Honza se probouzel pomalu, stále napůl ponořený do příjemného polospánku. Cítil hřejivou přítomnost Hanky, která ho v noci objímala, a měkké teplo plenek, které mu přinášely pocit ochrany. Záblesky vzpomínek na včerejší večer se mu mihaly myslí, a jeho srdce znovu zaplavoval pocit hanby smíšené s neodbytným vzrušením.
Po chvíli zaslechl hlasy za dveřmi, smích a švitoření, které ho okamžitě probraly. Vyděsil se, když si uvědomil, že se přibližují. Teta i obě sestřenice.
Ozvalo se zaklepání na dveře a teta nakoukla dovnitř, veselá a rozesmátá.
"Holky, pojďte dál, naše malé miminko už je vzhůru," řekla Hanka s hravým tónem v hlase.
Honza strnul. Rychle přetáhl peřinu až pod bradu, jako by ho mohla zachránit před tou obrovskou ostudou, která se na něj právě řítila. Alena vešla jako první, s růžovým dudlíkem v ruce. Za ní následovaly Jana a Simona, obě s rozpačitými, ale pobavenými úsměvy.
"Tak tady ho máme," poznamenala teta s úsměvem a pohledem sklouzla k peřině, pod kterou se Honza marně snažil skrýt. Hanka vzala za její okraj a s uklidňujícími slovy jej odkryla. Honza zoufale zasténal, když se velký balík plenek v jeho rozkroku objevil na denním světle.
"Páni...náš malý Honza v plenkách... Hanko, povídala jsi, že je jako miminko, ale musím přiznat, že jsem si to nedokázala představit!"
Hanka se posadila na kraj postele, rukou mu jemně přejela přes tvář. "Neboj se, lásko," zašeptala, nakloněná těsně k jeho uchu, "to je jen taková legrace. Vždyť víš, že tě všichni máme rádi."
Honza se cítil naprosto bezmocný. Červený jako rajče se snažil něco namítnout, ale Hanka ho přerušila. "Teto, myslím, že budeme potřebovat tvůj dudlík."
Teta natáhla ruku s dudlíkem a Hanka ho s úsměvem převzala. "no tak, Honzo, ničeho se neboj" zašeptala tiše, jemně, jako by uklidňovala malé dítě, „nemusíš se stydět, už jsme to viděli všichni“. Honza zavřel oči a na okamžik pevně stiskl rty, ale nakonec se podvolil.
Hanka mu opatrně vložila dudlík do úst a jemně ho pohladila po tváři. "Tak, to je ono," pochválila ho. „Hezky si dudlej“.
Teta si přisedla k posteli, zatímco Jana a Simona zůstaly stát trochu stranou. Simona se na Honzu dívala se zvláštním pohledem – byli v něm zvědavost, empatie… a snad i něco jemně ochranitelského.
"Je úžasné, jak se Hanka o tebe stará," poznamenala Jana, zatímco se snažila potlačit pobavený úsměv.
"A co ty, Simono, co si o tom myslíš?"
Simona na chvíli zaváhala, ale pak se podívala přímo na Honzu. "Myslím, že …už ho nechejte…"
K velkému překvapení všech přistoupila k posteli, sedla si k Honzovi, vzala jej do náruče a jeho obličej s dudlíkem si ochranitelsky přitiskla do měkkého bezpečí svých ňader. Její hlas zněl upřímně a jemně, a Honza cítil, jak ho její slova zahrnují něhou. Do očí mu vyhrkly slzy.
Další den ráno vládla v domě pokojná atmosféra. Honza, stále zahanbený, se z pokoje odvážil poslední. Plenky pod pyžamem byly zřetelně vidět, a nedokázal přestat myslet na to, jak si ho včera dobíraly.
V kuchyni už seděly Hanka, Jana a Simona, zatímco teta Alena připravovala snídani. Jakmile Honzu zahlédly, jejich obličeje se rozzářily.
„Dobré ráno,“ usmála se Simona jemně, zatímco Jana se neudržela a vyprskla smíchy. „No, Honzo, vypadá to, že Ti ten balík mezi nohama ještě narostl,“ nadhodila s úsměvem plným škádlení.
