„Honzíku, miláčku, spíš?“ slyší Honza vdáli a hlas se pomalu přibližuje a dochází mu, že se právě probouzí. „Broučku, je potřeba nakrmit, přece nebudeš spinkat takhle přes den, abys pak spal v noci.“ Povídá ženský hlas. Honza otevře oči a opět nevidí nic, uvědomí si kde je a začne sebou šít, jenže zabalený v zavinovačce a vaku nezmůže nic jiného než sebou opravdu jen hýbat do strany v rámci pár centimetrů. Najednou se ženský hlas začne smát. „Neboj broučku, jsi v bezpečí.“ a pohladí ho přes čepici. Tak, jak se Honza rychle probudil, se probudil i ten jeho v plenkách. „Ukaž Honzíku, jak máš mokrou plínu. Honza se zarazí, protože ví, co dotyčná osoba nad ním ucítí. Najednou cítí uvolnění okolo svého těla (rozvázání ze zavinovačky), slyší zvuk zipu, který mu jde od krku dolů a cítí najednou ruku na své plíně. Tím, že je zip rozepnutý jen částečně se tomu nemůže ani bránit a své zuby zatne do vycpávky, co má v puse a začne lehce funět. „Ale, ale, ale…. Plínka je ještě dobrá, ale to co je v ní by potřebovalo celkem proluftovat. Slyšela jsem, že se Ti to líbí, jen jsem netušila, že bude vzhůru s Tebou tak rychle. No nic, jeho čas přijde.“ A mezi těmito slovy začne plácat do plínky dlaní. Honza zase zatne a nepřeje si nic jiného než být jinde, ale zároveň i vevnitř. Najednou se vak zapne, zavinovačka stáhne zpět. Honza začíná cítit zase chvíli klidu a bezpečí. V tom najednou se vytáhne jeho vycpávka z úst a on má volná ústa. Chce něco říct, ale ví, že nesmí. „Musím si to tady odkroutit a spolupracovat co nejvíc, abych byl pryč, tohle nejde.“ Myslí si v hlavě a než jeho myšlenky dojdou na konec má v puse savičku. „Bumbej miláčku, potřebuješ pít, plínka není úplně mokrá od toho, co bychom potřebovali.“ A mezi tím ho hladí po tváři. Ošetřovatelka ho sjede celého pohledem a jediné co při sání vidí, jak se hýbou jeho ruce ve vaku přesně pohyby, jaké mají miminka. Pousměje se a říká: „To je ono, hezky do dna. Za chvíli půjdeš na procházku, tak ať si hezky připravený.“ Honza zatrne, přestane sát, vykulí oči co to jde, ale neví, kam se přesně má dívat, jenom na siluetu. „Neboj, neboj, bude Ti teploučko.“ Honzovy myšlenky: „Teplo neřeším, chci být tady v bezpečí, nechci nikam.“ Začne se nadechovat, že tohle je už přes čáru, jenže než se nadechne plně, najednou má zase plnou pusu a nemůže mluvit. Začne huhlat a celkem nahlas. „Pšššššt, nejsem zvědavá na žádné výlevy. Mamka řekla, tak to tak bude! A ticho!“ jenže Honza se vrtí dál a jde vidět jen tělo ve vaku, které se z toho snaží vysoukat avšak bez úspěchu, dochází k lehké panice, která se začíná stupňovat. Najednou jej ošetřovatelka vezme za zátylek, zvedne mu hlavu a přiloží ho k sobě. Honza by ji rád objal, ale stejně mu to nejde. To vše vyustí v pláč, který zní jen huhlavě s plnou pusou. „Odpočni si, za chvíli si pro Tebe přijdeme.“ Najednou je položen zpět. Jeho pláč je stále stejný, hlavou hýbe doleva doprava, nejde mu ale ani čepice sundat, jelikož ji má uvázanou pod krkem jako správné mimčo.
Když dlouho nic neslyší, začíná se uklidňovat, ale ne na dlouho jelikož začíná cítit tlak v konečníku. „To snad ne, nebudu to dělat! Tady ne, musí mě pustit, přeci se nepokadím.“ V hlavě mu běží spousta myšlenek a ta poslední je, že by se pokadil do plenky v posteli, když se nemůže ani pohnout. „Zkusím se z toho dostat.“ A začne se snažit posadit, jenže zavinovačka a vak jsou tak pevné, že to nejde. Tak se snaží překulit, což je také těžší, ale náznak překulení tam lehký je. Když je už téměř na boku, slyší najednou jak přichází dvě osoby. „No to si děláš Honzo srandu! Chceš spadnout? Tys nedala zábranu nahoru?“ Ptá se ta dotyčná té druhé. „Byl rozrušený, brečel a já jsem potřebovala něco zařídit.“ Odpověděla druhá. „To si spolu vyřídíme, teď musíme vyřešit toho nezbedníka. Honzo! Vrať se zpět na záda. Přeci nechceš, aby se Ti něco stalo.“ A najednou Honzu stáhne zpět na postel. Honza začne hlasitě mumlat, protože ví, co jej čeká. „Tady jsme Ti dovezli kočárek, korbičku, takže se neboj! Budeš hezky v bezpečí, venku je nula, takže nic nepodceníme.“ Slyší. Najednou jej přizvednou, dají mu mikinu přes vak, aby nebyl vidět, nasadí mu zřejmě kalhoty na dolní část a najednou jej vezmou a přehodí jej. Honza vidí jen silutetu stříšky. Položí jej do měkkého, začnou zapínat zavinovačku a najednou vidí, jak na něj něco přistálo. Byla to deka, kterou hned stáhli z obličeje a hezky ji ještě obepnuli kolem Honzy. „Taaaak, to je ono, ještě šáličku na krk.“ Pojedeš na výlet a hezky si to užiješ. Čerstvý vzduch mimča potřebují.“ Zatímco zní tato slova Honza zase slyší zvuk foťáku.
Za pár sekund se kočárek s Honzou rozjede, cítí opět zvláštní pocit a pomalu přestává brečet. Ten pocit, že se o něj někdo stará i přes jeho neschopnost cokoliv udělat. Až z toho všeho zapomněl na velkou a najednou cítí zase tlak jinde a ještě intenzivnější než, když se probudil. Jediné co vidí za stříškou korby jsou světla, jedno za druhém. Jedou po chodbě. Slyší, jak se všichni zdraví. „Jedeš na výlet? Ukáž? Ježiš, ten je roztomilej, takového jsme tu dlouho neměli.“ Slyší. „Jo viď a užívá si to víš, než většina tady.“ „Ale nepovídej, tak máme dalšího, no to je báječné.“ Honza vnímá konverzaci a jen třeští oči do prázdna a začíná funět čím dál víc. Najednou od dotyčné cítí pohlazení po obličeji a pošeptání do ucha, které má zakryté čepicí. „Tak se na Tebe budu těšit broučku, užívej si to.“ A tahle slova Honzovi vzala vítr z plachet a začal stříkat do plíny tak intenzivně, až měl oči v sloup. Zase ho dotalo to všechno okolo, to jak se nemůže pohnout, jak je bezbranný a ponížený před všemi a ještě má jít ven. Najednou slyší zase smích a hlas říkající: „Vidíš, říkala jsem Ti to, je to božánek.“ A najednou se kočárek rozjede. „Za chvíli jsme venku broučku neboj. Jedeme nakoupit.“
„Sakra cože? Nakoupit? To snad neeee….“ Vydýchává Honza s plnou pusou zatím co kočárek se pěkně táhne pomalu ven.
Pokračování příště.
