Lenka s Tomáškem odjeli ještě téhož dne večer, a Lenka mi na rozloučenou řekla:
"Fanoušku, jsem moc ráda, že jsem Tě poznala. Budu se těšit, až se zase spolu uvidíme."
Druhý den ráno jsem se opět probudil v hodně těžkých plínkách. Díval jsem se na Zdeňku, která spokojeně oddechovala, a uvažoval jsem, jestli ji mám upozornit, že mám mokré plínky. Nakonec jsem to nevydržel a přes dudlík, který mi vypadl z pusy, jsem zakňoural, protože pleny již začaly studit a lepit, a navíc v nich ještě něco přibylo.
"Fanoušku, už to bude, hned Tě přebalím do čistých plíneček," řekla rozespalým hlasem Zdeňka, a odešli jsme spolu do pokoje. Vylezl jsem na pult, kde jsem si lehl, dal ruce k hlavě a roztáhl nohy. Za malou chvilku byly nové plínky na svém místě, a odešli jsme do kuchyně na snídani, kde mi Zdeňka připravila také mlíčko od Lenky do kojenecké lahve s dudlíkem.
Po snídani jsme odešli do obývacího pokoje, kde za chvilku Zdeňka přinesla šálky s kávou a talíř s bábovkou. Pohodlně jsme se posadili, a řekl jsem Zdeňce: "Zdeňko, chtěla bys slyšet můj příběh, jak jsem se jako batole zpátky vrátil k plínkám?"
"To by mohl být zajímavý příběh, tak vyprávěj, Fanoušku," odpověděla Zdeňka, napil jsem se kávy, a začal vyprávět.
"Jako ani ne dvouleté batole jsem celkem rychle pochopil, že když si začnu včas říkat, nemusím nosit, aspoň doma a na krátké vycházky, plínky, ty mi maminka dávala hlavně na odpolední spánek a na noc, a taky na delší cestu. Tenkrát v zimě jsme se chystali na delší pobyt u mého dědečka na Vysočině, a maminka rozhodla, že tam pojedeme již ve všední den, a tatínek pak za námi v pátek večer přijede. Všecho pečlivě nachystala do dvou kufrů, hlavně oblečení pro mně," začal jsem vyprávět.
"Fanoušku, a to maminka nezabalila ani plínky pro Tebe na spaní?" zeptala se Zdeňka, kterou mé vyprávění zaujalo.
"Hned se k tomu dostanu, Zdeňko," usmál jsem se, opět se napil kávy, a pokračoval: "Bydleli jsme kousek od vlakového nádraží, a táta ještě den předtím zakoupil lístky na vlak a místenku na nsledující den. Všechno jsme již měli sbaleno, a těsně předtím, než jsme šli, mně maminka vysadila na nočník, a pak mně teple oblékla do kombinézy. Bylo mi trochu divné, proč pod kombinézou mám teplé punčocháče a body, ale nemám žádné trenýrky ani slipy, ale nic jsem na to neříkal. Za malý okamžik jsme přišli na nádraží, kde už stál připravený vlak, kde jsme se usadili v kupé, a maminka z kufru vytáhla igelitku. Zároveň mi sundala boty a kombinézu, a místo bot jsem dostal bačkůrky- Chvilku nato jsme již jeli, přišel za námi pan průvodčí, kterému jsem poprvé podal tvrdou kartičku jizdenky, ten mi ji úsměvem procvakl, a zasalutoval. Jakmile průvodčí odešel dál na kontrolu cestujících, mamka zatáhla závěsy, uzamkla kupé, a řekla mi: "Fanoušku, pojď ke mně blíž." Přišel jsem k ní, mamka mi prvně dala do pusy dudlík, pak mi stáhla punčocháče, a v jejich rukách jsem viděl kalhotky, ve kterých byly čtyři látkové plínky. Tyto kalhotky mi mamka protáhla mezi nohama, prvně na obou stranách zapnula horní knoflíčky a pak i zbývající dolní. Nakonec ještě přes ně přetáhla body, které zapnula v rozkrok na patentky, a oblékla mi punčocháče."
