Kapitola 10. Rozuzlení Jardova vztahu s Hankou, závěr příběhu
Dny plynuly. Jarda se činil, pocítil změnu. Mazáci jak již bylo dříve řečeno se k němu nechovali již tak opovržlivě, to zařídil Petr, který měl kdo ví proč takovou autoritu. Všem bylo jedno, jestli Jarda nosí plenky. Ten si je vždy nasazoval na noc. Usínalo se mu v nich sladce, cítil v rozkroku jejich hebkost. Na Hanku nemyslel.
„Co Ty a holky“? Dotázal se jej jednou Rosťa bez náznaku posměchu.
„Nevím, Hanka mi dala kopačky, až to přijde, tak to přijde.“
„Jo, houby leda tak. Nosím plínky a na to by se žádná holka určitě nechytila. Každá by mnou akorát opovrhovala“ myslel si, ale nebyla v tom ta trpkost, ale spíš smíření.
„Prošku, máte návštěvu“ oznámil Jardovi jedno sobotní odpoledne četař Bousek.
„To budou asi naši“ odpověděl mu Jarda.
„Ne, je to nějaká holka a je to šťabajzna, Ty si umíš vybrat“ řekl pochvalně četař Bousek a zálibně mlaskl.
„Kdo to může být“? prolétlo Jardovi hlavou.
„Ahoj Jardo“ ozvala se Hanka a Jarda nevěřil svým očím a uším.
„Co Ty tady?“ Dotázal se Jarda a zkoprněl.
„Přijela jsem za Tebou“ odpověděla mu Hanka.
„Ty ses neprovdala za Václava?“ Nevycházel Jarda z úžasu.
„Provdala a byla to chyba. Václav mi byl nevěrný s Ivanou a navíc s ním čekám dítě. Podala jsem žádost o rozvod, budu brzy volná“.
„A to mi říkáš jen tak“? Zvedl Jarda Obočí.
„Nejprve mne odkopneš, na moje dopisy mi odpovídáš tak na půl huby, když jsem za Tebou přijel bez opušťáku, měla jsi oči jen pro Václava. Manželé by spolu měli snášet jak dobré tak i to zlé.“
„Jsi příliš krutý“ odpověděla mu se slzami v očích Hanka.
„Já a krutý, nenech se vysmát“ řekl Jarda a pohlédl na ni.
„Zklamala jsi mne a nemám k Tobě důvěru. Kde je záruka, že mne neopustíš jakmile Ti otrne? Nakonec se objeví někdo atraktivnější a já budu zase na vedlejší koleji. Ne, Haničko, už jsem se s Tebou spálil. Jednu věc Ti chci říct. Kvůoli Tobě jsem se pokusil o sebevraždu“ a šokované Hance vše povyprávěl.
„Z nejhoršího mne dostali mí kamarádi. Nevím, zda si vůbec budu nějakou holku hledat. A ještě jedno Ti musím říct“ a povyprávěl jí o své zálibě v nošení plenek.
„To snad ne“ vyrazila ze sebe překvapená Hanka.
„Snad na to je nějaký lék“?
„Ne, není“ ujistil ji Jarda, který se rozhodl, že pokud si najde dívku, co nejdříve se jí se svou zálibou svěří. Vycházel z toho, že pokud by se zamiloval a ona to buď objevila, nebo jí to řekl později, o to větší by bylo jeho zklamání, kdyby následoval rozchod.
„Tak, že bys měl jít k psychiatrovi“ naléhala nadále Hanka.
„A proč bych měl chodit k psychiatrovi. Řekl jsem Ti, že si je nasazuji na noc, nikoho s tím neobtěžuji. Nevidím důvod, proč a z čeho bych se měl léčit?“
„Tohle není normální“ zaprotestovala Hanka.
„A co je vůbec normální? Každý jsme něčím výjímečný, nemůžeme být všichni stejní, to by byla nuda. A co se má drahá Haničko normálnosti týče, považuješ Ty za normální mne od sebe odkopnout, riskoval jsem průser, pak mi hrklo v kouli, chtěl jsem se zasebevraždit a teď, když Tě ten Tvůj podvedl za mnou dolejzáš? Kdyby sis našla pak jiného, stejně bys mne odkopla“.
„Ne“ odpověděla mu Hanka.
„Kdyby ses léčil“.
„Tak, dost“ řekl rezolutně Jarda.