Honza, zase úplně rudý, jen cosi zamumlal a raději zamířil ke stolu. Všichni se na něj dívali, ale on nedokázal zvednout oči. Hanka, která už popíjela kávu, dodala s úsměvem: „No, doufám, že jsi poslechl a měl je na sobě celou noc. Říkala jsem ti přece, že to je pro tvé dobro.“
Simona, která seděla nejblíže, jemně poklepala na místo vedle sebe. „Honzo, pojď si sednout vedle mě“ řekla tiše, ale s náznakem něhy, která ostatním neunikla. Když Honza váhavě přisedl, Simona mu nabídla talíř a začala mu podávat jídlo, což jen podtrhovalo její ochranitelský postoj.
Dopoledne ubíhalo, ale Honza nemohl ignorovat narůstající tlak. Plenka, kterou neustále cítil v rozkroku, vyvolávala neustálé rozpaky. Jak čas plynul, pocit potřeby se stával stále silnějším. Honza se neustále snažil potlačit touhu jít na záchod, ale byl si vědom toho, že to nevydrží věčně. Věděl, že všichni kolem něj si toho jsou vědomi. Pokusil se zůstat nenápadný, ale jeho tělo si vyžadovalo úlevu.
Vstal a zamířil směrem k záchodu. Hanka mu s úsměvem zastoupila cestu. "Kampak?"
"Hani...já musím."
Teta k nim přistoupila z druhé strany. "Honzo...," řekla jemně, "dobře víš, že to nejde. Máš přece plenky. Očekáváme, že je budeš používat."
Honza vytřeštil oči. "To přece nemůžu...!"
„No tak, lásko, je to tak v pořádku,“ přidala se Hanka, když zpozorovala Honzův vyděšený výraz. „Bude to tak nejlepší. Plenky jsou na to, abys je používal. Neboj se, všechno je tak, jak má být.“
"Nemůžu přece tady...přímo před Vámi..." Honzův hlas zněl zoufale.
Simona seděla tiše, pozorujíc Honzu pohledem plným soucitu.
„Já… já už opravdu…“ Honza se pokusil něco říct, ale nebylo co. Nechtěl přiznat, že to už nedokáže zadržovat. „Prosím... tohle je hrozně trapné.“
Hanka, stojící vedle něj, se na něj povzbudivě usmála. „Honzo, nikdo tě nesoudí. Prostě to nech být. Uvidíš, že se ti uleví,“ řekla a jemně mu položila ruku na rameno.
Simona, která doposud seděla tiše opodál, vypadala nervózně. Nedokázala udržet ruce v klidu a očima se občas střetla s Honzovýma. Cítila, že by měla něco říct a uklidnit ho, ale nevěděla jak.
„Podívej, zlato,“ pokračovala teta smířlivým tónem. „Není to nic, za co by ses měl stydět. My všechny víme, jak to je. Tak přestaň bojovat sám se sebou. Pusť to. Uleví se ti, a my se o tebe postaráme.“
Honza sevřel ruce v pěst a jeho oči se zalily slzami. Celý život se snažil držet si kontrolu, ale tady, přímo před všemi ženami, se měl vědomě počurat. Prostě to nešlo. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Hanka, která to sledovala, se k němu lehce naklonila a pro uklidnění mu položila ruku na paži. „Prostě se tomu nebraň, Honzíku. Je to v pořádku, “ zašeptala. „Pusť to. Všechno to tam pusť.“ Pak ucítila, že jeho napětí povolilo. Vydechl s tichým zasténáním.
"Už čurá...," pronesla Hanka s úlevou do ticha místnosti.
Napětí v místnosti se najednou změnilo. Ostatní ženy upřeně sledovaly Honzu, ale nebylo v jejich pohledech nic zlomyslného. Spíše vypadaly, jako by ho chtěly podpořit.
„Už?“ zeptala se tiše Jana a usmála se na tetu.
Simona už nemohla sledovat Honzovo utrpení. Vstala a nervózně zamířila ke skříni, kde byly připraveny všechny věci na přebalování. Ostatní ženy na ni pobaveně mrkly, jako by ji chtěly povzbudit, aby se chopila svého úkolu. Jakmile přinesla plenky, krém a ubrousky, teta Alena ji zastavila.
„Simčo, tohle je na tobě,“ řekla s úsměvem.
Zrudla. "Mami...já nevím...to je trapné..." otočila se s prosbou v očích na Hanku. "je to Tvůj manžel, Hani. Nemůžu se ho přece tady... před Tebou..."
Hanka se jen usmála. "S tím si vůbec nedělej starosti, Simčo...opravdu mi to nevadí."
