Anketa

Oznámkujte tento článek (jako ve škole)

1
2 (66.7%)
2
0 (0%)
3
0 (0%)
4
1 (33.3%)
5
0 (0%)

Celkem hlasů: 3

Hlasování ukončeno: Června 17, 2007, 11:03:37

Autor Téma: Alenčina osudová chyba - Kapitola 4) V nemocnici  (Přečteno 13054 krát)

schwarczman

  • Host
Alenčina osudová chyba - Kapitola 4) V nemocnici
« kdy: Června 17, 2007, 11:03:37 »
Cestou domů jsem byla úplně mimo, všechno se mi nějak hroutilo, ještě nedávno jsem byla mladá veselá holka a stačí taková hloupá chyba a musím všechno žehlit. Navíc tak složitě! Co si počnu v nemocnici? Máma se mi zatím omlouvala, že na mne byla tak přísná. „Nezlob, se, Alenko, ale pochop, že mne celá ta situace zaskočila. Asi ode mne byla chyba, mít na tebe požadavky jako na dospělou ženu, měla jsem si uvědomit, že jsi ještě malá a že za své nehody nemůžeš.“

No výborně, takže máma už se na mne zase dívá jako na malé dítě. Ani jsem si pořádně nestačila užít náš rovnoprávný vztah dospělého k dospělému a už jsem pro ni zase malá holčička. Ale aspoň už se nezlobí a o to mi přece šlo. Skutečně – od té doby na mne máma byla zase hodná, i když mi to paradoxně poměrně brzy začalo lézt na nervy, obzvlášť to, jak mi už říkala jenom ve zdrobnělinách – Alenko (a později dokonce Alenečko). Doma jsme se začaly chystat do nemocnice, vzala jsem si knížku a nějaké dívčí časopisy. Máma mi přinesla kartáček. „Pyžamo ti ani dávat nebudu, bude lepší, když si tam vezmeš erární, ať to svoje zbytečně neznečistíš.“ Přikývla jsem – musím si zkrátka zvyknout, že se na mne teď nějakou dobu (to jsem ještě pořád věřila, že to brzy skončí) budou všichni dívat jako na člověka, který se naprosto běžně počurává a pokakává. „Takže všechno máme, oblečená jsi, můžeme vyrazit …“ řekla máma, ale pak se zarazila. „Ale ne, tak to tě ještě budu muset převléct,“ povzdechla si s pohledem upřeným do mého rozkroku. Nevěděla jsem, co se děje, ale pak jsem z hrůzou pochopila, na co se dívá – na riflích jsem měla mezi nohama tmavou skvrnu. Sice ne moc velkou, ale byla tam. Asi jsem se po té stresové situaci u paní doktorky trochu počurala a vůbec si toho nevšimnula – přesně tak, jak jsem lhala, že se mi to přes den běžně stává. To už na mne bylo opravdu moc a začala jsem zase brečet. Ty dvě předchozí nehody jsem si totiž víceméně způsobila sama, ale teď bylo poprvé od mého dětství, kdy jsem se počurala úplně nevědomky. Nikomu bych ten pocit nepřála. Natahovala jsem moldánky a máma mne začala hladit a utěšovat: „Nic si z toho nedělej, Alenko, v nemocnici ti pomůžou a brzy zase budeš umět chodit na záchod jako ostatní holky.“ Potom mi začala rozepínat kalhoty – už jsem ani neprotestovala. Po dnešním ránu, kdy mne umývala pokakanou, mi už připadalo hloupé bránit se, aby mne viděla nahou, ačkoli to i tak bylo velmi ponižující. Ale začala jsem si nějak zvykat na ten pocit, který mají malé děti – že být nahatá před někým dospělým je vlastně normální. Počkat – já jsem přece taky dospělá! Nebo ne? Máma mi rozepla rifle a stáhla i počurané kalhotky. Utřela mi vagínu a vnitřní stranu stehen papírovými ubrousky a potom mi oblékla čisté kalhotky a krátkou letní sukni (však už byla půlka května). A vyrazily jsme. V nemocnici mne máma odvedla na příjem a rozloučila se se mnou s tím, že se na mne přijde pozítří podívat. Vyzvedla si mne sestřička a odvedla mne do místnosti, kde jsem se musela svléknout a vzít si pyžamo, které mi přinesla. Řekla mi, že své oblečení dostanu, až pojedu z nemocnice domů. Potom mne odvedla za panem primářem. „Tak to je ta inkontinentní slečna?