JE to jenom zlý sen! Je TO jenom zlý sen! Je to JENOM zlý sen! Je to jenom zlý SEN! Teď otevřu oči a všechno bude, jak má být.
Tuhle mantru jsem si začal opakovat potom, co jsem před sebou uviděl něco, co se mi nelíbilo. Jakmile jsem to zahlédl, tak jsem zavřel oči a začal s touhle mantrou.
Otevírám oči, v duchu už věřím tomu, že vše bude podle mých představ.
NE!!! PROČ?!
Nic není, jak bych to chtěl. Svět se mi začíná točit před očima a hlava bolet. Takže znovu, zavřu oči a odříkám si mantru.
JE to jenom zlý sen! Je TO jenom zlý sen! Je to JENOM zlý sen! Je to jenom zlý SEN! Teď otevřu oči a všechno bude, jak má být!
NE! Nic se nezměnilo, pořád stejný. Nějak se mi dneska s tou mantrou nedaří. Takže do třetice, teď už se to vydaří a vše bude dobré.
JE to jenom zlý sen! Je TO jenom zlý sen! Je to JENOM zlý sen! Je...to...jenom...zlý...
Brr! Musel jsem usnout, ale proč ležím pravou tváří na matraci, na pokrčených nohách a se zadkem ve vzduchu? Normálně se probouzím natažený na posteli jak prkno. Pro teď to odložím stranou jako podružnou starost, protože jsou tu tři palčivější problémy. Za prvé od doby kdy jsem si naposledy odříkal mantru se nic nezměnilo, druhý palčivější problém - pocit divného tepla v oblasti rozkroku a zadku, do třetice - otevírají se dveře, které přes to v jaké jsem pozici vidím, jak do pokoje, jehož popis ještě dodám, vstupuje anděl, možná snad sama Afrodita, kráska plavých vlasů, modrých očí, jemných rysů, zářivého úsměvu. Dívka mých snů prochází těmi dveřmi, já musím být v nebi, sice bych si spíš zasloužil peklo, ale tohle neodmítnu. To jsem si myslel, dokud... však uslyšíte sami.
"Dobré raníčko sluníčko. Když vidím tu pozici, ze které na mě pomrkáváš, tak je mi jasné, že se chystáš vyrobit bobek do plenky. Každé ráno stejná pozice, tedy když se chystáš připravit mi překvapení do plenek, jinak už bys na mě koukala," koukala? "sedící na zadečku a tvářící se jako andílek." Teď jsem úspěšně zděšen, takže jsem v nebi? Možná. Jsem dvaadvacetiletý student na vysoké? Rozhodně ne. Nosím plenku jako capart, pro kterého je nočník jenom hračkou? Bez stínu pochybnosti. Budu mít za chvilku plnou plenku a nebude to vonět? Podle toho co říkala, je to na beton. A navíc pokud jsem se nepřeslechl, tak mi došlo štěstí, protože už najdu ženu svých snů, tak je ze mě malá holčička v plenkách. To je k zbláznění! Jestli je tohle nebe tak, co jsem udělal, že jsem si přeci jenom zasloužil takový trest? Sám jsem sice tvrdil, že se půjdu smažit do pekla a hrát tam karban s čerty, ale tohle bych nečekal.
"Na copak se moje holčička tak soustředí? Kdyby ses takhle soustředila na svou plenku, tak tě můžu začít učit na nočníček, ale obě víme, že ty už máš bobeček v plence a teď uvažuješ nad tím, jestli jsi v nebi a za co jsi trestaná, že jsi malá holčička, která si ani nedojde na nočníček, proč se ti v mysli vynořují obrazy ze života, který jak předpokládáš už je za tebou. Další co tě napadá, tohle celé se ti zdá, ale nedaří se ti probudit. Správně?"
Chystám se něco říct, ale znovu promlouvá: "Nic neříkej, alespoň se o to nesnaž, dokud ti nevyndám dudlíček z pusinky, a ani pak mi nemusíš odpovídat, vím vše, co bys mi chtěla povědět, už to tu bylo."
Bylo?
"Ano, bylo. Už potřetí s tebou vedu tohle konverzaci. Vždy se v tobě najednou něco zlomí a začneš si myslet, že jsi kluk a je ti dvacet dva. To není pravda, jsou ti dva a odmítáš se učit na nočníček. Libuješ si v plenkách, ráda si hraješ s plyšáky a miluješ svoji maminku, mě."
