Vlak již pomalu dojížděl do naší cílové stanice, a naše třídní učitelka Ája spolu s paní ředitelkou nám pomáhaly s oblékáním. Na peróně již čekal muž středního věku spolu s velmi sympatickou brunetkou, a když jsme se všichni setkali na peróně, řekl nám:
"Zdravím všechny, jmenuji se Martin a vedle mně stojí moje manželka Eva. Máme společný penzion "Bohouš", kde se o vás všechny budeme tento týden starat, tak snad se vám u nás bude líbit."
Eva se naklonila ke Káje, a když jsme šli k opodál zaparkovaným autům, řekla ji: "Když mi Martin v půlce listopadu řekl, že k nám zase přijedete, objednala jsem ro každé z dětí balení plen pampers 8 a dokoupila i nějaké bavlněné pleny dio zásoby. Jinak jestli budeš chtít, můžu usušené pleny i přežehlit, pro mně to není žádný problém."
"Evo, fakt díky moc za péči, kterou o nás projevuješ," řekla Kája, a to už jsme přicházeli k modré a červené dodávce, do kterých Martin naskládal naše lyže a zavazdla.
Za malou chvilku jsme již vyráželi k penzionu Bohouš, který byl na konci sousední vesnice. Byla to moc hezká stavba, která stylově zapadala do prostředí, a zároveň působila i rodinným dojmem.
"Tak děti, rozdělte se do dvojic, máme pro vás připraveny dvoulůžkové pokoje. Jo, a Eva na postele v nich ještě natáhla igelitová prostěradla. Teda mimo pokoj 6 a pokoj 7, ty jsou připraveny pro vaši učitelku, ředitelku a Káju. Kája bude mít pokoj 7, ve kterém jsme připravili malé překvapení," řekl Martin poté, když jsme přijeli k penzionu, a Martin do lyžárny vynosil lyže.
Dostal jsem pokoj se Štěpánkem, a to číslo 4. Pokoj byl velmi jednoduše, ale účelně zařízený, a působil útulným dojmem.
Paní ředitelka si nás ještě před odchodem do pokojů zavolala, a řekla: "Až si složíte svoje věci do skříní, setkáme se tady na chodbě. Oblečte se do domácího oblečení, klidně přijďte i jen body, je tady celkem dost velké teplo. Vysvětlím vám pár pravidel ohledně chování se na chatě a sdělím vám dnešní program."
Asi za půl hodinku jsme se setkali na chodbě, paní ředitelka nám vysvětlila, jak se máme chovat v chatě a blízkém okolí, a Kája, která přišla za námi, a řekla: "Děti, tak plínky vám budu měnit na pokoji číslo 7. Pojďte se tam podívat."
Všichni jsme se šli podívat na pokoj číslo 7, který byl stejně velký, jako ostatní pokoje, jen místo druhé postele tam byl přebalovací pult i s pěknou podložkou na přebalování, a ve skříních již byly připraveny pleny a kosmetika na přebalování.
Vedle Kájina pokoje byl ještě jeden pokoj, kam by se ovšem nikdo z nás dostat nechtěl. Na jeho dveřích byl červený kříž v bílém poli, a šlo o marodku, kde byly mimo dvou postelí připraveny také zdravotní pomůcky a léky.
"Tak za dvacet minut je pro nás připravena malá svačinka, ovšem já teď musím ještě něco probrat s Kájou a paní ředitelkou...," oznámila nám naše třídní učitelka, a všechny tři odešly do jejich pokoje.
Po chodbě procházela Eva, která do Kájina pokoje přinesla ještě hraničku vyžehlených plenek, a povšimla si mně, jak si nervózně hladím již značně nápadný rozkrok.
"Copak, Fanoušku, potřeboval bys přebalit?" řekla Eva, a já jen kývnul hlavou.
"Tak pojď, já Tě přebalím do čistých plínek, abys nebyl v mokru," odpověděla Eva, a k ostatním dětem řekla: "Vůbec se nemusíte bát mi ří říct, že byste potřebovali přebalit, když náhodou Kája nebude moct," a po těchto slovech mně vzala za ruku, a vešli jsme dovnitř pokoje, kde mně vysadila na přebalovací pult. Když jsem si lehnul na podložku, zvědavě jsem Evu pozoroval, jak mi rozepíná body, a přitom na mně velmi příjemným hlasem promlouvá, jako na miminko.
"Tady se nám někdo počůral," řekla s úsměvem, když mně rozbalila z plínek, vzala z hraničky jednu plínku, a přidržela mi ji na penisu. V rozpacích jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem si dal palec do pusy, a Eva řekla:
"Mám pro Tebe něco mnohem lepšího, než je paleček, Fanoušku," a dala mi do pusy krásný dudlíček s kačerem Donaldem.
Spokojeně jsem sál, zatímco mně Eva pečlivě očistila v rozkroku, namazala mastičkou, a dala pode mně o poznání silnější balík plenek. Potřeboal jsem si trošku protáhnout nohy, tak jsem mírně zakopal, a Eva řekla: "No tak, Fanoušku, ještě chviličku vydrž, už brzy budeš v suchých plínečkách," a při těchto slovech mně pohladila po hlavě.
Za malou chvilku už byly nové plínky na svém místě, a Eva mně postavila z pultu na zem. Kývnutím hlavy jsem poděkoval, a mírně mně plácla po vycpaném zadečku. Přišel jsem do našeho pokoje, kde si Štěpánek zatím četl komiks, a zeptal se mně:
"Tak co, Fanoušku, koukám, že už Tě Eva přebalila, jaké to bylo?"
"Bylo to super, Štěpánku. Jako by mně přebalovala Lenka nebo Kája, a stále na mně něžným hlasem promlouvala, jako na miminko," odpověděl jsem Štěpánkovi, když jsem si vyndal dudlík z pusy, "a podívej se, takový dudlíček mi dala."
"Tak to je super, jsem moc rád, že se můžeme obrátit i na Evu," vydechl nadšeně Štěpánek, "a ten dudlík je fakt suprový."
"Ne ne, neci plínky," zaslechli jsme křik Lukáška, a vzpápětí i Evu, jak mu říká: "Lukášku vydrž, za chvilku budeš přebalený..."
Lukášek, náš spolužák, byl z nás nejmenší postavou, učil se velice dobře, ovšem Kája ho vždycky musela kontrolovat, jestli nebude potřebovat přebalit, sám se většinou styděl si říct. Věděli jsme ovšem, že je již od narození odkázaný trvale na plínky kvůli vrozené vadě, a nikdo z nás se mu kvůli tomu nesmál. Sám jsem si vzpomínal na ten šok, kdy mi v kempu mamka poprvé přinesla plínky kvůli mé několikaté mokré noci, ovšem po první noci jsem byl rád, že jsem v ní spal.
Ozvalo se zaklepání na dveře, dovnitř vešla Kája, a řekla: "Tak půjdeme na svačinku, kluci. Koukám, Fanoušku, že už Tě Eva přebalila, tak jak se Ti to líbilo?"
"Bylo to super, Kájo," odpověděl jsem, "Eva se ke mně chovala jako k miminku, a byla na mně moc hodná."
