Romance o bláznech, plínkách a relaxaci
Já jsem malej chlapeček
nosim plínky
a cucám dudlíček.
Nabumbám se z lahvinky
a počůrám se do plínky.
Mokrá plínka mi nevadí -
kámoška mě ráda přebalí.
Zlobil jsem jí -
nechtěl jsem přebalit,
kámoška musí
všechny své síly nasadit.
Nacvakla mi zezadu pouta
dala mi roubík,
a posadila mě čelem do kouta.
Zůstat tak mám,
až budu vědět,
jak chovat se mám.
Kámoška se dívá,
jestli se nehejbu.
Mám znova pocit,
že mám zas potřebu.
Nešlo dál vzdorovat:
musel jsem plínku počůrat.
Tohle stalo se už mockrát,
do plínky dnes čůrám hodně a pořád.
Kámoška koukla,
jak se mi plínka nafoukla.
Vzala mi roubík
a vrátila mi dudlík.
Sundala mi pouta
a řekla mi, že:
"Moc hodnej jsi teď byl" -
- a ten můj trest
mi moc nevadil.
Teď namísto lahvičky
jí ocucávám cecíčky.
Ona mi po chvíli
svou ruku do plínky strká.
Můj ztuhlý klacek
si rychle o výstřel říká.
Je to tak krásné,
až člověk žasne.
Pak mi dala dudlík
a objala mě něžně.
Usnul jsem tak rychle,
jak je u chlapečků běžné.
Ráno jsme vstali -
- a normálními lidmi
opět jsme se stali.
_______________________________________________
Taková rychlovka napsaná ve stavu hodně nestřízlivym. A nikdo se mě prosim neptejte, co jsem dělal.
Krom dvou nebo třech mizernejch pokusů - když mi bylo asi 13 - to jsem namastil pár mizernejch řádek napodobenin romantický poezie pro jednu moc hezkou o rok mladší slečnu, tak jsem básničky nikdy nepsal. Ale snad jste se pobavili aspoň teď - na tu slečnu to tehdy nezabralo.
_______________________________________________
Moc jsem nepřemejšlel kam to dát, ale snad to nevadí.
