Dlouho jsem se bránila, ale když mi navrhla, že bychom tam mohly lovit bobříka čunění, cítila jsem, že můj odpor se začíná lámat. Chtěla jsem z ní dostat, o co se jedná, ale nechtěla mi nic říct, že se všechno včas dozvím. Doma jsme ještě musely ošetřit výlet tak, aby rodiče na nic nepřišli, když nebudeme ani doma ani ve škole. Nebylo to jednoduché, ale protože ve škole byly zrovna brigády, nakonec jsme vymyslely tak rafinovaný plán, že to šlo. Sbalily jsme si tedy ruksaky a nasedly na vlak.
První, co jsme udělaly při prvním přesedání bylo to, že jsme si obě vzaly plínky a Iva přišla s prvními informacemi ohledně bobříka. Plínka se nesmí sundat, během vandru je přípustné se pouze přebalovat. Jakékoli návštěvy toalet jsou zakázány. Kdo ale chce ulovit bobříka čunění, musí se pokakat a zůstat tak 24 hodin, aniž by si plínku sundal. Protože v ní bude muset celou noc spát, tak aby bylo skutečně jisté, že se v noci nepřebalil, plínka se zajistí pružným obinadlem, aby nešla sundat a konce se zapečetí. K tomu účelu měla připravená dvě pečetidla vlastní výroby, jedno pro mě a druhé pro ni a pečetní vosk. Obdivovala jsem její vynalézavost, protože bylo jasné, že o tom musela dlouho přemýšlet a také připravovat a zároveň jsem jí byla vděčná, že mě do těchto svých nápadů zapojuje. Iva ale pokračovala, že ulovení tohoto bobříka je velmi obtížné a proto je přípustné používat jakoukoli kosmetiku, která chrání před opruzením. To mě trochu naštvalo, protože jsem s sebou měla jen dětský olejíček, ale Iva mě hned uklidnila, že vše potřebné vzala a že si mohu půjčit, co chci.
Byl krásný den, slunce hřálo, bylo příjemně teplo a za okny vlaku ubíhala krajina, která se pozvolna začala vlnit. Náš cíl se už blížil. Pohybovala jsem stehny sem tam, abych si nepřestávala uvědomovat tlak pomalu se nacucávající plínky v kraťasech, což mi bylo úžasně příjemné. Do školy jsme plínky nosily tak, aby to nebylo vidět, takže jsme nosily hodně sukně. Tady, mezi cizími lidmi nám to bylo ale jedno, takže jsme si vybraly takové oblečení, aby nám byl dobře vidět bochánek pod zadečkem. Elastické manšestrové kraťasy tento požadavek splňovaly velmi dobře. Zase jsme ale zjistily, že většina lidí nevnímá, co se kolem nich děje. Nikdo si ničeho nevšimnul a těch pár zkoumavých pohledů od mužů různého věku jsme nepřičítaly tomu, že by si všimli plínek.
Konečně jsme byly v cíli. Vzaly jsme si ruksaky a vyrazily do kempu. Od vlakové zastávky to bylo ještě půl hodiny po silnici, pak kousek lesem a přes parkoviště. Došly jsme do kempu, postavily stan a vyrazily do restaurace na oběd. Po obědě jsem pocítila, že bych se potřebovala vyprázdnit a přemýšlela, jestli nezačnu s lovem bobříka už teď. Iva mě ale varovala: „Dávej si pozor, jakmile absolvuješ první pokus neúspěšně, každý další je mnohem obtížnější. Záleží také na tom, cos jedla, jestlis mlsala něco sladkého, nebo ovesné vločky, a tak ti to nedoporučuju hned a jestli jsi byla někde na číně, tak to už vůbec ne.“ Přemýšlela jsem, co jsem poslední dobou jedla a zjistila jsem, že jsem včera snědla pořádný kus dortu. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to stejně zkusím. Pořádně jsem se namazala, vzala si čistou plínku s vysokou savostí, abych do ní mohla čůrat celých 24 hodin a nechala si plínku od Ivy zapečetit. Iva mě plínku obalila obinadlem a na kousku prkénka potom na ni nakapala pečetní vosk a obtiskla svoje pečetidlo. Pak jsme vyrazily na výlet do lesa. Šla jsem trochu jako kachna a Iva se mi posmívala, protože sama měla plínku tenčí, ale zato si zase užívala jak ji měla už hodně nasáklou. Cestou jsme si občas sedaly a různě se nakrucovaly a hodnotily přitom, jak je které z nás plínka vidět, případně