Moje nová paní učitelka Alena Plachá na mně pohlédla, a já si všimnul malého mokrého fleku v mém rozkroku.
"Fanoušku, zajdi si na přebalovnu, tam Ti vymění plínky. A klidně se přihlas i v hodině, když budeš cítit, že už máš plnou plenu, za to se stydět nemusíš," řekla mi paní učitelka, a odešla se mnou k místnosti, kde byl nápis "přebalovna".
"Pojďte dál, asi mi, paní učitelko, vedete nového žáka," ozval se klidný hlas poté, co Alena zaklepala.
Vešli jsme spolu dovnitř, a všiml jsem si hodně sympatické černovlásky středního věku, která nás uvítala milým úsměvem.
"Kájo, tady Fanoušek je náš nový žák, který ještě nosí plínky, jako ostatně drtivá většina našich žáků," řekla Alena Káje, a ke mně dodala: "Fanoušku, vůbec se nemusíš bát, Kája je moc hodná. No, a já teď musím za ostatními dětmi."
Za chvilku Alena odešla zpátky do třídy, a Kája mi milým hlasem řekla: "Tak pojď ke mně blíž, Fanoušku, podívám se, jaký poklad máš v plínečce, a dáme novou."
Přistoupil jsem blíž ke Káje, a zároveň si prohlížel i přebalovnu. Nad pultem visely moc hezké obrázky, v police skříně byly vyskládany komínky jednorázových i látkových plenek a kalhotek na ně, a celá místnost byla vymalována v modré barvě.
Kája mně vysadila na přebalovací pult, na kterém byla úplně stejná přebalovací podložka, kterou jsem měl ve svém pokoji, a po sundání kalhot řekla: "Tak musíme dát jiný zábal plenek, Fanoušku, tento moc dlouho nevydržel."
V klidu jsem ležel a pozoroval, jak mně Kája očišťuje v rozkroku, maže krémem intimní partie, a nakonec pode mně skládá štos plenek, které začala skládat. Moc se mi její péče líbila, její doteky byly něžné a přitom rychlé, takže za malou chvilku byly nové plíneky tam, kde mají být. Kája mi zrovna zapínala kalhotky na pleny, když dovnitř vešel Štěpánek.
"Jé, Fanoušku, ty máš ale velký balík plínek," řekl překvapeně, když mně uviděl, a Kája na to řekla: "Štěpánku, už si nepamatuješ, co Ti říkala paní ředitelka? Ty chceš jít do hlubokého kočárku?"
"Ne, to nechci, jen mně zaskočilo, když jsem viděl, jak velký balík plínek má Fanoušek," řekl Štěpánek omluvným hlasem.
"Tak dobře, Štěpánku. Chvilku počkej, jen zapnu Fanouškovi kalhotky, a hned Tě přebalím," usmála se Kája na Štěpánka.
"No, ty kalhoty musím vyprat, Fanoušku, ale neboj se, hodně dětí tady nosí plínky, tas e Ti nikdo smát nebude," řekla mi Kája, když mně zapnula kalhotky, a pomohla mi slézt z přebalovacího pultu.
Odešel jsem zpátky do třídy, a po cestě jsem potkal paní ředitelku. Mile se na mně usmála, a zeptala se: "Tak co, Fanoušku, jak se Ti tady líbí? A koukám, že už Tě Kája přebalila, byla na Tebe hodná?"
"Ano, moc se mi tady líbí, paní ředitelko. A můžu se zeptat, jestli bych nemohl ležet v tom hlubokém kočárku?" odpověděl jsem.
"Pro ne, Fanoušku. A ty js něco provedl proti ravidlům, nebo si chceš vyzkoušet, jaké to je?" zeptala se mně.
"No spíše to druhé, pokud by to tedy šlo," řekl jsem.
"A proč by to nešlo? Tak dobrá, pojď se mnou, a můžu Tě dát do kočárku. Jinak za svoje plínky se stydět nemusíš, určitě jsi tady viděl děti, kterým se pod oblečením rýsují plíny," odpověděla mi paní ředitelka, a šli jsme solu do kočárkárny.
Musel jsem dát paní ředitelce za pravdu, vždyť když jsme byli o prázdninách v Německu, kde mi naši nakoupili plínky a potřebné věci, viděl jsem tam dost starších dětí, které chodily jen v sandálech tričku a plence.
Vešli jsme do kočárkárny, a paní ředitelka tam vybrala moc hezký modrý kočárek. "Takže Fanoušku, jen sklopím boudu, abych Tě tam pohodlněji dostala, a pak už v kočárku musíš jen ležet, ano? A jestli chceš, můžu Ti dát i dudlík," řekla mi, když s ním vyjížděla před místnost.
Za chvilku jsem byl již položený do kočárku, v puse měl dudlík, a zvědavě jsem si prohlížel zavěšeného hada ze žlutých a červených kuliček. Paní ředitelka se mnou přijela do třídy, a zaparkovala mně u lavice.
"Copak, Jano, Fanoušek se něčím provinil, že leží v kočárku?" zeptala se překvapeně ředitelky moje třídní učitelka.
"Ale ne, Alenko, jen si chtěl vyzkoušet, jak se v něm leží," odvětila ji ředitelka s úsměvem, a jelikož se ten den výuka chýlila již ke konci, rozloučila se s námi, a popřála nám hodně štěstí a dobrých známek v tomto školním roce.
Po vyučování jsme se Štěpánkem zamířili do družiny, kde jsme čekali na Lenku, která si pro nás ještě dopoledne přišla. Mezitím jsme si hráli v ohrádce, stavěli z kostek hrad a dávali dohromady velké kousky puzzle.
Když jsme s Lenkou dorazili domů, všiml jsem si, že v mém pokojíku je ještě jedna postýlka, a také že oblečení a plínek výrazně přibylo. Táta za námi přišel, a řekl mi: "Fanoušku, na rok budeš mít bráchu. jeho rodiče odjeli služebně do zahraničí a svěřili nám ho do péče. Věřím, že budete spolu dobře vycházet."
