Maruška chodila do jeslí, kde se mimo jiné měla naučit i chodit na nočník a pravidelně se vyprazdňovat. Často trpěla zácpou a řešila ji tak, že řekla: "Nejde to!" nebo "Bolí to!". Ti, kteří o ni pečovali a měli ji rádi jí v takových situacích říkaly, ať zatne zuby a snaží se. "Maruško, jsi šikulka, no zaber!" a podobné formy přemlouvání. V jesličkách se chodilo na nočníček ve skupinkách. Po vyčůrání začaly sestřičky dětem různými zvuky naznačovat, že mají zatlačit. Děti se v tlačení doslova předháněly. Když se jim to povedlo, byly pochváleny. Jen Maruška zase, že ne a že jí to bolí. Měla tam veliké a tvrdé hovínko. Už se hlásilo, že chce ven, ale ta bolest. Sestřička řekla: "Maruško, nedá se nic dělat, musíš to zkoušet. Buď statečná a tlač. Nepřestávej. Zkoušej to znovu a znovu. Uvidíš, že se ti pak uleví a prdelka přebolí." Maruška nejprve vzdorovala, ale potom to vzdala a začala se snažit. Prdelka se začala rozevírat na maximum. To měla Maruška v očích slzy a zuby pevně zaťaté. Sestřička si toho všimla a odhadla, co se asi tak děje v zadečku. Začala proto Marušku povzbuzovat: "Výborně Maruško. To je ono. Pokračuj." Ještě několikrát se hovínko vrátilo zpátky a Maruška musela tlačit znovu. Potom vylezlo o kus víc a zpátky už to nešlo. Toto bolelo. Maruška už ale necouvla a bojovala. Pomalinku, centimetr po centimetru se hovínko posouvalo. Maruška sténala: "Bolí, bolí!" Sestřička na to: "Zaber. Už jenom chviličku." Když to vyšlo, to byla úleva. A pochvala přišla obrovská. Od té doby dokázala Maruška i případnou bolest překonat a hlavně vytlačit něco alespoň jednou denně.