zda ji máme správně esteticky usazenou mezi nohama. Prošly jsme skály a dorazily ke koupališti. Honily jsme se kolem něj, až jsme se úplně zadýchaly a zpotily. Pak jsme se vydaly lesem na zpáteční cestu. Počkaka jsem, až trochu oschnu a pak jsem to pustila. Chtěla jsem pokaděná chodit co nejméně, takže jsem si vybrala okamžik, kdy jsme se už vracely. Bylo asi pět hodin odpoledne. Ve stanu jsem se převlékla a vzala jsem si sukni, aby plínka mohla lépe dýchat, abych tak vydržela co nejdéle bez opruzení. Iva mi ale pomalu začínala závidět a asi o dvě hodiny později si řekla také o zapečetění, poté, co se přebalila do stejného typu plínky, jako jsem měla já. Pevně jsem ji ovinula obinadlo mezi nohama pod plínkou i kolem pasu a zapečetila ho tak jako ona předtím a obtiskla svoje pečetidlo. Za chvíli měla i ona plínku plnou. Zatopily jsme si oheň a opékaly k večeři vuřty. Potom jsme raději rychle zalezly do stanu a zkoušely usnout, abychom to měly rychle za sebou. Ani jedné se nám ale nedařilo dostat se do spacáku. Když jsme měly dát nohy k sobě, plínky nás tlačily tak, že se to nedalo vydržet. Nakonec jsme si spacáky rozeply a spaly jen tak na matracích, přikryté rozepnutými spacáky. Usnuly jsme celkem brzy. Ráno, když jsem se probudila, protáhla jsem se a pozorovala, jak venku vychází slunce, zpívají ptáci, stanaři vylézají, rozdělávají ohně a připravují si snídani. Jak jsem pohnula nohama, uvědomila jsem si plínu a vzrušením se mi rozbušilo srdce. Zároveň se mi ale chtělo hodně čůrat i kakat. Posadila jsem se a nohama objala kolena. Koukala jsem, jak mi plínka vytváří mezi nohama něco, co připomínalo rozkrok plyšového medvídka. Zatím ale stále v bílé barvě. Zatlačila jsem a všechno jsem to pustila do plínky. Ucítila jsem, že se přece jen už začínám opruzovat. Byl to jen mírný vjem, ale byl zde. Za chvíli ale ustoupil. Navíc jsem mu nehodlala věnovat pozornost.
Začala jsem ale hodně smrdět. To za chvíli probudilo Ivu. Rozespale se rozhlížela po stanu a čuchala. Pak se podívala na mě, ale jak se pohnula a ucítila svojí plínku, vzpoměla si na naši soutěž a zase si v klidu lehla. Vzala jsem si sukni a sedla k ohýnku, který se mi podařilo rozfoukat. Že mi pod ní bylo vidět, mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Měla jsem hlad a žízeň a chtěla jsem si uvařit čaj a něco sníst. Když jsem si ale namazala krajíc chleba, zjistila jsem, že i přesto, že mám docela velký hlad, se mi z něj dělá trochu špatně. Pak mi to došlo. Špatně se mi dělalo ze zápachu, který mi šel zpod sukně.
Byl dost intenzívní a ačkoli ne nepříjemný, protože mě na jednu stranu vzrušoval, k jídlu se nehodil. Vyrazila jsem tedy na malou procházku do lesa a cestou krajíc snědla. Mezi tím se vyhrabala i Iva a upíjela čaj, který zatím vystydl na přijatelnou teplotu. Po snídani Iva kategoricky prohlásila, že sedneme na vlak, popojedeme jednu stanici a vracíme se pěšky. Při představě, že s tímhle nákladem mám nasednout do vlaku se mi udělalo zase trochu divně od žaludku. Ale hra je hra. Vzala jsem si tašku, zabalila nějaké věci a šlo se.
Hupkaly jsme pokaděné po silnici na zastávku a povídaly jsme si. Už mi bylo zase příjemně. Za nedlouho se za námi připojila skupina nějakých lidí. Když nás docházeli, slyšela jsem, jak říkají, že tam něco strašně smrdí a že asi hnojili pole. Iva to zaslechla také, ale na místo toho, abychom se začaly stydět, nás přepadl záchvat smíchu. Došly jsme na zastávku a čekaly na vlak. Snažily jsme se raději ale držet kousek dál od hloučku turistů, kteří tam na něj čekali také. Konečně přijel. Měly jsme trochu problém s chůzí po schodech, ale zvládly jsme to. Vlak byl dost plný a bylo mi jasné, že tohle nedopadne dobře.
Anketa