"Aha, maminka Ti dala plínky jenom kvůli cestování? A říkal jsi, že jinak plínky nevezla, to je každý den prala a sušila? Bavlněné plínky sice rychle schnou, ale i tak...," přerušila mně Zdeňka.
"Víš, Zdeňko, když jsme někam jeli vlakem na delší cestu, tak jsme jeli vždy v dobu, kdy jsem měl obvykle odpolední spánek. A s těmi plínkami to bylo tak, že když jsme tam jeli, tak teta, která s dědou bydlela, měla dvojčata, které už chodily do první třídy, a v té době byly na škole v přírodě, takže po Lence a Janě, mých sestřenicích, měla uschované plínky pro mně. Maminka sebou vzala jen plínky na cestu vlakem a kalhotky na plínky," vysvětlil jsem Zdeňce, a pokračoval ve vyprávění.
"Maminka zároveň vytáhla polštářek, který dala na lavici, a přikryla mně lehkou dekou. Za malou chvilku jsem již usnul, a spal asi hodinku a půl, možná dvě hodinky. Když jsem se probudil, moje plínky byly pochopitelně mokré, a když maminka viděla, že už jsem vzhůru, zkontrolovala moje plínky, vytáhla nové, a přebalila mně. Řekl jsem ji: "Mami, mám pínky, a ploc?" "Fando, ještě se počůráváš, tak musíš nosit plínky, jinak bys měl mokré oblečení, víš?" odpověděla mi na to maminka. Pochopil jsem, že plínky ještě nosím na spaní, ale proč teď je mám mít? Chtěl jsem něco namítnout, ale dostal jsem zpátky do pusy dudlík, a za malou chvilku mi maminka protahovala plínky mezi nohama. Marně jsem se tou pokoušel kopáním nohou zabránit..."
"Tak ty jsi byl takhle zlobivý chlapeček? Stejně mi Fanoušku nejde do hlavy, proč Tě maminka přebalila do plínek i po odpoledním spánku, když už jsi trénoval na nočník," řekla Zdeňka, ukrajila nám na talířek kousek bábovky, a upila ze šálku.
"Víš, Zdeňko, to bylo kvůli tomu, že jsme cestovali vlakem, a chtěla se vyhnout zbytečným nehodám. než bychom z kupé došli k záchodu, který mohl být obsazený... A pak taky, počátkem osmdesátých let nebývaly záchody ve vlacích vždy čisté, a co víc, to drncání vlaku, i tak by mohlo dojít k pomočení. Navíc jsem v té době ne zrovna začínal na nočníku, ale stále ještě mimo domov a krátké procházky na mně nebylo takové spolehnutí, že si včas řeknu. Však se k tomu za chvilku dostanu," řekl jsem.
"Hodně mně napínáš, Fanoušku, tak pokračuj," usmála se na mně Zdeňka.
"Na nádraží nás už čekal strejda s autem, přece jen, jet ještě autobusem do nedaleké vesnice s dvěma kufry a dvouletým klukem, to by na mamku bylo trošku moc, tak se pro nás vypravil na nádraží, a hned jsme se přivítali. Za chvilku jsem se už viděl i s dědečkem, ke kterému jsem hned utíkal. Teď už plínky nebyly moc zapotřebí, jak si teda maminka myslela, ale přece jen s díky přijala od tety hraničku plen po Janě a Lence. Ovšem brzy nastala situace, kdy po mch několika nehodách pochopila, že i jinak plínky najdou uplatnění. Bylo toho tolik zajímavého na koukání, takže jsem na potřebu říkat si na čůraní zapomínal. "Myslím si, že bude asi lepší, když se opět vrátíš k plínkám pro Fandu, řekla mamince teta, když ji přinesla věci po mně na vyprání, "mám tady starý, již moc často nepoužívaný stůl, kde jsem přebalovala Janu a Lenku." Maince došlo, že to bude asi lepší řešení, než po každé mé nehodě prát."
"Tak tohle byl hodně zajímavý příběh, Fando," řekla mi Zdeňka, když jsem své vyprávění dokončil, a pomalu se chystal na cestu domů. Následující den začínaly moje pracovní povinnosti, ale již brzy mělo být vše jinak.
Pokračování příště