Jana byla ráda, že to nevyšlo na ni. "Je to prostě jen malé, počurané mimčo..."
Simona na ni vrhla rychlý, vyčítavý pohled. Právě že to nebylo miminko. Byl to dospělý muž, navíc její bratranec...a ona ho měla přede všemi přebalovat. Bylo jasné, že se jej bude muset dotýkat na nejsoukromnějších místech. Nepochybovala, že ji vybraly právě proto, že chlapa ještě neměla. Váhala, ale když pohlédla na Honzu, uvědomila si, že pro něj je to ještě mnohem těžší. Zaplavila ji vlna soucitu a něhy.
Celá růžová rozpaky přikývla. "Dobře... Tak já to zkusím," hlesla tiše.
Hanka vedle ní přikývla povzbudivě. "Neboj, Simčo, my ti poradíme," dodala s klidnou samozřejmostí.
Jemně ho položily na pohovku, pokrytou dekou, snažil se na nic nemyslet. Když Simona s třesoucíma se rukama začala rozepínat pásky na jeho pleně, cítil, jak mu hoří tváře. Simona odklopila horní díl počurané plenky a vzala do nejistých rukou vlhčené ubrousky. Dívala se na obnažený rozkrok svého bratrance.
"Tady buď jemná, hlavně nespěchej," poradila Hanka a ukázala na oblast, kterou měla Simona očistit. "Musíš být důkladná. Tak, hezky všude. I tady," pokračovala a ukázala pod varlata.
"Správně," přidala se teta Alena. "Otři ho pořádně. Nezapomeň ani na... cvrčka," dodala lehce škádlivým tónem, což způsobilo, že Jana propukla v nervózní smích. Honza však jen pevně zavřel oči, rudý až po uši.
Simona se snažila mít to rychle za sebou. "Tak... myslím, že to mám," zašeptala a rychle odložila ubrousek.
"Ne, počkej," zastavila ji Hanka. "Musíš si být jistá, že je všechno čisté. Zkontroluj ho pořádně. Chceš, aby se mu udělaly opruzeniny?"
Simona si povzdechla a opět se soustředila na Honzovo tělo. S nesmírnou opatrností otřela všechny záhyby, včetně míst, která jí Hanka a matka ukázaly. "Dobře, teď vytáhni počurané plenky a dej mu suché."
Simona se jemně dlaní dlaní dotkla Honzových boků a on je lehce zvedl, aby jí pomohl. Cítil jak mu podstrčila pod zadek mocnou vrstvu měkkých, suchých plen. Znovu se jej dotkla a on na poslušně klesl zpátky dolů.
"Teď mu tam nanes ten krém," instruovala teta a podala jí tubu.
Simona se zhluboka nadechla a nanesla tenkou vrstvu krému na Honzovu kůži. "A jemně rozetři," připomněla jí Hanka. "Musí to být všude rovnoměrně, jinak to nebude fungovat." Fascinovaně sledovala vlastní ruce. Dotýkala se jej na těch nejintimnějších mužských místech, viděla, jak na její doteky reagují... a rudá rozpaky cítila pozorné pohledy okolostojících žen.
Alena se na ni usmívala. "Tak, vypadá to dobře. Teď můžeš plenku zavřít. Ale ujisti se, že je všechno na svém místě," řekla a naznačila, jak by měla upravit varlata i "cvrčka", aby plenka dobře seděla a Honza se cítil pohodlně. Simona s omluvným pohledem uchopila Honzův penis, a upravila jeho polohu, aby ležel podélně s plenkou a nečural případně do stran.
Simona, stále růžová v obličeji, pečlivě dodržela všechny pokyny. Když byla plenka správně upevněná, povzbudivě se na Honzu usmála. "Hotovo," řekla tiše a oddechla si. "Zvládli jsme to."
Teta Alena ji poplácala po rameni. "Skvělá práce, Simčo. Vidíš, jak ti to jde," pochválila ji. "A ty, Honzo, bys měl být rád, že máš tak šikovnou ošetřovatelku."
Honza se jen bezmocně usmál, stále příliš zahanbený, aby cokoli řekl. Simona však v jeho pohledu vyčetla alespoň náznak vděčnosti. Ať už byl jeho stud jakkoli hluboký, přítomnost někoho tak jemného a pečujícího mu dodávala zvláštní pocit jistoty.
