Ráno se změnilo v odpoledne a já stále čekala. Seděla jsem na posteli ve své mokré, studené pleně a čekala na otevření koupelny. Na sirénu, na ten pečlivý, ponižující rituál. Ale nepřišel. Čekání se změnilo v rezignaci. Kůže už si zvykla na vlhkost, nos na ten specifický odér. Pomalu, proti své vůli, jsem si začala zvykat. Zvykat na novou roli, na stav, kdy moje základní tělesné potřeby závisely na vůli někoho jiného.
Vydala jsem se z pokoje a vstoupila do společenské místnosti. Ostatní dívky tam už byly, seděly na gauči a na křeslech, stejně jako já, obklopené svým tichým ponížením. Ticho už nebylo tak napjaté. Začaly jsme si povídat. Zjistila jsem, že většina z nás tu je ze stejného důvodu. Peníze. Dluhy. Exekuce. Děti, které je třeba uživit. Naše příběhy byly různé, ale konec byl stejný. Byly jsme zoufalé. A tato nabídka, ať už byla jakákoliv, byla naší poslední nadějí. Společná zoufalost vytvořila podivné pouto. Nebyly jsme kamarádky, ale už jsme si nebyly ani úplně cizí. Byly jsme spoluvězenkyně v tomhle bizarním vězení.
Ozvala se siréna. Oběd. S tichým povzdechem jsme se všechny zvedly a vydaly se na cestu. Znovu lezení po čtyřech, znovu ponížení na schodech. Nahoře nás čekaly dětské stoličky a misky. Tentokrát to ale nebyla kaše. V miskách byla hustá, zeleninová přesnídávka. Vypadala a voněla odporně.
„Zmrzlina,“ zašeptala jedna z dívek a ukázala na mladíka, který stál u stolu a držel v ruce misku s několika kopečky zmrzliny.
Já jsem se na tu zelenou hmotu podívala a zvedla jsem oči od stolu. Neměla jsem na to ani sílu, ani chuť. Vedle mě seděla velmi hubená dívka s vyčnívajícími klíčními kostmi. Dívala se na tu přesnídávku s hladem, který říkal jediné. Už dlouho pořádně nejedla. Bez váhání jsem jí přenechala svou misku. Zvedla na mě oči, v nichž byl náznak vděčnosti, a začala se ládovat. Já jsem vstala a bez jediného slova odešla. Nechtěla jsem tu odměnu. Nechtěla jsem se účastnit této hry.
Odpoledne jsem strávila v pokoji. Z baru jsem si vzala ovocnou kapsičku a trochu džusu. Bylo to málo, ale stačilo to na to, abych neumřela hlady.