„Já chci holku, která mne bude brát takového, jaký jsem.“
„S plínama? To Tě žádná chtít nebude!“ Zaječela Hanka, dupla nohou a do očí jí vstoupily slzy. Při tom na Jardu metala zlobné pohledy.
„Nedělej tady virvál na celý kasárna, ještě budou myslet, že tady ječí siréna a spustí poplach“ řekl se smíchem Jarda.
„A ještě k tomu, jestli si najdu, nebo nenajdu s plínama holku. Pokud si ji nenajdu, co na tom sejde. Bude lepší, když budu svobodný, než, když se pak budu trápit.“
„Naši by Ti pomohli, mají konexe“ nabídla mu poněkud smířlivěji Hanka.
„Vaši mají lví podíl na našem rozchodu. Václav je protekční dítě, jeho rodiče jsou straníci, papínek dělá na ministerstvu obchodu, všechno z tůzu. Já jsem byl z nemanic. Když jsem za Tebou přijel, Tvoje máma byla sec sakramentsky překvapená. To jí moc nevonělo, když jsem přijel. A dovedeš si představit, kdybys za nima přišla, že Tvůj nastávající trpí nějakou úchylkou? Já si myslím, Hani, že bys měla jít a zapomenout na mne stejně, jako já na Tebe.“
Ještě chvíli se dohadovali. Hanka po té odešla, Jarda ji víckrát nespatřil. Později se dověděl, že se rozvedla a žije u rodičů, avšak její osud jej již nezajímal.
Jarda toho, že se s Hankou rozešel vůbec nelitoval. Vojna se mu zdála být docela snesitelná. Plnil si vzorně své vojenské povinnosti, dokonce se dostal domů na opušťák. Táta jej chválil, že zmužněl. Máma byla také ráda, že se mu tam daří, viděla, jak je spokojený.
Jeho záliba v nošení plenek byla tolerována. Nikomu neškodil, nikomu plenky nevnucoval, nebyl důvod k represím. Byl s daným stavem spokojený.
„Nelituješ toho, že nemáš holku“? Dotázal se jej jednou Petr.
„Je to složité, pokud by se nějaká našla, proč ne, ale nechci nic uspěchat“ odpověděl mu vážně Jarda.
„Ty, Petře, chci se Tě na něco zeptat. Povšiml jsem si, že Tě to moje nošení plenek, když jsem se v nich musel producírovat tak nějak bralo.“
„Ano, ale zůstane to jen mezi náma“ odpověděl mu poněkud ochraptělým hlasem Petr.
„Když jsem Tě viděl v těch plenkách, tak nějak mne to zaujalo. Ten pohled, kdy se ti rýsovaly v rozkroku. Sám před sebou jsem to nechtěl přiznat, cítil jsem se tak nějak provinile, proto jsem tak na Tebe nasazoval. Věděl jsem, že to není správné, ale bylo to silnější, než já. Ten Tvůj pokus o sebevraždu mne vyburcoval. Uvědomil jsem si, že jsem Ti hodně ublížil. Můžeš mi to odpustit“?
„Není Ti co odpouštět, všechno jsme přeci spláchli“ odpověděl mu s úsměvem Jarda.
Když opět jednou hovořil o samotě s Petrem, řekl mu:
„Něco Ti povím kamaráde, bude to znít možná divně, ale tak mne to napadlo. Ty plíny by nemusely bejt u armády vůbec k zahození. Tak si představ situaci. Seš někde na bojišti, kde se pálí vostrejma. Jistě jsi četl Švejka a tam bylo, že se vojáci řádně podělali. A teď to vem v reálu. Kdo by měl na sobě plíny, byl by na tom relativně líp.“
„Něco na tom je, seš kus“ odpověděl mu Petr a oba se rozesmáli.
Co říci závěrem? Snad to, že Jarda absolvoval prvý ročník sice jako bažant, ale vše proběhlo standardně. Jeho loučení s Petrem, který šel do civilu bylo velmi vřelé. Oba si přislíbili, že budou dobrými kamarády, při tom zůstalo.
Také druhý ročník absolvoval Jarda bez zvláštních příhod. Vůči nováčkům se choval slušně, nechtěl jim činit příkoří, která sám kdysi zažil.
Také jej po absolvování vojny čekal vytoužený civil. I přes to, že se to nezdálo, udělala z něj vojna chlapa, ale nezdeformovala jej. Jeho záliba v nošení plenek mu pomohla překlenout počáteční těžké období. Nutno říci, že se jich nezbavil, již to nebyl zlý démon, ale prach obyčejný fetiš.
Konec příběhu.