Poslední ráno
Ráno Honza ležel v posteli a zíral do stropu. Po včerejším večeru se v něm mísily rozpaky s pocity, které si sám nedokázal úplně pojmenovat. Péče, kterou mu věnovaly, byla zahanbující, ale zároveň nečekaně příjemná. Z myšlenek ho vytrhl zvuk klapajících kroků na dřevěné podlaze.
„Dobré ráno, Honzo,“ ozvala se Hanka vesele a vešla do pokoje spolu se všemi ostatními. Simona, stále lehce růžová, se na něj nervózně usmála.
„Tak co? Jak ses vyspal?“ zeptala se teta, která si s Hankou vyměnila potutelný pohled.
„Dobře,“ odpověděl Honza tiše a sklopil zrak.
„To je fajn,“ přikývla Hanka, přistoupila blíž a položila mu ruku na rameno. „Simčo, myslím, že je čas podívat se, jestli je všechno v pořádku,“ dodala s úsměvem a kývla směrem k Simoně.
Simona se zarazila. „Zase já?“ hlesla.
„No jistě, musíš to přece procvičovat“, domlouvala jí Hanka s úsměvem.
„Není se čeho bát...už jsi přece všechno viděla,“ přidala se teta a položila ruku na Simonino rameno. Simona zrudla, ale nakonec přikývla a přistoupila k Honzovi.
„Honzo, můžu?“ požádala ho tiše. Honza se neochotně posunul a lehce roztáhl nohy, jeho tvář planula hanbou. Simona opatrně začala rozepínat pásky na jeho pleně, zatímco Hanka vedle ní sledovala celou situaci s pobavením v očích.
„Opatrně, Simčo. Vidíš, jak se stydí. Potřebuje, aby ho někdo uklidnil,“ dodala Hanka škádlivě.
Simona se pomalu pustila do práce. Snažila se být jemná a důkladná, přesně podle včerejších pokynů. Když ho začala utírat, teta Alena s úsměvem radila: „Hezky všude. I pod pytlíkem, a nezapomeň...i tam,“ dodala. Simona se rozpačitě usmála a pokračovala s nesmírnou opatrností.
Hanka, která se zatím pohodlně usadila na kraji postele, se bavila, když viděla, jak se Honza kroutí rozpaky. „Simčo, nespěchej. všechno namaž... i prdelku.... a teď ještě pudr..." Simča se celá červenala, když se musela tak důkladně věnovat těm nejintimnějším partiím svého bratrance, dokonce před jeho manželkou... a taky svojí matkou, která si nenechala ujít žádný detail. "pěkně mu ho tam uprav, ať nemá cvrčka nějak zmáčknutého", podotkla s úsměvem. Hanka se hlasitě zasmála a přikývla.
„Simi, podívej, jak se nám miminko vrtí, skoro to vypadá, že začne plakat...Sedni si k němu a trošku ho pochovej. "
Simona chvíli váhala, ale nakonec si k Honzovi přisedla a jemně ho pohladila po vlasech. „Vážně je to úplně v pohodě, Honzo. Všechno je v pořádku,“ zašeptala. Honza, rudý hanbou, se na ni krátce, s vděčností podíval. S uspokojením cítila, že jeho napětí trochu povoluje.
„Co takhle dudlík?“ navrhla najednou Hanka, čímž překvapila jak Honzu, tak Simonu. „Simčo, vezmi ho a nabídni mu ho. Dudlání mu udělá dobře.“
Simona nejistě vzala dudlík, který ležel na stole, a natáhla ho k Honzovi. „Chceš... chceš to zkusit?“ zeptala se jemně. Honza se však jen zavrtěl, příliš zahanbený na to, aby odpověděl.
„Jen mu ho nabídni. To zvládneš,“ povzbudila ji teta Alena. Simona se nadechla a zkusila znovu. „Neboj se. Pomůže ti to,“ řekla měkce a jemně mu dudlík přiložila ke rtům. Opatrně mu s ním jezdila po rtech a jemně jej vmáčkla mezi ně. Po chvíli zoufalého bránění Honza neochotně otevřel pusu, čímž vyvolal u všech žen spokojené úsměvy.
„Vidíš, jde to,“ pochválila ho Hanka s pobaveným tónem. Simona mu mezitím dál tiše šeptala uklidňující slova a hladila ho po vlasech.
