Ležím si tam na té podložce vedle těch dvou mimin a marně se snažím přijít na to, co se to se mnou stalo. Vždyť já jsem kojenec, ani nevím kolik mi je a u koho to jsem. V televizi jsem viděl pár filmů o záměně těl, ale vždy to bylo v rodině nebo mezi někým, kdo se znal, kdo chtěl mít život toho druhého. Ne že já nesnil o tom, jaké je to si život miminka vyzkoušet, ale s kým bych se měnil? Jak by pak kojenec v mém dospělém těle chodil do mé práce?... Hlavou mi běželo moc otázek, když si mě ta obryně, která tedy už obryní nebyla, ale očividně moje máma vzala do náruče a šup do přebalovacího pultu a už mi sundává kraťasy, rozepíná bodyčko a začala mě přebalovat. Ani jsem si v tom všem neuvědomil, že jsem počůraný, asi ty reklamy na dětské plenky nelžou, když furt slibují být v suchu. A nebo je to tím, že jako dospělý to čůrání umím ovládat a pak to do plenek pustím vše naráz. Tentokrát jsem se u toho přebalovaní zaměřil na tvář mámy, jestli ji nepoznám a nedozvím se aspoň něco. Ale to přebalení, když jsem se nevzpouzel bylo rychlé, a já už v suché plence opět v její náruči o nic víc chytřejší jak předtím. Ale zato vytáhla láhev že je čas krmení a sotva jsem neměl v puse dudlík, už tam byla láhev s dudlíkem, přes kterou mi do pusy teklo něco jako mléko s banánem. Ani to nechutnalo špatně a za chvíli bylo vše pryč a v duchu si říkám, že toho mohla dát i víc. Máma dopila kafé, že je čas jít domů, že bude čas oběda. Já ani netušil, kolik hodin je. Rozloučila se s Terkou a Luckou, že jde vařit ale, to už jsem jen slyšel, ne viděl, protože už jsem byl opět i s dudlíkem uložený v kočárku. Sotva vyjedem ven, houpu se jak na lodi na moři a nějak jsem se nemohl soustředit v přemýšlení a jen slyším slova od mámy "hajej zlatíčko" a kdoví jak to udělala, tak jsem párkrát zavřel a otevřel oči, i když jsem nechtěl, ale to samo až jsem usnul. Kdoví kdy jsem se zase probudil, zmatený jak lesní včela, ale tentokrát už jsem poznával tu postýlku a i to místo z rána. Takže to nebyl sen a já jsem pořád kojenec. A s tím dudlíkem co zase nešel vyndat. Nadávám sprosté slova, stejně mě nikdo neslyší a neví co říkám, z pusy mi tečou sliny a kdoví proč i z očí. Ale to nejsou sliny ale slzy, si říkám bezva, ještě budu mokrý od dalších tělních tekutin, které ani sám nechci vylučovat, ale kdyby to šlo aspoň zastavit. To už přiběhla máma a utěšuje mě. Nevím jakou mocí to vládne, ale to houpaní v náruči pomohlo. Opět ležím na podložce z rána a přebaluje mě, si říkám, jak já to dělám, vždyť jsem neměl ani jedno pivo a z toho hustého jídla přece nejde tolik čůrat. A nestačím se zamyslet a opět mě kojí. Je to chutnější jak z té lahvičky z kavárny ale tolik to neteče a v duchu si říkám: „buď ráda, že nemám zuby, jinak bych tě za to cos mi provedla pokousal.“ Ale na nějaké kousání není čas, protože se dozvídám, že jdeme vyzvednout Zuzku po obědě ze školy. Tak tu nebylo složité dedukovat, že to bude asi sestra. A já patřičně ustrojen v plence a bodyčku, víc prý není třeba, že je teplo, opět uložen v kočárku a opět ten dudlík v puse… Copak nechápe, že ho nechci? Nedal jsem jí to od rána tolikrát najevo a furt mi ho do té pusy cpe. Tentokrát jí fígl houpat s kočárkem nepomohl a já neusnul. Ale možná měla jiné plány, možná to chtěla, možná ne, ale ucítil jsem v bříšku známý zvuk, takový jak když jsme nedávno měli v práci na oběd mexické fazole a pak jsem byl rád, že jsem doběhl na záchod za sekundu dvanáct, protože jsem musel čekat, až doběhne cyklus na mašině a já můžu dát pauzu. Tu jsem starosti s mašinou neměl. Tu jsem tušil, že to ze mě výjde samo ven a přemýšlel, že když nevím o čurání, tak kakání bude to samé, ale to jsem se spletl. Do pár sekund sem kakal, věděl o tom ale nešlo to nijak ovlivnit, přišlo mi, že ze sebe dostávám i to, co jsem jedl před 14 dny. Ze zvyku jsem se snažil vytočil aspoň trochu do boku, aby to kakání šlo líp, jenže to nebylo třeba, to šlo samo ven. Ale plenka kdoví jakým zázrakem to všechno zachytila a máma se jen usmála, že prý jsem šikulka, jak jsem krásně kakal a doma přebalíme. Já si říkám: „jaké doma?“ vždyť jdeme teprve pro sestru do školy, to v tom mám být jako jak dlouho?...
