Musela jsem se probrečet až do spánku, protože najednou bylo ráno, ospale jsem otevírala oči a zrovna někdo vcházel do mého pokoje. Myslela jsem, že je to ta hodná sestřička ze včerejška, ale místo toho jsem uviděla Katku, mou bývalou spolužačku ze základky, v uniformě žákyňky! S Katkou jsme nikdy neměly dobré vztahy, soupeřily jsme spolu a přebíraly si kluky. A teď před ní ležím šíleně počuraná a pokakaná. „Nazdar mimino,“ usmála se škodolibě, strhla ze mě peřinu a obě jsme se rozkašlaly, protože ten puch (můj!!!) byl nesnesitelný. „Teda, vždycky jsi byla neschopná,“ pokračovala, když otevřela okno, „ale že ani neumíš chodit na záchod, to bych do tebe neřekla.
To teda bude praxe, celý týden se starat o takovou posrávačku. No dělej, vylez z tý postele!“ Musela jsem se postavit a Katka mi šítivým pohybem stáhla pyžamo ke kotníkům. Část výkalů se mi odlepila ze zadku a spadla, ale hodně z nich jsem měla rozmazaných přes hýždě, vagínu i stehna v tlusté přischlé vrstvě. Byl na mne žalostný pohled – jaká to radost pro škodolibou Katku! „Tak se běž umýt, ty prase, to snad umíš, ne? Já to tady zatím dám do pořádku a přinesu něco, co určitě využiješ,“ přikázala a její zlověstný úsměv nevěstil nic dobrého. Sprchovala jsem se pečlivě a dlouho, ale i když už jsem ze sebe všechnu tu hrůzu smyla, nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem špinavá a zapáchající. Začínala jsem nenávidět vlastní tělo a svých intimních partií, mušličky a zadečku, jsem se dotýkala s velkým znechucením a dlouho si potom mydlila ruce. A když jsem vylezla z koupelny, čekalo mne něco hrozného. Měla jsem vyměněný igelit a nachystané čisté pyžamo, ale můj zrak byl upřený jen na jednu věc – plenky, které držela Katka v ruce. „To nemyslíš vážně, Katko! Já nic takového nepotřebuju!“ řekla jsem důrazně, ale hlasem mi třásl strach. „Neříkej. A já měla za to, že plenky jsou pro mimina a inkontinentní lidi – a ty seš přece oboje.“ „Ale tys mi je donesla schválně, pan doktor přece říkal, že budu mít jenom igelit.“ protestovala jsem. „O tomhle, milá zlatá, rozhodují sestry samy, a protože teď jsem tvou sestrou já, ani mne nenapadne neustále převlékat tvou postel a pokaděné pyžamo. Tak pohyb, lehni si, ať ti je můžu nasadit.“ Zalapala jsem po dechu, ale nehodlala jsem se vzdát. Tohle si přece nenechám líbit! Ani náhodou nebudu v šestnácti letech nosit plenky!! „Na to zapomeň, k tomu mne nedonutíš!“ odsekla jsem, ale v očích už jsem měla slzičky. „Vážně?“ usmála se Katka a chňapla po mně. Začaly jsme se prát, ale už od počátku jsem byla v nevýhodě. Jednak Katka byla sestřička, byť zatím jen žákyňka na praxi, takže bych ji měla poslouchat. Navíc měla uniformu a já byla úplně nahá – už od pohledu bylo proto jasné, kdo zastává dominantní a kdo submisivní pozici. Když k tomu ještě připočteme, že měla větší sílu a že mi bosé nohy klouzaly, brzy jsem skončila přehnutá přes její koleno a na zadek mi dopadla první rána. PLESK! „To přece nemyslí vážně, vždyť mi nemůže naplácat na holou jako nějaké malé holce!“ křičelo mi zoufale v hlavě, ale byla jsem bezmocná. PLESK! PLESK! Další a další rány dopadaly na můj nebohý zadeček a já se snažila nekřičet. Protože mne ale máma v dětství nikdy takto nebila, nevěděla jsem, jaká je to hrozná bolest. Nakonec jsem začala hlasitě brečet jako malé dítě. „Prosím, Katko, nechej mě, už mne nebij, já ty plenky nosit budu, udělám co budeš chtít, jen už mne proboha nebij …“ škemrala jsem skrz krokodýlí slzy. Ona skutečně přestala, ale přehnutou přes koleno (jak potupná pozice!) si mne zatím nechala. „Tak dobrá, ale zapomeň na to tykání, budeš mi hezky vykat a říkat mi paní sestřičko, jak se na dobře vychované dítě komunikující s dospělým sluší. Jasné?