“ zeptal se docela mladý, hezký doktor a já zase začala rudnout. „Ano,“ řekla sestřička a podala mu mou kartu. „Hmm, aha,“ začetl se do toho, co tam dnes napsala paní doktorka Stýblová. „Tak tady pár dní zůstaneš, dneska už tě necháme odpočinout, takže žádný stres, po sedmé večer už nic nepít a zítra začneme s testy a uvidíme, zda jsou tvé problémy skutečně takového rázu,“ řekl podezřívavým tónem, který se mi vůbec nelíbil. „Odvěďte ji na pokoj… Jo a sestři! Dejte jí samozřejmě igelitové prostěradlo, ať nám nezašpiní postel.“ Bylo mi hrozně, šla jsem za sestřičkou a jen se v duchu modlila, ať to tady nějak zvládnu. Sestra mne odvedla na dvojlůžkový pokoj, naštěstí byl prázdný, a zatímco mi na postel dávala igelit, vysvětlovala: „Víš, nic si z pana primáře nedělej, pro něj je každý mladý pacient tak trochu simulant, ale hned jak uvidí, že skutečně máš takové problémy, jak říkáš, tak na tebe bude hodnější.“ Ano, snažila se mne uklidnit, ale to se jí moc nepovedlo, protože já přece byla vlastně taky simulant. Takže pokud nechci, aby se na to přišlo, budu se muset počurávat a pokakávat přesně tak, jak jsem to namluvila paní doktorce Stýblové! Teď jsem si vyčítala, že se jsem si, ve snaze o co největší uvěřitelnost, vymyslela, že se mi ty nehody stávají až tak často. No, co můžu dělat? Sestřička mi vysvětlila, že oběd už byl a že večeře bude v šest, tak mi pak přijde říct a ukáže mi, kde je jídelna. Ještě mi na noční stolek postavila džbánek s čajem a odešla. Lehla jsem si do postele (zase ten zatracený šustící igelit!) a přemýšlela. Nakonec jsem přišla na to, jak to tady přežít tak, aby mi mé potíže uvěřili, ale abych se po propuštění přesto konečně mohla vrátit k normálnímu životu šestnáctileté středoškolačky. Plán byl takový: nejprve se budu počurávat i pokakávat, ale každý další den stále méně a méně – aby to vypadalo, že se to zlepšuje a že má inkontinence ustupuje. No a nakonec už si jen sem tam trošičku cvrknu a oni mne pustí domů s tím, že mé problémy mizí a že brzy budu úplně v pořádku. Ano, to byl plán, ale těch už jsem měla několik a vždycky se to nějak zvrtlo, že to potom bylo ještě horší. Tentokrát to musím zvládnout! Tak nějak jsem podvědomě cítila, že by to taky mohla být poslední šance (a taky byla), jak se té ostudy s počuráváním a pokakáváním zbavit. Rozhodla jsem se, že pro dnešek se jednou počurám přes den a potom večer pokakám „ve spánku“. Takže jsem si četla a snažila se co nejvíc popíjet čaj. Když bylo půl šesté, byl nejvyšší čas, protože za chvíli měla přijít sestřička a já bohužel potřebovala, aby mne našla počůranou. Začala jsem tedy čurat, ale jestliže jsem si při tom ještě nedávno užívala pocitu vzrušení, dnes už to byla jen nepříjemná povinnost – něco, k čemu jsem byla dohnána. Moč mi proudila do pyžama a do postele a když už jsem byla celá mokrá, zavřela jsem oči a předstírala, že spím. Za několik minut opravdu sestřička přišla. „Aleno, pojď, už je večeře.