Autor Téma: Alisa v říši divů (1)  (Přečteno 327 krát)

Offline DP

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 54
  • Karma: 0
Alisa v říši divů (1)
« kdy: Listopad 09, 2019, 00:35:53 »
Seděl jsem stranou na baru a smutně cvrnkal nehtem o sklenici. Kolik to může už být hodin? Zvedl jsem oči a letmo přelétl pohledem stěnu za barem, ale žádné hodiny jsem tam neviděl. Mohl jsem se tam shlížet v zrcadlech, pokochat se pohledem na dnes už prázdné láhve opravdu exkluzivního pití, obdivovat nějaká ta umělecká díla, co by byla osamoceněvlastně úplně hrozná, avšak jako celek působila přívětivě. I když v tom dojmu jistě hrálo velkou roli osvětlení. Přesněji skutečnost, že osvětlení bylo tlumené.
Poposedl jsem na barové stoličce a znovu si uvědomil, jak moc mokro mezi nohama mám. Abych neměl. Z domu jsem odcházel někdy po čtvrté hodině... ani se raději neptejte jak, důležité je, že jsem na sobě měl čerstvě uzamčené kalhotky vycpané všemi plenkami, co mi ještě zbyly. Plus něco.
Jak dlouho už je mám na sobě? přemýšlel jsem. Kolem čtvrté jsem se zabalil a manželka mi zamkla zámeček. Ten jsem míval nastavený na dvě hodiny, víc času jsem nikdy pro sebe sám doma bezpečně nenašel, ale už to bylo víc, mnohem víc než dvě hodiny a zámeček držel. Ta mrcha musela přeřídit, ale na jak dlouho, sakra?
A kolik je vlastně hodin?
Kolem páté jsem dorazil sem, to už jsem prvně musel něco málo, nebo něco málo víc pustit, vždyť jsem byl na záchodě naposledy ráno. Tak kolik je teď? přemýšlel jsem urputně a snažil se odhadnout čas. Měl jsem pocit, že by mohlo být třeba i k půlnoci, ale to bylo spíš tím, že se mi čas strašlivě vlekl. Kdyby tu tak měli někde hodiny... povzdechl jsem si v duchu. Nebo kdybych se mohl podívat na hodinky, nebo na mobil, ale to nešlo - tady totiž nebyly dovoleny. Ani hodinky ne. Ne, že bych se divil, že se každý návštěvník musel při vstupu zbavit veškeré elektroniky. Všeho, co by mohlo nahrávat. Všeho, co by mohlo ohrozit soukromí návštěvníků. Dobře to dělali. Mnoha lidem na utajení svých hříchů záleželo. I já byl ještě donedávna jedním z nich. To jsem ale měl ještě práci, domov, ženu... budoucnost...
"Další?" zeptal se mne barman taktním, tlumeným hlasem.
"E... a nebo vlastně ano," přitakal jsem po krátkém zaváhání.
"Víte," řekl barman, zvedl můj prázdný hrnek a zašmátral utěrkou po barpulu, než ke mně opět zvedl oči. "Za pět let, co tu dělám, jste první, kdo se snaží utopit žal v čaji."
Nadechl jsem se k odpovědi, ale nic duchaplného mě nenapadlo, tak jsem jen mávl rukou. Barman se pousmál, ale nevyzvídal. Postavil přede mne čistou vysokou sklenici na laté, hodil do ní sáček čaje a zalil to horkou vodou z kávovaru.