“ „Ano, paní sestřičko,“ přikývla jsem zahanbeně. Potom mi Katka přikázala, ať si lehnu na záda a roztáhnu nohy. „Chloupky mohou být v plenkách nepříjemné, ale ty jsi přece děcko a žádné ještě nemáš, že ano?“ řekla jízlivě s pohledem na můj pečlivě zastřižený rozkrok a přiložila na něj depilační proužek s voskem! Škubla a já vykřikla a začala zase natahovat – jednak bolestí a jednak proto, že jeden ze znaků mé dospělosti mizí. Celou proceduru Katka zopakovala několikrát, potom mne ještě otočila, roztáhla mi půlky a depilovala i tam. To už jsem brečela nahlas. Když skončila, byla jsem tam dole holá jako nemluvně a vypadalo to, jako kdybych nikdy dříve žádné chloupky ani neměla. „Tak, holá jako mimino – jak se na mimino sluší. A brečíš zrovna tak,“ zasmála se Katka tím svým pitomým smíchem. „A nemysli si, že jsem na tobě šetřila – teď ti minimálně měsíc žádné chloupky nenarostou.“ Potom si na ruce nanesla dětský olejíček a natřela mi s ním zadek a vagínu. Jen jsem odevzdaně ležela, koukala do stropu a snažila se na to ponížení nemyslet. Pak mne zasypala pudrem, zadeček mi nadzvedla a dala pod něj plenku a protáhla ji mezi nohama. „Dostaneš jich hezky pět, aby něco vydržely, protože tě rozhodně nehodlám každou chvíli přebalovat,“ řekla Katka, a taky tak udělala. Za chvíli jsem byla zabalená do velmi tlusté vrstvy plenek Ještě jsem přes ně dostala igelitové kalhotky. Podívala jsem se dolů, jak to vypadá, a s hrůzou jsem zjistila, že koukám do objektivu foťáku (Kde tady vzala foťák? Ta děvka to musela mít celé naplánované!!). Snažila jsem si zakrýt obličej, ale Katka byla rychlejší a scvakla spoušť. „Tak, a teď si ujasníme pravidla,“ řekla. „Nemysli si, že ty plenky máš jen na okrasu, od teď v nich budeš dvacet čtyři hodin denně a budeš je muset používat. Na záchod chodit vůbec nesmíš, všechno budeš hezky poslušně pouštět do plenek. A jestli ne, tak se na internetu objeví fotka, která by se ti asi moc nelíbila.“ Mrcha! „To nemůžeš, já to na tebe řeknu, řeknu žes mne donutila!“ Katčin úsměv zmizel. Chňapla mne za vlasy a přitáhla si mne blíž k sobě. „Komu tykáš? Myslíš si snad, že ti někdo bude věřit? Že někdo bude věřit počuranému děcku v plínách víc než zdravotní sestřičce?“ To byla pravda. Začal se mi třást spodní ret. „A teď hezky opakuj po mně,“ přikázala Katka. „jsem jen malý uplakánek …“ „Jsem jen malý uplakánek …“ opakovala jsem rudá hanbou a po tvářích mi začaly stékat slzy. „ … a proto nosím plenky,“ „ …a proto nosím plenky,“ drmolila jsem po ní, „… a čurám a kakám si do nich několikrát denně,“ „… a čurám a kakám si do nich několikrát denně“ dokončila jsem a rozbrečela se. „No vidíš,“ usmála se Katka, „a teď dostaneš příležitost dokázat, jestli to, co říkáš, myslíš vážně. Tady máš džbánek s čajem, tak ho hned celý vypij, protože na snídani tě chci odvádět v pořádně počuraných plenkách.“ „Paní sestřičko, nenuťte mne k tomu, prosím, já chci být zase normální holka, a když se tady budu pořád počurávat a pokakávat, tak se toho nikdy nezbavím,“ prosila jsem zoufale Katku skrz slzy. „A o co jiného mi asi jde?“ vysmála se mi. „Celý týden tě budu mít pod dohledem, tak už dám pozor na to, aby tvé plenky byly každou chvíli počurané a pokaděné. A pak už tě nikdy neopustí, dostaneš je na předpis a navždy zůstanou potupnou součástí tvého beznadějně inkontinentního života. Potom si ještě někdy zkus přebírat mi kluky, když budeš věčně pochcaná a posraná.“ Myslela to vážně. A já nemohla, než ji poslechnout – copak můžu připustit, aby fotka, kde ležím nahá a ubrečená jen v plenkových kalhotkách, visela na internetu? Aby ji Katka ukázala všem mým známým? A copak se teď můžu ještě vůbec nějak bránit, když bych dosáhla jen toho, že si mne zase přehne přes koleno a naplácá mi? Vzala jsem si z jejích rukou džbánek a vypila ho do dna, i když jsem věděla, že si tím podepisuji rozsudek – horší než k smrti.
Anketa