„Vstávej, Ali, copak neslyšíš budík?“ probudil mne mámin hlas. Rozespale jsem zamžourala. „Tak šup šup, ospalče, ať nepřijdeš pozdě do školy,“ řekla rozverně, strhla ze mě peřinu a vytřeštila oči. Nejdřív jsem nechápala, co se děje, ale pak jsem si vzpomněla – jak jsem se nedokázala ovládnout a kompletně se počůrala do postele. Ležela jsem v úplně pomočeném pyžamu a i na prostěradle byla obrovská skvrna. A máma stála vedle postele, šokovaně se na mne dívala a žádala vysvětlení. „Co to má znamenat, Aleno?“ „Já … já … já nevím, mami … asi jsem se ve spaní počurala, nevím jak se to stalo, nezlob se mami,“ koktala jsem hanbou a do očí se mi začaly hrnout slzy. „To nemyslíš vážně! Vždyť je ti šestnáct let!“ zlobila se máma. „No tak vstávej a mazej do koupelny,“ přikázala, ale v půli cesty mne zarazila: „A to počurané pyžamo mi tady nech, ať ho můžu dát do pračky,“ řekla a začala mi stahovat spodek. „Děláš si srandu? Přece se před tebou nebudu vyslíkat,“ odsekla jsem, vysmekla se jí a zavřela se v koupelně. Tam jsem ze sebe sundala nasáklé pyžamo, vlezla si do vany, pustila horkou sprchu a snažila se uklidnit. Moc se mi to, pravda, nedařilo, ale utěšovala jsem se tím, že jedna taková nehoda se může stát každému (bohužel, později právě nezůstalo jen u jedné) a že si to u mámy nějak vyžehlím.
Vylezla jsem z koupelny zabalená do ručníku a hned jsem na ni narazila. „Umyla ses? Tak se běž obléct a pospěš si, potřebuji, abys mi před odchodem do školy s něčím pomohla. Když jsem po chvíli, už oblečená, přišla za mámou, řekla mi: „Pyžamo a prostěradlo ti vyperu, ale tvá matrace je zničená – úplně jsi ji promočila. Takže mi ji teď pomůžeš vynést do kontejneru a já potom cestou z práce koupím novou.“ Přikývla jsem, ale když jsem pak matraci viděla, zatrnulo mi. Navíc jsem si uvědomila, že ke kontejneru je to skoro pět minut chůze. „Mami … nemohly bychom tu matračku vynést až večer, až bude tma?“ zkusila jsem to. „Tos uhodla! A celý den to tady bude smrdět. Žádné takové, když se nestydíš počurat si v šestnácti letech postel, tak se pak ani nesmíš stydět vynášet počuranou matraci,“ řekla nekompromisně. Co se dalo dělat, vyrazily jsme. Byla jsem celá vyklepaná - na matraci byla obrovská skvrna se zažloutlými okraji. Naštěstí jsme nepotkaly nikoho ze sousedů, ale venku to bylo horší. Bydlíme na sídlišti a bylo pár minut po půl osmé – hodně lidí zrovna spěchalo do práce. Přesto skoro každý na chvíli zvolnil, překvapeně se podíval na pomočenou matraci a potom na mne. Za chvíli jsem už byla studem rudá jako rajče. Když jsme konečně dorazily k cíli a vyhodily do kontejneru ten důkaz mé hanby, oddechla jsem si a bláhově se domnívala, že spolu s matrací v kontejneru skončila i celá trapná záležitost ohledně mého počurání. Rozloučila jsem se s mámou a spěchala do školy. Tam jsme s holkama blbnuly, flirtovaly s klukama a vůbec pěkně řádily, takže na ráno se mi brzy podařilo úplně zapomenout. Bohužel ne na dlouho, když jsem se totiž pak večer doma chystala do postele a odhrnula peřinu, čekalo mne nepříjemné překvapení – igelitové prostěradlo! „O tom s tebou právě chci mluvit,“ vstoupila máma do pokoje. „Ale mami! Já přece nic takového nepotřebuji, to byla jen nehoda, která se nebude opakovat, opravdu. Dej to pryč, prosím!“ škemrala jsem zoufale. „Podívej, Aleno, nová matrace stála spoustu peněz a opravdu si nemůžeme dovolit kupovat další, pokud se zase počuráš.“ „Nepočurám, slibuju, mami.