Sotva jsem z plenek vyrostl a co si pamatuju, tak mě to k nim táhlo zpátky. Měli jsme doma červený kočárek Libertu, který odvozil mou starší sestru, mě i mladšího bráchu. A když už nebyl potřeba, jak bývalo dříve zvykem, neprodal se, ale nechal se, pro další generaci, nebo pro příbuzné co děti plánovali. A i ta naše Liberta tom v našem rodinném domě, který měl víc místností jako obyvatel domu, našla místo, kde se dočká dalšího využití. A k ní mě to táhlo a já si tak nějak přál se v ní vozit. Ale ona už měla podvozek odmontovaný, ten byl opodál a na podlaze byla korbička z ní. Ale i tak, jsem toužil se do toho kočárku jen na malou chvíli vrátit, posadit se, ale což vzhledem k tomu, že nás bylo doma pět, navíc jsem byl školou povinný na prvním stupni základní školy, nebylo možné, abych se do něho posadil a aspoň na malou chvíli se vrátil do dětství. Navíc pokud nebyli rodiče doma, tak nás s bráchou ze školy vyzvedla sestra, jak to tehdy bývalo běžné. A tak jsem si musel zajít nechat chuť na nějaké kočárkové posezení. I když bych do něj aspoň na malinkou chvíli chtěl. A o to víc, když už jsme s o rok mladším bráchou věděli, že není ježíšek a ségra nám řekla, kde rodiče schovávají dárky. Bylo to v té místnosti, kde byl i ten kočárek a krom toho ta místnost sloužila i jako odkladiště všeho, co už není potřeba. A když jsme tam s bráchou vlezli, prozkoumat skříně, jestli on dostane ten trenažer na motorku a já blikajícího robota, tak hned po otevření peřináče, jestli tam nebudou ty naše dárky tam byl jen stoh knih ale co mě zaujalo ještě víc, hromada látkových plenek. To byl daleko lepší objev, jak zjistit, co dostanu za vánoční dárek. Tak moc jsem si přál aspoň jednu tu plenku zase dát mezi nohy, ale ona ta možnost nebyla. Tak jsem okolo té místnosti s kočárkem a plenkama chodil a tajně si přál, abych tam aspoň na chvilku mohl být sám. A to se splnilo s přechodem na druhý stupeň základní školy, to už byla sestra na střední, já a brácha jsme nemuseli do družiny a mohli sami chodit domů po obědě, já zjistil, že když ve čtvrtek, kdy vyučování končí 11:20 uteču do šatny na čas, a pak poběžím na autobus, který jede 11:25, tak vím, že budu mít pak doma 40 minut čas si ten kočárek užít, protože brácha dojde až před půl jednou. A tak jsem měl čtvrtky, kdy jsem si trošku zaběhal, ale pak jsem si mohl chvilku vychutnat v kočárku, do slipů jsem si dal 2-3 látkovky a užíval si to, protože jsem se tam docela pěkně vešel, v sedě to šlo a i sklopit boudičku. A protože chce člověk víc, tak miminko se přece počůrá, ale já místo toho, abych se počůral sám, jsem si do té plenky nalil trochu vody a imitoval počůrání a to mi stačilo. Jenže jak člověk dospívá, tak ho to sezení v plence začalo vzrušovat a když jsem v tom kočárku seděl, měl i erekci, tak bylo jasné, co se stane pak. Jenže to bylo v době, kdy byl v plenkách i internet a tak jsem netušil, že mám první ejakulaci, když jsem třel nohama o korbičku kočárku, na sobě látkovky napuštěné vodou a myslel jsem si, že čůrám. A tak začala éra masturbace a toho, že člověka vzruší víc plenka, jak spolužačka. Ale i tak mému kočárkovému sezení nastal konec. Brácha už měl rozvrh jako já, sestra chtěla víc prostoru, tak že se jí udělá pokoj dole. Kde byl kočárek. V tu dobu už dávno každá mamina balila dítě do jednorázovek. Tehdy ještě s igelitovým povrchem. A i já měl chuť si takovou plenku vyzkoušet. Ale kde k ní přijít? To jsme si tak šli se spolužákem do drogerie, kdy ho mamka poslala pro šampon a my tam bezradně bloudili, abychom ho našli a já pomáhající mu najít co potřebuje vidím plenky Champion, v tu chvíli jako by se ve mně krve nedořezal a já měl oči jen na tom balíku plen. Spolužák přišel, že našel a jdeme, ale já měl v