Pokusím se shrnout svůj současný pohled na problém "vyrovnání se s ABDL".
Prošel jsem si obdobím, kdy jsem vše přísně tajil, nesmírně se za tuto zálibu neměl rád. V té době jsem byl se svou první přítelkyní. Té jsem o tom nikdy nic neřekl. Vztah to byl jednoznačně nejslabší ze všech, co jsem měl, ale i tak na něj rád vzpomínám.
Dále jsem měl období, kdy jsem to začal nějak řešit. To bylo s mojí druhou přítelkyní, které jsem o tom asi po půl roce řekl. Sice to jakoby přijala, ale viděla to jako něco, čeho bych se měl zbavit. Jako něco, čeho se nechce účastnit, a co by mělo být zahubeno. Je zajímavé, že BDSM hrátky jí připadaly zcela normální, a ty naopak po čase omrzely mě. Když mě po 3 letech opustila, dával jsem vše za vinu právě ABDL, protože mě praktikování této záliby vždy duchovně jaksi stahovalo ke dnu. Rozhodl jsem se proto tehdy udělat vše pro to, abych se toho navždy zbavil. Vyvinul jsem opravdu nadlidské úsilí, a nakonec jsem asi po 5 měsících dospěl do fáze, kdy mi ABDL nic neříkalo. Menší problém byl jen v tom, že jsem si pak po čase uvědomil, že sice nenosím plenky, ale zato si v hlavě celé dny opakuju sugestivní formulky, denně cvičím, abych posílil vůli a před spaním i po probuzení opět autosugesce. Prostě fakt blázinec..
Navíc jsem cítil jakousi prázdnotu, něco bylo špatně, něco jsem neprožil, něco zkrátka chybělo. Cítil jsem, že můj život by mohl a měl být jaksi dobrodružnější, zajímavější a barevnější.
Největší legrace potom přišla s třetí přítelkyní, se kterou jsme byli před začátkem vztahu asi půl roku kamarádi. Ta se o mé zálibě dozvěděla ještě předtím, než jsme spolu vůbec začali chodit. Byla to právě ona, která způsobila můj opětovný "pád" k ABDL. Ona naopak chtěla, abych to přijal, abych to byl já nejen se svými přednostmi, ale i nedostatky. Trvalo mi docela dlouho, než jsem ABDL znovu přijal. Uvědomil jsem si, že celé moje dosavadní snažení bylo založené na odmítnutí sebe sama! (Pak se můžeme ptát, zda taková snaha vůbec může přinést něco dobrého vzhledem k tomu, čím je motivována.) Hodně jsem se za to neměl rád... Nesmírně mi pomohlo to, že se o celou zálibu hodně zajímala, a chtěla si vše vyzkoušet. Prostě nic neodsuzovala, nesoudila, byla tam jen čistá, nevinná láska a radost.
Na základě tohoto vztahu mi došlo, že ABDL není o plenkách, dudlících či dalších pomůckách. Ona to je totiž cesta, která člověka může vést, ale jen, když ji přijme. A myslím si, že to je krásná cesta, protože alespoň mě vede právě k jakési základní dětské radosti, bezpodmínečné lásce, přijetí, a vlastně k Bohu. Může to znít neuvěřitelně, ale skutečně to tak cítím.
Když jsem se přijal, tak jsem zjistil, že ABDL není žádná nestvůra, co by pohltila celý můj život, a které bych se měl obávat. Zjistil jsem, že vše co potřebuju je nosit plenky na noc, protože vznik této záliby u mě souvisí se sekundární enurézou, kterou jsem míval, ale to není tak důležité. Všechna ta nesmírná potřeba nosit plenky neustále vycházela jen z velkého přetlaku, který jsem v sobě vytvořil odmítáním sebe sama. Ani už neplatí, že bych hned po zalepení plenky nějakým způsobem duchovně či morálně upadal. To jsem byl taky jen já se svým sebeodmítáním.
Momentálně celou tuto věc řeším s jednou moc fajn psycholožkou, kterou mi snad seslalo samo nebe, neboť už měla jednoho podobného pacienta. Podotýkám, že terapie se nezakládá na žádném "trénování vůle". Sama mi řekla, že léčba podobných problémů je většinou neúspěšná, pokud je pacient veden k tomu, aby doživotně abstinoval. Takže se prostě s její pomocí nyní snažím dobrat nějakého rozuzlení celé této cesty. To je tedy můj postup. :-)
A jinak souhlasím s Raulíkem: Partnerka by měla svého muže přijmout takového, jaký je. A samozřejmě i muž ženu. Protože v opačném případě ho přece nemiluje, nebo se pletu? Vztahy nás uzdravují - čistou, všeobjímající a bezpodmínečnou láskou.
EDIT: Tak nakonec ještě něco..
Myslím si, že všechny takovéto zvláštnosti jsou vlastně požehnáním - samy o sobě totiž dokazují naši jedinečnost. Zdá se mi, že se v těchno temnotách duše skrývá velký potenciál, který se nám postupně ukáže, když s ním začneme nějak rozumně pracovat. Je to prostě motivace k práci na sobě. ABDL je navíc něco, co není až tak dobře prozkoumáno. Máme proto jedinečnou příležitost jít po této neobyčejné stezce!
