Kapitola 4. Nelegální opušťák, zklamání a rozpaky
„Jsem rozhodnutý, vezmu si tak říkajíc opušťák“ řekl si jednou v noci Jarda.
Nespal, měl na sobě plenky. Cítil jejich hebký dotyk na pokožce. Vyvolávaly v něm libé pocity.
„Plenky a láska k Hance, to je to, co mne tady na té všivé vojně drží“ říkal si a s tímto blaženým pocitem usnul.
K ránu měl sen. V tom snu byl někde, nedokázal to popsat, byl tam s Hankou. Měl na sobě plenky, bál se, aby to dívka jeho srdce neodhalila.
Probudil se celý zpocený. Ráno tajně dal své plenky do batohu, umyl se a po snídani následovalo cvičení. Mazáci jej jak se patří proháněli.
„Už to nebude dlouho trvat a setkám se s Hankou.“
Rozhodl se svůj záměr provést nazítří, to měla být sobota. Předpokládal, že ostražitost bude daleko menší, než ve všední dny.
„Nějak ten všivej den přečkám a pak jim na čásek pláchnu“ spřádal své plány Jarda.
„Nemáš něco za lubem““? Dotázal se jej Franta.
„Ale, co bych měl za lubem““? Zalhal Jarda.
„Já to na Tobě poznám, Ty neumíš lhát“ podíval se na něj zpříma Franta.
Jarda mu vše vypověděl.
„Ty vole, kvůoli tý Holce“? Naštvaně řekl Franta.
„Víš Ty vůbec, co Ti hrozí? Při nejlepším basa, v horším případě Sabinov źa dezerci, Ty vole, rozmysli si to“.
„Ne, nemám si co rozmýšlet“ odpověděl mu odhodlaně Jarda a Franta si byl stoprocentně jist, že svůj záměr provede.
„Ne, já Těneprásknu to se neboj, ale pak mi neříkej, že jsem Tě dostatečně nevaroval“ zlobil se Franta, který měl o svého kamaráda upřímný strach.
„Ta holka Ti za to vůbec nestojí Jardo, probuď se. Ženeš se akorát do průseru. Pokud Tě čapnou, odskáčeš to tvrdě a co ona? Bude se Ti někde smát za bukem“ pokračoval rozhorleně Franta.
„Ne, nemáš pravdu, Hanka je mi věrná, jen teď nepíše, má hodně práce“ hájil svou dívku Jarda.
„Dělej si jak chceš, ale já jsem Tě varoval“ zdvihl k jardovi zapřísahající pohled Franta, který věděl, že se jeho kamarád řítí do pěkného maléru.
Statečně snášel ponižování ze strany důstojníků i mazáků. Těšil se na zítřek, měl vše pečlivě naplánováno.
„Ráno zmizím, setkám se se svou Haničkou a pak se vrátím jako by nic, nikdo nepozná, že jsem na čas zdrhnul“.
„Prošek, neulejvejte se“! Vzkřikl na něj desátník Balák.
„Ne, já se neulejvám, soudruhu desátníku“ odpověděl mu zadýchaný Jarda.
„To vidím“ odfrkl si opovržlivě desátník.
„A teď makat, až se zocelíte, budete se cvičit ve zbrani i když nevím, Vy a dělostřelectvo, budete podělanej při prvním výstřelu až za ušima“.
Tuto jeho rádo by vtipnou poznámku provázela salva smíchu.
„Neřehtejte se tu, jako koně a makejte“! Napomenul je podporučík Sova.
„Provedeme, soudruhu podporučíku“! Zahřmělo sborem.
„Taková šaškárna“ pomyslel si Jarda.
„A to můj táta schvaluje, prý se zde člověk stane chlapem, ba naopak, já z toho asi zcvoknu. Na štěstí zítra uvidím Haničku, těším se na ni“.
„Prošku a Vy se snažte, až půjde do tuhého a Vy budete cvičit se zbraní, nevím, nevím“ povzdechl si podporučík.
„To bude dobré, soudruhu podporučíku“ přislíbil mechanicky Jarda.
A opět vše probíhalo podle zajetého vojenského řádu, cvičení, a zase cvičení. Jarda se snažil, aby nevybočoval z řady, ale nedařilo se mu to tak dobře, jak si představoval. Neustále jej někdo káral a to jak důstojníci, tak i mazáci. Stal se takovou figurkou útvaru.
„Jen si poslužte“ říkal si v duchu opovržlivě.
„Ještě jsi od toho svého šíleného plánu neupustil“? Zastavil jej Franta s dotazem, v němž byla obava o osud kamaráda.
„Ne, Franto, zítra to provedu, neboj, vrátím se“.
„Co, když Tě Ty vole chytnou, budeš mít průser, jak Brno“.
„Neboj kamaráde, nechytí mne, vrátím se v pořádku. Těším se na Hanku“.
„Jen,aby to dobře dopadlo“ na to pochybovačně Franta.
Odpoledne jako vždy zhltnul svůj oběd, po něm opět pokračovalo cvičení až do večera.
Po té následovalo politické školení a organizované volno. To vojáci doháněli, co zanedbali, mazáci se chopili příležitosti, jak bažanty prohánět.
„Je to hnusná buzerace“ pomyslel si Jarda.
Přiblížil se večer a s ním spojená večerka.
„Ještě sis to nerozmyslel“? Obrátil se starostlivě na Jardu jeho kamarád Franta.
„Ne, nerozmyslel, však já se vrátím, jen co se s Hankou setkám“ odpověděl mu pevně Jarda.
„Mám tušení, že to špatně dopadne“ prolétlo Frantovi hlavou, ale na hlas neříkal nic.