Honza nevěděl, co dělat – mateřská péče, kterou mu Simona věnovala, byla jeho splněným snem. Přesto ho hluboce zahanbovalo, že se to odehrává před jeho manželkou a dalšími ženami. Vědomí, jak směšně musí vypadat s obrovským balíkem mezi nohama a dudlíkem v puse, bylo téměř k zbláznění. Přesto však v koutku duše cítil, že tahle pozornost, byť zahanbující, v něm vzbuzuje pocity, jaké nikdy předtím nepoznal.
Ležel schoulený v Simonině náručí, jeho tvář byla zarudlá studem a rozpaky, ale i hlubokým, nepopsatelným pocitem bezpečí. Simona ho jemně hladila po vlasech, její dotek byl lehký jako vánek, uklidňující. Ženy kolem seděly v kruhu, obklopující je neviditelnou aurou lásky a podpory.
Teta Alena, stojící vedle postele, mrkla na Hanku a pak se obrátila na svou dceru. "Simko...nechceš ho zkusit nakojit?"
Honza i Simona oněměli úžasem.
"No mami..to nemyslíš vážně!!"
"Ale no tak, tady se stydět nemusíš, jsme tu samé ženské... Já si myslím, že by se Ti to mohlo líbit", mrkla na ni spiklenecky, "...o Honzovi nepochybuju" doplnila Alena s úsměvem. Jana s Hankou se na sebe nadšeně zakřenily.
"Já fakt nevím", Simona růžová rozpaky se podívala na všechny ženy stojící kolem ní. Všechny na ni povzbudivě kývaly hlavami.
Její matka ji znovu povzbudila „Jen si ho hezky přimazli k sobě. Nech ho, aby se přisál. Miminku je vždycky nejlíp u prsu.“
Simona zčervenala, její srdce bušilo, ale následovala matčinu radu. Pomalu si rozepnula halenku a stáhla ramínko podprsenky, až odhalila oblý, hebký tvar svého prsu. „Honzíku,“ zašeptala Simona, její hlas byl tichý a plný něhy, „Nemáš se čeho bát.“ Pomalu mu vzala dudlík z úst, přičemž cítila jemný odpor jeho stisknutých rtů, který však okamžitě povolil a dudlík mu vyklouzl z pusy, když jeho pohled spočinul na její uklidňující tváři.
Její ruce, stále trochu nejisté, jemně vedly Honzovu hlavu blíž k lákavé bradavce, zatímco jeho horký dech na její kůži způsobil jemné mravenčení, které se rozlilo celým jejím tělem.
„No tak, Honzíku,“ zašeptala téměř mateřsky, „přisaj se. Je tu pro tebe.“ Cítila, jak se jeho rty váhavě dotkly hrotu jejího prsu, jak se naposledy zarazil, než se jemně přisál. V tu chvíli jí projel zvláštní pocit – kombinace dojetí, radosti a hlubokého naplnění. Cítila, jak nesměle saje a každé jeho potáhnutí způsobovalo v jejím těle vlnu tepla, která se rozlévala od hrudi až ke konečkům prstů.
„Podívejte, jak krásně dudlá,“ pronesla teta Alena dojatě. Její hlas naplnil místnost, zatímco ostatní ženy přikývly s úsměvy na tvářích. Byly to úsměvy souhlasu a podpory, úsměvy, které říkaly, že všechno je tak, jak má být.
Hanka sledovala svého manžela s pobavením, ale i zvláštním pochopením. Věděla, jak moc tento okamžik pro něj znamená, a nebránila se tomu, aby si ho vychutnal. Simona, stále rudá ve tváři, však cítila, jak se její rozpaky mění v čistý pocit radosti a mateřského naplnění. Její ruce obemkly Honzovu hlavu, držela ho přitisknutého, jako by to byl skutečně její malý chlapeček.
Kruh žen kolem nich působil jako ochranný obal, jako neviditelný štít plný lásky a bezpečí. Každá z nich cítila, že právě tento okamžik je vyvrcholením všeho, co pro Honzu a Simonu vytvořily. Společně sledovaly, jak se mezi nimi rodí něco hlubokého a čistého. Honzův svět se v tu chvíli zúžil jen na neskutečnou hebkost Simonina ňadra, pravidelný rytmus sání a konejšivý tlukot Simonina srdce, který mu dával pocit, že je zcela v bezpečí. Ačkoliv někde hluboko uvnitř vnímal svou hanbu, byl překonán pocitem lásky, který ho obklopoval.