hlavě jen to, že ty plenky chci. Tak jsem přemýšlel celé odpoledne, jak je koupit a nějak je dostat k sobě do pokoje potom. Jsem vyprázdnil aktovku, co to jen šlo, a odhodlán, že si je koupím druhý den. V hlavě se mi honily myšlenky, co když se prodavačka zeptá, pro koho je mám, tak jsem si našel výmluvu, že pro bratránka, co má rok. Skoro rudý jsem popadl balík těch největších plenek a šel na pokladnu a čekal, co se bude dít a kupodivu nikdo nebyl zvědavý, na co je mám. Jsem ten balík na sílu nacpal do prázdné aktovky a pelášil si na autobus domů. To už jsem měl vymyšlené, kde ty plenky ukryju, v křoví a pak je přenesu na louku a tam si užiju. Doma jsem na nic jiného nemyslel, než na to, že mám na sobě jednorázovku. I když jsem věděl, že mi zakryje tak půl zadku. Ale očekávání bylo lepší, a plenka zabrala 2/3 . No stejně na čůrání do nich ani nepřišlo, protože jsem byl tak nadšený z toho, že jsem se do té plenky, kterou jsem měl opět ve slipech, udělal. A tak si říkám, že bude příležitost příště, jenomže večer pršelo, já ten balík schoval do křoví a on se rozmočil a já měl po „ptákách“ . A tak jsem ho pak musel vyhodit do kontejneru, potají, když jsem se v noci vytratil z domu. A pak nám přišla na řadu školní besídka, to jsme byli osmáci a spolužačka Jitka si to tam promenádovala v plence pro dospělé a zpívala: bububu, já mám strach, že mám něco v kalhotkách. Si říkám, kde tu plenku sehnala a že ji chci taky. Po představení si jí sundala a já místo toho abych šel na disco nebo ploužit s holkama, jsem se jen snažil té plence přiblížit. A když už jsem se k ní nějak nenápadně přiblížil, tak někdo došel. A až nakonec z krádeže plenky pro dospělé nebylo nic, protože došla Jitka a sbalila ji. A tak jsem si na svoji první jednorázovku , která už bude pro mě počkal dlouhých 5 let, kdy jsem v obchoďáku šel do lékárny mámě vyzvednout recept a tam byly volně k prodeji plenky pro dospělé. A i ty jsem prvně kupoval se studem, kdoví co si pomyslí lékarnice, když jsem přišel s balíkem plenek k pokladně a ta kupodivu neřekla nic. A do té jsem se prvně vyčůral a pak udělal. A jak už to tak bývá, když miminko, tak se vším všudy a i pokakal. Sice to dá práci se po tom se zase umýt, a preferuju do plenek spíš čurání, tak jsem zkusil i Marshmallow Challenge, kdy na rozdíl od čurání se samovolně pokakat jde. A pořád mi hlodalo v hlavě, že bych si přál se aspoň na jeden den stát tím miminkem v plenkách co se počůrá a pokaká a je o něj postaráno a vozí se v kočárku. A tak jsem si jako to tak mívám, užíval večer v plenkách, dal si po práci pivo, počůral se, abych si připadal jak miminko, šel v plenkách spát, už v počůraných a probudil se počůraný ještě víc, ale jak víme, tak samovolně to nejde, když umíme ovládat měchýř a zbožné přání náš všech se ve spánku počůrat se nevyplní. Možná tak vypít deset piv a pak se samovolně počůrat. A tak si užívám večerů v plenkách, čůrám do nich, čtu si recenze, objednávám si online na zkoušku další, od Dependů, které koupím v místní lékárně, Tykables nebo Crinklz přes internet, které toho pojmou fakt hodně, i když jsou drahé ale za ten pocit toho vzrušení to stojí. A přeju si být tím miminkem napořád. Už dávno žiju sám, plenkaření si můžu dovolit, po práci večer si nedokážu představit, že budu bez plenky… i když je nemusím nosit, ale já je chci. Když vidím kočárek, připomíná mi to být v tom kočárku, a tak když v plenkách usínám, bych to chtěl vrátit. A tak to bylo i do nedávna, když jsem usnul v plenkách, značně počůraných, což bylo normální, když je mám rád a vzrušující… jenže když jsem otevřel oči, v plenkách jsem sice pořád byl, počůraný, ale v puse něco nezvyklého, postel měla okolo dřevené mřížky a všechno okolo bylo strašně veliké….