Jarda ulehl do postele. Vzal si své oblíbené plenky a kochal se představou zítřejšího dne. Jejich hebkost jej ukolébala do spánku. Spal velmi tvrdě.
Následoval ranní budíček. Byla sobota, výcvik nebyl přísný. Po obědě se tajně vyplížil z kasáren, aniž by jej kdokoli zastavil.
„Konečně na chvíli svoboda“ pomyslel si radostně Jarda. Spěchal na autobus, měl u sebe peníze.
„Tak kampak vojáčku“ oslovil jej vlídně řidič.
Jarda mu sdělil stanici, kam chce dojet. Řidič se jej na nic nevyptával a prodal mu lístek. Čím víc se kasárna od něj vzdalovala, tím byl veselejší.
„Už, abych byl u Hanky“ pomyslel si a usmál se.
Autobus uháněl, jeho monotónní zvuk Jardu uspával. Současně v něm však tak trochu hlodal ten červíček strachu.
„Co, když mne chytí“?
Konečně dojel do cíle.
„Hanka bude mile překvapená, až mne uvidí“ spřádal své plány.
„Dobrý den paní Horáčková“ oslovil její matku.
„Ahoj Jardo“ odpověděla mu Hančina matka, která byla jeho příchodem překvapená.
„Máš dovolenku“? Zajímalo ji.
„Ano, samozřejmě, jinak bych tady nebyl“ a usmál se.
Sám tomu, že má dovolenku pomalu počal věřit.
„Hanka je na kryté plovárně, je tam se svými přáteli“ odpověděla mu Hančina matka, která si jej udiveně prohlížela.
„Jdu za ní“ řekl radostně Jarda.
Šel. Těšil se na setkání s Hankou. Zmocnilo se jej vzrušení. Pak, ale zpozorněl.
„Proč je její mamka tak divná“?
Cestou se stavil v obchodě s oděvy, koupil si plavky, peníze měl od mamky, která mu je tajně posílala, aby táta nevěděl. Brzy přicházel k cíli. Slyšel, jak děti dovádí ve vodě krytého bazénu.
„Konečně jsem u hanky“ a usmál se.
„Pro boha, vždyť to je Jarda“ uslyšel Hanku po té, co vešl do krytého bazénu.
V této její větě nebyla ani stopa po radosti, což jej nemile překvapilo.
„Ano, jsem to já, mám opušťák“ odpověděl Jarda na jehož hlase bylo znát mírné rozčarování.
Hanka byla v bazénu. Spolu s ní zde bylo několik kamarádů a kamarádek. Obzvláště byl překvapený Václav.
„Tak pojď mezi nás“ zvolala Hanka, aby zkryla trapné rozpaky.
„Jsem moc rád, že Tě opět vidím“ řekl Jarda a mile se na ni podíval.
„Já taky“ odpověděla Hanka spíš, aby něco řekla.
Jardovi to prozatím ještě nedocházelo, byl slepý láskou a byl rád, že opět vidí dívku svého srdce.
„Až skončí vojna, vezmeme se, zapomenu na plenky, budu žít slušně“ sliboval si.
Konverzace vázla.
„Hani, můžu Tě pozvat někam na kafe“?
„Jo“ odpověděla mu Hanka, ale tato odpověď moc přesvědčivě nezněla.
„Zůstaň tady prosím Tě“ řekl Václav.
Hanka na něj pohlédla. Václav jako by pochopil.
„Víš, jsem tady se svými kamarády, nerada bych trhala partu, jestli chceš, můžeš tady klidně zůstat“.
„Jestli chceš“? Ohromeně si pomyslel Jarda.
„Tak já tady kvůli ní riskuju, vzal jsem si nedovolenej opušťák a teď tohle“.
„Asi tady překážím“ řekl stísněně.
„Ne, vůbec ne“ odpověděla mu Jana, která vše pochopila a bylo jí Jardu upřímně líto.
Náhle se v Hance něco hnulo.
„Tak jo na chvíli“ řekla.Převlékli se a sedli si v blízké kavárně. Jarda objednal kávu a zákusky.
„Jsem rád, že jsem za Tebou mohl přijet“.
Já také“ odpověděla Hanka jen, aby něco řekla.
Jejich konverzace vázla.
„Proč píšeš tak málo“? Dotázal se jí Jarda.
„Měla jsem v poslední době hodně práce“ na to Hanka, které byla tato otázka nepříjemná.
Jardovi se zdálo,jako by něco tajila. Měl z celé této schůzky velmi nepříjemný pocit.
„Asi nemá svůj den“ pomyslel si ve své zamilovanosti.
„A co, když má Franta pravdu“? Říkalo mu jeho druhé já.
Měl z tohoto setkání velmi nepříjemný pocit.
„Až se vrátím domů z vojny tak se to poddá a vše bude jako dřív“ utěšoval se planou nadějí.
V tom uviděl přicházet Václava.
„Pojď zpátky mezi nás“ vyzval Hanku.
„Za chvíli“ odpověděla mu dívka.
Václav odešel.
„To je jeden z mých kamarádů“ řekla jako by na omluvu a při tom se zarděla.
Jardovi to přišlo divné.
„Hani, Tys mi dlouho nepsala, Tvoje dopisy byly tak stručné a chladné, musel jsem Tě vidět, vzal jsem si nedovoleně opušťák“ vyhrkl ze sebe překotně.
„Co, že“? Nevěřícně se dotázala Hanka.
„Ano, chtěl jsem Tě vidět, mám Tě rád“ vypravil ze sebe Jarda.
„Nebudu z toho mít nějakej průšvih“? Zajímalo dívku.
„Ne, nebudeš, je to moje záležitost“ ujišťoval ji Jarda, který chápal, že jejich vztah doznává značné trhliny.
Pokračování příště.
