Byla jsem tu první. Zlehka jsem oddechla a začala si místnost prohlížet. Uprostřed stál velký, tmavě šedý gauč. Kolem něj několik pohodlných křesel. Na jedné stěně byl dlouhý bar s několika židlemi a za ním velká lednice s prosklenými dvířky. Na protější stěně byly dvoje dveře. Na jedněch byl nápis „WC“ a na druhých byla namalovaná sprcha. Na konci místnosti byli velké dveře bez označení. Všechno bylo čisté a moderní.
Nechtěla jsem sedět na gauči, cítila jsem se příliš vidět. Vybrala jsem si jedno z křesel v nejvzdálenějším rohu a zabořila se do něj. Zkusila jsem se schovat, udělat se co nejmenší. Sledovala jsem dveře, kterými jsem přišla, a čekala.
Netrvalo to dlouho. Otevřely se a do místnosti vešla další žena. Byla mladá, sotva dvacet let, hubená jako proutek s dlouhými blonďatými copy. Hned na první pohled bylo vidět, že je z venkova. Tvář měla rudou pláčem a v očích měla naprosté vyděšení. Vypadala, jako by se právě probudila v hororu. Zastavila se ve dveřích, její pohled přelétl po mně a pak se jí z očí vyřinuly slzy. Bez jediného slova se otočila a utíkala zpět do chodby. Slyšela jsem, jak zabouchla dveře pokoje a pak ticho. Po chvíli se ozvalo zabzučení a dva muži odvedli dívku pryč. Vzdala to.
Asi po pěti minutách přišla další. Tentokrát to byla žena kolem padesátky. Vypadala jako profesorka, měla brýle a elegantní držení těla, které teď vypadalo naprosto komicky. Dlouhé, šedivé vlasy měla rozpuštěné a v očích měla spíše studený odpor než strach. Prošla místností s hlavou vztyčenou, ale i tak jsem viděla, jak se jí třesou ruce.
Pak už to šlo rychleji. Z koridoru začaly vycházet další a další dívky. Každá stejně ponížená, každá v tom stejném trapném kostýmu. Jedna, vysoká atletka, se snažila krýt si obličej rukama a sotva došla ke gauči, kde se zhroutila a začala tiše brečet. Další, malá brunetka s tetováním na předloktí, vstoupila s výrazem vzdoru. Byla to asi tak třicetiletá drsňačka, ale ani ona nedokázala skrýt, jak jí tento outfit ničí sebevědomí. Zastavila se uprostřed místnosti, ruce sevřela v pěst a jen tak tam stála, jako by bojovala se slzami. Nakonec se neochotně posadila na okraj gauče co nejdál od ostatních a zírala do zdi.
Ticho narušilo další otevření dveří. Tentokrát to byla asi čtyřicetiletá žena s výrazem matky v tísni. Měla na sobě stopy po make-upu, který teď smývaly slzy, a její pohled neustále skenoval místnost, jako by hledala únik nebo cokoliv, co by jí dalo naději. Když viděla ostatní, její obličej se ještě více zkřivil. Zavrtěla hlavou, jako by si říkala, co to proboha dělá, a pomalu se přikradla ke křeslu v rohu, kde se snažila stát neviditelnou.
Postupně se místnost plnila. Další dívka, asi tak o pět let mladší než já, s červenými vlasy a piercingem v obočí, přišla s pobaveným, ale zároveň šíleným smíchem. „To je nádhera,“ zašeptala sama pro sebe, ale její oči říkaly něco úplně jiného. Usadila se na podlahu zády ke gauči a hlavu si položila mezi kolena.
Pak se objevila další, asi tak padesátiletá, s krátkými, šedivými vlasy a oblečená stejně jako ostatní. Měla v očích takovou vypjatou zlobu, že jsem se na okamžik lekla. Prošla místností a zastavila se u baru.
Už nás tu bylo asi sedm. Sedm ponížených žen v růžových kostýmech, sedm zlomených osudů. Nikdo nemluvil. Slyšet se dalo jen tiché supění a občasné šoupání tlustých ponožek o koberec. Cítila jsem se jako v nějakém bizarním pekle. Moje zuřivost z dřívějška pomalu opadala a nahradil ji chladný strach. Nebyla jsem sama. Bylo nás víc. A to mě děsilo ještě víc.
Zatímco ostatní seděly a mlčely, já jsem se nemohla přestat dívat na ty nepopsané dveře. Co bylo za nimi? Další ponížení? Nebo možná odpověď? Moje mysl se začala plnit otázkami. Proč to dělají? Co je jejich cílem? A co se stane, když to některá z nás vydrží? Co se stane, když vydržím já?