Máchal jsem sáček ve vodě a rozlížel se po lidech. Pomalu se to tu zaplňovalo. Latexový páreček se k sobě vinul na sedačce. Muž v kožených hadrech plných cvočků nesl své paní ke stolu spoustu čehosi na tácku. Nejprve jsem si myslel, že má kalhoty s odhaleným zadkem, ale pak jsem si všiml, že neměl kalhoty - jen jakési kožené nohavice na podvazcích. Zjevně tu nevadila odhalená přirození. Zajímavé. Pak kdosi v kožíšku támhle v rohu. Hlouček dalších v kůži... zjevně tu byla celá plejáda úchylek. V duchu jsem se zasmál, když jem si vzpomněl, jak mě pustili dovnitř. Předal jsem vrátnému vizitku, co jsem dostal, on se jen se pousmál, pokýval hlavou, otevřel dveře a pokynul mi. Šel jsem dál krátkou chodbou a narazil na dalšího vrátného, co si ode mne vzal všechnu elektroniku, uložil ji do boxu, převzal mou tašku a pak mne projel očima odzhora dolů a zeptal se jaká je má specializace a zda se budu převlékat. Tak jsem jen rozepnul opasek, který jsem měl přes dlouhou mikinu (sahala mi lehce nad kolena) a přes hlavu si ji stáhl. Dveřník při pohledu na mé, plenkami naducané igelitové kalhotky zamrkal a bez dalšího vyptávání si ode mne vzal mikinu i s opaskem. Spolu s taškou to zavřel do boxu a poslal mě dál.
Vytáhl jsem sáček ze sklenky a odložil ho na talířek, co mi přičinlivý barman přichystal. Naklonil jsem sklenici a začichal. S čajem je svět lepší. Jistě, s whiskou také, s dobrý vínem samozřejmě taktéž, bez kávy je život přímo nemožný, ale čaj je čaj. Horký čaj. Usrkl jsem. Dobrý. Napil jsem se. To byla lahoda.
Vzápětí jsem pocítil tlak na měchýři. Sakra. Velký tlak. Nešlo to povolit. Opřel jsem se o barpult, nadzvedl se a... a už to šlo, to byla úleva. Horko mi zalilo rozkrok a plenky opět nabyly na objemu. Letmo jsem zahlédl svou tvář v zrcadle.
Měl jsem slastný výraz.
Asi jsem si moc vychutnával teplo, co se mi šířilo plenkou dozadu a vzhůru, aby se vzápětí začalo přelévat dopředu a do stran následované pocitem lehkého tlaku, jak se vnější jednorázovky plnily a tuhly. Na okamžik jsem si nevšímal stálého tlaku v zadečku, na slastných pár sekund. Možná půlminutu. Spíš minutu.
Sáhl jsem si do rozkroku a jemně ohmatával kalhotky. Šustilo praskavým zvuky tvrdého igelitu a uvnitř to trochu šplouchalo.
Vzdechl jsem, povolil ruce a plnou vahou dosedl na barovou židličku. Ucítil jsem začvachtání mezi nohama i pod zadkem a znovu pocítil naléhavý tlak v konečníku.
"Jestli vám to prosákne," mrkl na mne barman, "tak si to po sobě musíte utřít, jinak..." Významně při tom zacinkal koužky na svém obojku.
Zmohl jsem se jen na přikývnutí.
"Stává," řekl jsem chraptivě a rychle si lokl čaje. "Stává se vám to tady běžně?" zeptal jsem se.
"Co, prosím?"
"Stává se vám tu běžně, že někomu prosáknou plenky?"
"Ne, to ne," zavrtěl barman hlavou. "Stává se, že lidi upatlají sedačky od lubrikantů, nebo že drobí nebo něco rozlejou, to jo, ale většinou není problém, aby si to po sobě utřeli."
"Sami?"
"Někdo sám, někdo má na to někoho s sebou," pokrčil rameny.
"Takže plenky ne?" zajímal jsem se.
"Za celou dobu jsem tu neviděl jediný mimčo, vy jste první."
Povzdechl jsem si.
"Teda krom..." začal a odmlčel se.
"Krom?" vyzvídal jsem.
"Víte co?" přísně se na mě podíval. Sekundu, dvě mlčel.. "Nechte se překvapit."

