Přišli jsme (teda já se přivezl a značně pokakaný) k místu, co byla asi školní jídelna a tam jsme očividně čekali na Zuzku. Máma se díve do telefonu, já ležím v kočárku a vymýšlím na ni taky nějaké prokletí, aby si to sama zkusila, jaké to je být kojencem a než jsem vymyslel nějakou „kletbu“ , slyším řev mládeže (i když mládeže… ani nevím, kolik jim je, nevidím na ně z toho hlubokého kočárku) . Ale co prvně slyším je „dobrýýýýýý déééen “, hlasem davem dětí a hned za tím: „ahoj mami“ a já mám po výhledu z kočárku úplně, protože se nade mnou skloní nějaká dívčí tvář, začne mě lehtat na bříšku a povídá: „ahoj Davídku“ Takže já jsem David? Než stačím popřemýšlet proč David, když jsem ve skutečném životě Jaromír, už se nad kočárkem rozplývá snad 20 dětí a hledí na mě. A Zuzka: „ to je můj bráška“ , se jim všem chlubí. Že já chci přebalit z pokakané plenky je všem jedno. Jen slyším že někdo z těch dětí má taky za sourozence mininko, někdo má sourozence staršího a někdo zase žádného a chtěl by takového, jako má Zuzka. To už je dle hlasu vyzvedává učitelka, že se jde do družiny, ale to by nebyla zvědavá osoba, aby ani ona nenakoukla do kočárku a pak poznamenala jak pěkně rostu a se slovy mějte si odváděla děti do družiny a nás s mámou a Zuzkou nechala jít domů. Zuzka hlásí, že dneska nemají úkoly a opět se naklonila do kočárku prej mi závidí, jak se mám dobře, že se nemusím učit násobilku a že až vyrostu, bude škola náročná. Přes dudlík jí dávám úkol kolik je 6 krát 7 nebo odmocnina ze 64 , když tak machruje, ale stejně vím, že mi nerozumí. A že jsem celý poslintaný už neřeším, hlavně abychom už byli doma a máma mě přebalila. Jako dospělý, co nosí plenky, jsem si vyzkoušel jaké se do plenek pokakat, ale tam jsem si aspoň mohl rozhodnout, jak dlouho v nich chci být. Tu rozhodoval někdo jiný a sám jsem sem přebalit nedokázal. Přišlo mi to jako věčnost, než jsme přišli domů, i když domů, jsem tu sotva 8 hodin? a už tomu říkám domů? Já chtěl hlavně čistou plenku, když už teda nebyla možnost nemít tu plenku vůbec. Konečně nebudu pokakaný si říkám, když mě máma vyndala z kočárku a nesla mě na známou podložku. Ale to jsem se hrubě přepočítal. Zadek jsem měl úplně celý prokakaný, jsem to cítil úplně všude a asi jsem byl i počůraný, ale nebylo poznat, co je co. Těšil jsem na přebalení, ale máma přišla s tím, že natočíme video, které pošleme babičce, jak mě Zuzka pokakaného přebaluje. No rozlepit lepítka jí šlo, pak měla milion slov, jak smrdím (ale to měla pravdu) . I já to cítil. Takže jsem se ani nebránil přebalení. Ale Zuzce to moc nešlo, spíš než utírala to po mně roztírala. A máma asi chtěla být youtuberka a autentičná, tak Zuzku nechala můj zadek napospas. Ale když pak zjistila, že to takhle nepude, navíc i já jim do toho začal mluvit, i když teda ani jedna nevěděla, co říkám, tak máma vypla telefon, utřela mi ubrousky pokakaný zadek, navíc i místa, kde jsem nekakal, tam tomu pomohla Zuzka a já byl konečně v suchu zase. Si tak ležím na podložce, máma se Zuzkou dělají úkoly, já jim z dálky radím I Y , i když je to marné, stejně si tam napíšou co chtějí si říkám. A v tom se ozve zvonek. Zuzka mně dostala na starosti na chvilku a zase mně celého lechtá a já nic nezmůžu. Ani jí nestačím nohama odporovat a už si to do dveří šine máma s nějakou bábou. A ne ledajaká, nějaká brýlatá šedesátnice a hned se ke mně hrne a přijde mi, že slintá víc jak já přes dudlík. Babička si pro tebe přišla a půjdeme ven slyším. Si říkám s tebou tak, ale jasně vím, že moje námitky jsou mi houby platné a nikdo je neslyší. Máma jí říká nezapomeňte si tašku, takže to bude její tchýně, dle vykání. Ta vypadá na to, že to nebude ta babička co se jí to točilo to video, protože jí zazvonil telefon a ten měl stejné zvonění, jako moje první Nokia. Jen jsem slyšel: „jo už půjdeme a koupím“ a zavěsila. A už mě máma nese do kočárku a já ani nemám sílu se bránit a odevzdala mě napospas té bábě. Ta mi vykládá cestou, jak půjdeme do parku a pak za dědou. No stejně jí nemůžu zdrhnout… Akorát mi došlo, že pokud se počůrám a nebo nedejbože zase pokakám, to bude ona, kdo mi bude otírat pindíka a zadek. Jenže já to neovlivním a bába je jistě zvědavá a starostlivá, tak se jen vezu v kočárku a přemýšlím, jestli nemám i prababičku…. I když ta by musela mít let, že by ji museli přebalovat se mnou. Brr no radši nemyslet. Najednou jsme zastavili a bába mně vytáhla ven, slunce pařilo, ani mi nedala prostor se rozkoukat kde to jsme. A už do mě cpe sunar nebo co to je, z láhve. Nejhorší na tom je, že i když dostávám jídlo co chvíli tak mám hlad a nemám námitek. Kdyby někdo vynalezl BigMac v láhvi, určitě by na tom trhl balík, si při cucání z lahve povídám pro sebe. Ani jsem neměl možnost rozhlídnout se, kde to jsme a už se vezu dál. Ještě to tak moc nepoznám, ale mám takové tušení, že jsem se počůral a podle toho co vím, domů jen tak nepůjdem…