“ „Neboj se, ten igelit nemáš v posteli napořád. Domluvíme se takto: budeš týden spát na igelitovém prostěradle a pokud se ti nestane žádná nehoda, jak ty tomu říkáš, tak ho zase odděláme a dostaneš normální prostěradlo, souhlas?“ To znělo fér, takže jsem nakonec přikývla. Týden s tím igelitem snad vydržím. „Tak dobrou noc,“ řekla máma. „Jo a ještě něco – byla jsi před spaním čurat?“ To snad nemyslí vážně – jsem snad nějaká malá holka?! „Podívej mami, je mi šestnáct, jsem dospělá a do toho, jestli jsem byla nebo nebyla čůrat, ti nic není!“ „No jak myslíš,“ odvětila máma, „já jen, aby to pak zase nedopadlo jako dneska ráno,“ a zavřela dveře. Lehla jsem si do postele a snažila se usnout. Igelit při každém mém pohybu šustil a připomínal tak svou existenci. Nemohla jsem si pomoct, i přes ten pocit studu, že mám postel s igelitovým prostěradlem, mne ta situace začala vzrušovat. Ale tentokrát jsem si jakékoli hrátky důrazně zakázala. Zkusila jsem to jednou a z malého počurání byla komplet pomočená postel a ostuda před mámou. Takže jsem zavřela oči a snažila se usnout a nevnímat vlastní vzrušení. Nebylo to snadné, ale nakonec se mi to podařilo a já upadla do spánku. Zdál se mi neuvěřitelně živý sen jak kakám, úplně jsem cítila, jak mi to leze ze zadečku, a probudila jsem se na poslední chvíli, protože jsem zjistila, že začínám kakat doopravdy! Rychle jsem to zadržela a zabránila tak pohromě. Byla jsem tak trochu mimo, jednak z toho, že jsem se ve spánku málem pokakala, a taky mne celá ta situace začala šíleně vzrušovat, tentokrát jsem se nedokázala ovládnout a začala se tam dole zase hladit. Mušličku jsem už měla celou jako z medu. Potom jsem si strčila prst do zadečku a souběžně s tím si točila s poštěváčkem. Pak jsem prst zase vytáhla a místo toho jsem zatlačila, jako kdybych chtěla kakat, a vždycky jsem na poslední chvíli zatnula svěrače a potom se zase uvolnila. Bylo to moc příjemné a zvláštní. Jenže při jednom takovém pokusu jsem se pokusila přestat moc pozdě a pak už jsem jen s hrůzou cítila, že mi to leze ze zadečku a že si kakám do postele. Snažila jsem se to zastavit, ale tělo mne vůbec neposlouchalo. Navíc patřím k lidem, kteří při kakání zároveň i čurají, takže jsem, zcela nezávisle na mé vůli a rozhodnutí, začala i čůrat. Bylo to hrozné, nemohla jsem vůbec nic dělat, byla jsem jen bezmocným statistou. Kakala a čurala jsem si do pyžama jako nějaké malé dítě a jediné, čeho jsem byla schopná, bylo vzlykání a tlumený pláč. Trvalo to asi několik minut, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Když jsem konečně zase získala kontrolu nad svým tělem, měla jsem v pyžamu obrovský mazlavý náklad. Byla jsem úplně vyděšená a v šoku – vůbec jsem nevěděla, co dělat. Prudce jsem se posadila a … FUUUJ!!! To byla chyba, všechno se to rozmázlo po celém zadku a část toho se mi nahrnula i do rozkroku, bylo to šíleně nepříjemné a odporné. Rychle jsem vstala a začala zmateně pobíhat po pokoji sem a tam, s mokrým a špinavým pyžamem přilepeným k zadečku. Mozek vůbec nepracoval, myšlenky jsem měla úplně ochromené strachem – marně jsem se snažila vymyslet, co s tím, jak to utajit a zamaskovat. A to jsem ještě nevěděla, že zrovna ve stejný okamžik vstává z postele máma s úmyslem probudit mne dřív a poslat na záchod, abych se tentokrát nepočurala. Když jsem uslyšela kroky a klika od dveří mého pokoje se pohnula, srdce mi hrůzou spadlo až do mých pokakaných kalhot.
Anketa