Neexistuje tak jednoduché řešení, zatím se něco skrývá. Proč bych odmítala nočníček, zrovna příjemně se v pokakané plence necítím, ale teď když jsem v jejím náručí a drží mě jako malé miminko, tak je mi to jedno, jsem ve stavu naprosté blaženosti. Prober se! Prober se! Prober se! Mentálně se fackuji. Něco tu na celém tom nesedí, něco tu smrdí (ne, neříkejte, že to cítím svoji plenku, tohle myslím metaforicky, a ano, plenka nevoní po růžích, ale o to za chvilinku postará maminka, přebalí mě a přepudruje a budu zase voňavoučká, čisťounká malá holčička).
Po přebalení mě posazuje do houpacího křesla a na chvilku se vzdaluje. Pak se vrací s nočníkem v ruce. Bílý nočník s obrázkem Frozen na přední části.
"Víš, co to je?"
"Nočník," alespoň jsem se to snažil říct, dokonce jsem to i slyšela. Tak teď ještě budu muset vyřešit otázku genderu, jsem on nebo ona? Začínají se mi překrývat osobnosti...
"Ano, šikulka, přinesla jsem ti ukázat tvůj nočníček. Dneska to znovu zkusíme, když se v tobě zase probralo to tvé bláznivé přesvědčení. Ve chvíli kdy ucítíš nejmenší potřebu, mi to řekneš a já ti sundám plenku a posadím tě na nočníček, pokud to půjde dobře, tak bychom zítra mohly začít naplno. Nočníček si necháme někde při ruce, abys to neměla daleko. Teď půjdeme na snídani."
Za podmínky, že by platila takzvaná Occamova břitva, tak sci-fi, že mi někdo vyměnil mozek s mozkem dvouleté dívky nepřipadá v úvahu, stejně tak mohu vyškrtnout nebe, peklo nebo i jinou dimenzi a kouzla, ale ani tak to nevysvětluje, co se tu děje...
Při tom jak jsem zažraný do uvažování si ani nevšímám, že dnes se mi podává snídaně z jejího prsu, když si to konečně uvědomím, tak s křížem po funuse.
Obě víme, co mi udělá její mléko, tak moc jak mi chutná, je nebezpečné pro mé svěrače, což znamená jediné, dneska nedostanu šanci, zase to s nočníčkem neklapne, a když se to nějakou náhodou jednou, dvakrát povede, tak to bude jenom náhoda a plenka už bude tak jako tak mokrá...
Topím se ve svých myšlenkách a teprve teď si všímám, že maminka kontroluje moji plenku a ta už je teď mokrá.Takže o pokus méně. Rozhlížím se po obývacím pokoji, u jedné zdi stojí ohrádka, moje ohrádka, ve které jsem když si se mnou maminka nemůže hrát a není se mnou v jedné místnosti, uprostřed obýváku teď stojí můj nočníček, naprosto netknutý. Nočníček teď nepotřebujeme, místo něj přijde k užitku přebalovací pult, který maminka postavila do rohu místnosti.
"Čas znovu přebalit moji malou holčičku, že Kájo?" Děkuji pěkně, jméno mi zůstalo, ale teď má dívčí formu.
Co se stalo? Kam zmizelo mých 20 let? A proč jsem najednou dívka?
Nedostává se mi odpovědí na otázky, místo toho dostává svého oblíbeného plyšáčka, modrého slona se srdcem, na němž bych si přečetla, kdybych to uměla: I LOVE YOU.
A tak si hraji se slonečkem, zatímco mi maminka vyměňuje moji mokrou plenku za novou.
"Nemám já to štěstí, takovou hodnou a veselou holčičku mít za dcerku. Když jsi zase v suché plence, co kdybychom si spolu chvíli hrály."
Aniž bych tomu mohl jakkoliv zabránit, tak mou mysl převzala dětská fantazie a já začala stavět vzdušné zámky stala se princeznou i rytířem, dokonce Popelkou, a když jsem měla usednout jako princezna na trůn, tak jsem k tomu využila nočníček. Když to zpětně mohu reflektovat skrze svou dospělou mysl, tak si uvědomuji ironii situace, když jsem seděla na nočníčku a pokakala si plenku, ale maminka to vzala s klidem, dohrály jsme si, a pak mě znovu přebalila.
Po přebalení přešel na řadu obídek, maminka si mě posadila do klína a krmila sladkou kaší s ovocem, a než vyhlásila můj odpolední spánek, tak mě znovu kojila, takže konec nadějí s nočníčkem, ale co s ním přineslo by mi to více starostí a méně času na hraní s maminkou a já si s ní chci hrát za každou cenu, plenky mi přeci nijak nevadí.
Než jsem usnula, tak už jsem si neopakovala mantru: JE to jenom zlý sen! Je TO jenom zlý sen! Je to JENOM zlý sen! Je to jenom zlý SEN!; ale naopak jsem si říkala: AŤ to není jenom sen! Ať TO není jenom sen! Ať to NENÍ jenom sen! Ať to není jenom SEN!