Skoro jsem už dopil čaj, když jsem si všiml, jak na mě kdosi mává. Přimhouřil jsem oči a snažil se v šeru doostřit. Rozhodným krokem se ke mě blížily dvě postavy - jedna vysoká v nějakých kožešinách a druhá menší. První byla podle pohybů evidentně žena, muž se takto v bocích nehoupá, druhá neměla tak elegantní pohyby, ale mohutná silueta prsou a krátké, široké sukýnky naznačovala také ženu. I když, na takovém místě nic nebylo jisté.
"To je ten, o kterém jsem ti vypávěla," ukazovala na mě šelmička, když se dostala na doslech.
Sklouzl jsem z barové stoličky, abych se ukázal v celé své počůrané kráse. Vždyť jsem měl na sobě jen plenky a tenisky.
"Neměl kam jít," pokračovala šelmička, podle zrzavé kožešiny evidentně liška. Definitivně liška, vždyť měla i čelenku s liščíma ušima. Krk a záda jí obepínal zrzavý kožíšek, vpředu umě zachycený pod nevelkými, ale pěknými prsy, mezi nimiž se na koženém provázu připoutával ke kožešinovému límci. Nebo obojku. Sklouzl jsem očima níž a všiml si, že je od pasu až ke kolenům, kde jí končily vysoké, lesklé černé kozačky, úplně nahá. A ještě jedna věc, měl jsem pocit, že se jí vzadu míhá mohutný ocásek. Natočila se ke mě bokem, aby pošeptala něco do ucha své společnici a já zůstal paf. Zalapal jsem po dechu, když jsem si všiml, odkud ten ocásek vychází. Hned vzápětí mi došlo, odkud tu lištičku znám. Byla to právnička mé bývalé ženy. Ta, před kterou jsem... ale to nic. Ta, která mi dala vizitku díky níž jsem našel tento klub a díky níž jsem se dostal dovnitř. Ta, která mi do ucha pošeptala: "Já zase nosím tam vzadu šperk. Celý den. Už jste zkusil šperk? Je to príma."
"Děkuji," řekl jsem, když se lištička opět obrátila ke mě.
"Není zač," usmála se. "Našel jste to snadno?"
"Celkem ano," řekl jsem trochu váhavě.
"Copak?" zajímala se.
"Cesta byla trochu... no, obtížnější," přiznal jsem.
"Ale užil jste si jí, že?" šlehla po mě pobaveným pohledem. Měl jsem pocit, že šlehla i svým ocáskem, ale přísahat na to nemůžu. "A víš, co? Pojď si tykat, tady si všichi tykáme. Mě tu říkají Bystrouška."
"Pěkné," přikývl jsem.
"A jak mám říkat tobě, mimčo? Jak chceš, aby ti tu říkali?"
Rozhodil jsem rukama v gestu, kterým jsem říkal, že nevím.
"To nic, mimčo, to se vystříbří," mávla chlácholivě rukou. "Někoho ti představím. Tady moje kamarádka je Šéfka," objala kolem ramen svou společnici a trochu ji postrčila dopředu. "Šéfko, tohle je mimčo, co zatím nemá jméno."
Šéfka mi podala ruku a já ji automatický pohybem přijal. Při tom jsem si všiml, že vlastně vůbec není drobná, naopak, byla vysoká jako já, možná i trochu vyšší, to se jen zdála drobná v přítomnosti protáhlé Bystroušky, co si navíc vykračovala v kozačkách s extra vysokými podpadky. Možná tomu dojmu nahrávala i její křehká a jemná konstituce, ze které se vymykaly pouze nezvykle velké prsy spoutané na pohled pružným topem. Možná i zadek měla o dost větší, než by měla mít. Takový naducaný pod tou sukýnkou.
"Tak já vás tu nechám o samotě, mládeži," zasmála se Bystrouška, když si všimla mého zkoumavého pohledu, jímž jsem klouzal po Šéfčině posavě. "Bavte se. Lištička jde za svým zajíčkem," uchichtla se, otočila na podpatku a plavným krokem mizela v dál. Při každém zhoupnutí boků jí ocásek vystupující ze zadečku půvabně zacukal.