“ Nechala jsem oči zavřené a neodpovídala. „No tak – vstávej,“ zatřásla se mnou. To už jsem oči otevřela a tvářila se rozespale. „Jé, musela jsem usnout …“ „To vidím,“ usmála se sestřička. „Tak půjdeme – nepočurala ses?“ „Já nevím,“ odpověděla jsem, odhrnula peřinu a hrála překvapenou. „Nezlobte se, já … já … nezlobte se, prosím …“ „Ale to je v pořádku, broučku. Nic se přece neděje,“ uklidňovala mne – evidentně ji pohled na šestnáctiletou holku ležící v počuraném pyžamu vůbec nevyvedl z míry. „Tak si to sundej, běž se očistit a já ti zatím donesu nový igelit, ano?“ Sundala jsem si kalhoty a od pasu dolů nahá jsem přešla do koupelny (měly jsme ji přímo na pokoji). Když jsem se vrátila, sestra už byla zpátky. Oblékla mi čisté pyžamo a začala vyměňovat igelit. „Doma spíš taky s igelitovým prostěradlem?“ „Ano,“ přikývla jsem zahanbeně. Potom mne doprovodila do jídelny. Bylo tam i několik mladých lidí mého věku, ale protože nejspíš viděli, že mne přivedla sestřička s počuraným pyžamem a použitým igelitovým prostěradlem v ruce, raději jsem si sedla sama a snažila se nikoho si nevšímat. Docela se mi ulevilo, když jsem se vrátila zpátky na pokoj, kde jsem měla soukromí. Snažila jsem se číst a moc nemyslet na to, co všechno mne tady čeká a kolik dní mám ještě před sebou. Dokonce jsem se jednou zašla vyčurat na záchod a byla to docela úleva, konečně jsem si dnes aspoň jednou mohla ulevit normálně, a už jsem se těšila, až zase budu moct svou potřebu vykonávat jako všichni dospělí. V sedm přišla sestřička a odnesla mi džbánek s čajem a ještě mi připomněla, abych se šla před spaním vyčurat a vykakat. Jak ráda bych to udělala! V deset večer se mi začalo chtít na velkou a já věděla, co musí nastat. Vůbec se mi do toho nechtělo, dlouho jsem zvažovala, jestli se nemám raději jít vykakat na záchod, ale nemohla jsem si dovolit, aby mne ráno našli v suchém pyžamu a čisté posteli. Ani jsem to nemohla nechat na ráno, protože jsem nevěděla, v kolik sestry chodí budit a mohla bych to zaspat. Musela jsem se tedy pokakat už teď a pak v tom strávit celou noc – pro mladou holku strašná představa. Začala jsem tlačit, dlouho to nešlo, tělo se tomu bránilo, ale nakonec se ozvaly typické tělesné zvuky a už jsem kakala. Ihned mi z očí vyhrkly slzy … a taky se mi zase spustilo čurání. Když bylo dokonáno, měla jsem v pyžamu opět tu příšernou mazlavou hromadu, která mne už dnes ráno přiváděla k šílenství. A teď v tom musím být až do zítřka! Šestnáctiletá dívka, která se vždycky snažila být za všech okolností co nejvíc sexy, leží ve vlastní moči a výkalech. Nakonec jsem se neovládla a opět propukla v pláč. Brečela jsem hanbou a taky znechucením - nad celou tou situací, nad tím, co mám v pyžamu, a především nad sebou samotnou.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline goodnite

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 238
  • Karma: 3
Re: Alenčina osudová chyba - Kapitola 4) V nemocnici
« Odpověď #1 kdy: Října 21, 2014, 23:19:21 »
:P   :oops: Moooooooc moc pěkně se to vyvíjí prostě kdo umí ten umí , krásné počteníčko.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline johan

  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 20
  • Karma: 0
Re: Alenčina osudová chyba - Kapitola 4) V nemocnici
« Odpověď #2 kdy: Října 21, 2014, 23:25:36 »
už len chýba ďalšie pokračovanie
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »