Všichni jsme setkali v malé restauraci, která byla součástí penzionu. Na zdech visely zarámované fotografie blízkého okolí, a bylo tam celkem pět stolů, vždy pro čtyři lidi.
Eva nám všem přinesla ošatky s pečivem a uvařené párky, přičemž každý z nás dostal na výběr buď kečup nebo hořčici, a zároeň jsme dostali na výběr z několika druhů ovocných kapsiček.
Když už jsme seděli u stolů a byli jsme obslouženi, řekla nám Eva: "Takže ještě jednou vás všechny vítám tady na naší chatě, a ráda bych vám řekla pár informací ohledně jídla: tak snídaně budou formou švédského stolu, a to vždy od osmi hodin ráno. Na jedenáctou hodinu pro vás připravíme malou svačinku, v jednu bude oběd a večeře v půl sedmé. Obědy a večeře budou vždy samozřejmě teplé, a k dispozici bude celý den teplý čaj. Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli bude chtít někdo Sunar?"
"Prosím, na ten Sunar jsem se chtěla zeptat. Maminka mi ho vždy ráno a večer připravuje," přihlásila se Lucinka, a já se Štěpánkem, Kačenkou a Vašíčkem jsme se k ní přidali.
"Tak dobře," usmála se Eva, a napsala si naše jména, "tak vždy ráno k snídani a k večeři pro vás připravím Sunar."
"No, a až dojíte, děti, tak se půjdete na pokoje převléct, a půjdeme na krátkou procházku. Pak se všichni setkáme tady v jídelně u oběda, bude následovat polední odpočinek, a dneska až do večeře už budete mít volno. U Martina si můžete koupit pohlednice a známky, a napsat svým rodičům nebo kamarádům, a zároveň si zapůjčit nějakou knížku," řekla naše třídní.
Za půl hodinky jsme se všichni setkali před chatou, a Kája, která šla s námi na procházku, nás všechny zkontrolovala. Pod nohama příjemně křupal čerstvě napadený sníh, a já šel za ruku s Lucinkou, které to v její zelené kombinéze fakt slušelo.
"Víš, Lucinko, tenkrát, jak jsi na mně žalovala, tak to jsem se Ti vůbec nesmál, jen jsem byl překvapený, když jsem viděl tvůj balík plínek. Ale aspoň jsem si pak vyzkoušel kočárek jak se v něm leží," řekl jsem po chvilce, když jsme přicházeli do nedalekého lesa. Stromy byly nádherně pocukrované sněhem, který se jen třpytil, a ve sněhu byly krásně vidět stopy zvěře.
"Aha, tak to jsem fakt Fanoušku netušila. Myslela jsem si, že se mi směješ kvůli velkému balíku plínek," řekla mi Lucinka.
"Však Ti ty plínky moc sluší, vypadáš v nich moc rozkošně," řekl jsem.
"Vždyť ty taky, Fanoušku. Moc hezky se Ti pod Tvou modrou kombinézou rýsují," usmála se na mně Lucinka.
Po krátké vycházce jsme se vrátili zpátky na chatu, a již zdálky libě voněl oběd. Odešli jsme se převléknout, kdo potřeboval, toho Kája přebalila, a všichni jsme se setkali v restauraci. Celý penzion byl na ten týden jenom náš, takže záleželo jenom na nás, jestli přijdeme k jídlu jenom v body, nebo si vezmeme na sebe domácí oblečení.
Oběd, který připravila Eva, chutnal skutečně skvěle, asi to bylo dáno i tím, že na čerstvém vzduchu člověku vytráví. Po obědě jsme měli jakýsi polední klid, ale spát jsme jít nemuseli, to už záleželo čistě jenom na nás.
Po odpopledním odpočinku jsme se setkali se Štěpánkem a Lucinkou dole u recepce, kde ná Martin nechal vybrat si pohlednice. Byly moc hezky zpracované a různého druhu. Štěpánek tu svoji rovnou vzal a šel ji napsat na pokoj, zatímco já se s Lucinkou setkal v takovém menším salónku, který nám pro další dny sloužil i jako učebna. Lucinka se ode mně dozvěděla, jak jsem k plínkám přišel, a já se od Lucinky dozvěděl její příběh.
"Víš, Fanoušku, než jsme se před čtyřmi roky odstěhovali, tak jsme bydleli na malém městě, kde jsem chodila i do školky. Tam mi paní učitelka dávala plínky na spaní, protože jsem neuměla spát bez nich. No a pak po přestěhování jsem se najednou začala počůrávat i přes den, tak mně naši nechali zapsat do této školy," odpověděla Lucinka.
Až do večeře jsme si pak povídali, a i za Kájou jsme šli společně, aby nás přebalila. Nastala večerka, Kája s Evou nás postupně zkontrolovaly a přebalily do plínek na noc. Po příchodu do pokoje jsem ihned po lehnutí na postel okamžitě tvrdě usnul.
Ráno po snídani začal náš lyžařský výcvik. Od Evy jsem dostal hodně silný zábal plínek, prý aby hodně dlouho vydržel, a které se mi krásně pod modrou kombinézou rýsovaly v rozkroku.
Většina z nás již měla jisté lyžařské zkušenosti, a tak šla s námi Kája s Ájou a Martinem rovnou na menší sjezdovku, kde jsme trénovali sjezd a obloučky. Docela nám to všem šlo, tak se Martin rozhodl, že nás vezme na lyžařský vlek.
"Teda vidíš ta děcka? Ti mají snad v rozkroku plíny, no že je tedy jejich rodiče takhle pustí na svah," zaslechli jsme hlas silnější ženy ve středním věku, která čekala ve frontě na vlek.
"No a i kdyby, já si zase myslím, že je to docela praktické. Vem si, že než by v případě potřeby sundali kombinézu a další vrstvy oblečení, už by mohlo být pozdě. A když náhodou spadnou při sjezdu na zadek, aspoň spadnou do měkkého..." oponoval ji jiný muž. Mlčky jsme dáli postupovali, a celé dopoledne pilně trénovali sjezd a dokonce i slalom, který pro nás Martin nachystal. Tu ženu, která se o nás vyjadřovala ve frontě, jsme již nepotkali, a zpátky na chatu jsme se vraceli sice unaveni, ale s nádherně červenými tvářemi. A ten muž, který se nás zastal, měl vlastně pravdu. Párkrát jsem spadnul na zadek, ale vždy do měkkého.
Pokračování příště