Osaměli jsme a já konečně pustil Šefčinu ruku. Trochu rozpačitě jsem si odkašlal a sklopil pohled na zem.
"Jsi mokrý," konstatovala Šéfka.
Přikývl jsem.
"Nechceš přebalit?" zeptala se sladce.
"Rád bych," povzdechl jsem si. Tedy, abych byl upřímný, jedna část mě opravdu chtěla přebalit, opravdu chtěla dostat ze zadku ten tlak a vklouznout do suché pleny, ale druhá část si užívala mokra mezi nohama i toho tlaku, který vůbec nebyl nepříjemný. Jen takový... jako by se mi chtělo kakat, ale ne tak úplně.
"Ale ty nemůžeš, viď," zasmála se Šéfka hlasitě.
Zrudl jsem tak, že to patrně bylo vidět i v tlumeném osvětlení baru.
"Můžu se podívat na ten zámeček?" zeptala se přímočaře.
Přikývl jsem a obrátil se k ní zády. Manželka, tedy vlastně už exmanželka mi zamkla kalhotky vzadu a zámeček zastrčila dovnitř, pod gumu, takže jsem ho přes silný okraj plenových kalhotek nemohl pořádně ani nahmatat. Šéfka chvilku zápolila s pevně utaženým řemením a bylo cítit, že vytáhnout zámeček nebylo nic snadného, ani když na něj viděla a mohla použít obě ruce.
Čekal jsem bez hnutí a snažil se nevnímat, jak mi Šéfčino zápolení s mými kalhotkami zhýbalo vnitřnostmi, jenže pak prudce zatáhla dozadu, řemínky obepínající kalhotky se mi zaryly do břicha a já to pustil do plenek. Znovu jsem cítil rozlévající se horko, čvachtavé mokro v látkovkách uvnitř i mohutnící jednorázovky, co mi rozahovaly nohy od sebe.
"Hodné mimčo," uchichtla se Šéfka a pohladila mě po tváři. Cítil jsem zároveň stud i vzrušení. "Mám nápad," řekla a její hlas zněl upřímně. "Posadíme se třeba támhle a ty mi povíš, co všechno se ti stalo, že jsi skončil v mém baru v počůraných plenkách a já ti na oplátku," zamyslela se. Napjatě jsem čekal. Co mi nabízí na oplátku? Vypadala, že usilovně přemýšlí, ale nějak jsem poznal, že je to póza. Že je ve skutečnosti už rozhodnutá.
"Co na oplátku?" nevydržel jsem a zeptal se.
Podívala se mi do očí, o krok ustoupila a pak oběma rukama zvedla svou sukýnku.
Tentokrát jsem opravdu oněměl. Pod sukýnkou totiž ukrývala krásné, jakoby krajkové, veliké a průsvitné kalhotky plné plenek. Vidileně mokrých plenek.
Měl jsem chuť se k ní vrhnout a zulíbat ji, ale zvládl jsem jen přikývnout.

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 956
  • Karma: 3
Re:Alisa v říši divů (1)
« Odpověď #1 kdy: Listopad 09, 2019, 08:54:50 »
Velmi působivé, těším se na další pokračování.

Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 763
  • Karma: 1
Re:Alisa v říši divů (1)
« Odpověď #2 kdy: Listopad 09, 2019, 09:11:48 »
Hezky napsaný příběh, díky za něj a těším se na pokračování. MS

Offline MidwaySVK

  • Registrovaný uživatel
  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 39
  • Karma: 1
Re:Alisa v říši divů (1)
« Odpověď #3 kdy: Listopad 09, 2019, 22:39:45 »
Zaujímavé, teším sa na pokračovanie len tak dalej :)

Offline DLLove

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 57
  • Karma: 0
Re:Alisa v říši divů (1)
« Odpověď #4 kdy: Listopad 09, 2019, 23:34:18 »
Super pribeh. Som zvedavy ako to bude pokracovat.