=================================
--- Kapitola sedmá: odchod do školy ---
=================================
Kam mohla ten mobil odnést? Nebo šla jen do krámu a přijde s mobilem zpátky? To je blbost, to by šla nakoupit ještě předtím, než přišla za mnou. Ale kam ho mohla odnést? K sousedce? Jestli jo, jak jí to vysvětlí? Nebo o tom všem sousedka ví? No to snad ne! Ale co budu dělat? Koneckonců, sousedku už nikdy neuvidím, ale jak se dostanu pro mobil?
Ve dveřích od bytu zachrastily klíče, což mě vytrhlo z mého náročného přemýšlení. Než jsem stačilo něco dalšího vymyslet, stála máma nade mnou. V ruce měla klíče od pout. Rozepla pásek, který mi držel dudlík v puse a vyndala ho.
Aniž jsem měla cokoliv vymyšleno, spontánně bez rozmyšlení jsem začala: "Mami, moc ti slibuju, že budu hodná. Hlavně smaž ty fotky, prosímtě! A všechno s tebou proberu, ale už mě takhle neponižuj!". Nic jinýho mě v tu chvíli nenapadlo. A hlavně jsem doufala, že to tím skončí. To by neměnilo nic na situaci, stejně bych už se matce nemohla podívat do očí, stejně bych už se domů nevrátila. Ale byl to jedinej způsob, jak se těch proklatejch fotek zbavit. A třeba se zbavit i tý plíny.
"A jak Ti to mám věřit?", začala odpovídat máma, "minimálně několik dní, spíš týdnů, budeš dítětem, to tě naučí." Aniž by čekala na mou odpověď, začala mi odemykat pouta na rukou a řetězy na nohou. "Víš, já si myslela, že si můžeme věřit, že mě můžeš říct všechno", pokračovala, "ale ty se mezitím chováš jak malé mimino. K tomu jsi zničila drahou matraci. A netvrď mi, že se jsi jí počůrala jen párkrát. Ta je celá durch, celá zničená.".
"Mami, pochop, jak to pro mě bylo trapné. Ale tohle nemůžeš!". Při týhle větě musím říct, už mi ani trapně nebylo. Asi to i bylo tím, že mluvila tak, jakoby mě chápala a hlavně to vypadalo, že se s ní nakonec domluvím. Situace, ve které jsem teď byla, už mě narozdíl od toho všeho předtím nepřišla ani trapná. Nakonec jsem měla i pocit, že jí to snad i odpustím, hlavně, když to všechno teď sklidí, já si s ní budu moct v klidu promluvit a tím to všechno skončí.
Máma mě ale očividně neveřila. Nejen pro to, že mi nechala tu plínu, ale začala ze skříně vyndavat další věci a nesla je ke mě. Já seděla jen v tý plíně a v tričku, které jsem měla ještě od včera, na posteli a čekala, co bude. Pořád jsem doufala, že jí přemluvím.
Chtěl jsem něco říct, ale stačila mě přerušit dřív, než jsem stihla něco vyslovit: "Teď dostaneš věci, které se hodí ke Tvé nové roli mimina, ale zároveň nebudou na veřejnosti tak budit pozornost. Zas tohle ti neudělám. Myslím, že stačí, když budeš v miminkovském chodit jen doma. Dostaneš teď tyhle světle modré šatičky", přičemž mi je začala ukazovat, "a tohle tričko. Nebudeš v tom vypadat ani dospěle, ani nějak dětinsky. Ale myslím, že abys nad svou situací musela pořád přemýšlet, to stačí."
Musela jsem uznat, že to není tak strašné, ale vztek ve mě opět začal stoupat a v mžiku jsem obnovila svůj plán na útěk. V tom mě také došlo, že mě nedávno bylo teprv 15 a nebude to tak jednoduché. No, to dopromyslím ve škole. Co ale s těma fotkama?
Musela jsem udělat všechno pro to, abych se k nim dostala. Pak už je všechno jedno. Takže když mě matka řekla, ať si svlíknu tričko a oblíknu si připravené věci, ani jsem neodmlouvala. Postavila jsem se a prohlédla se v zrcadle na skříni. Je to horší, než to vypadalo, ale hlavně ta plína není vidět.
Měla jsem v plánu jí ve škole sundat. Ale teď se převratně mění situace. Budu muset odpoledne ještě domů. Dokud se nedostanu k mámimu mobilu, nemůžu zdrhnout!
Přerušil mě mámin hlas. "Tak pojď se nasnídat a já tě doprovodím do školy." Cože? Proč mě chce doprovázet do školy?! Hlavně klid, nesmím na sobě nedat nic znát, dokud to nevyřeším. Klid, klid.
Vstala jsem a následovala mámu do kuchyně. Na stole byla připravená přesnídavka a dětská lahev s čajem. No to snad ne! No, hlavně v klidu.
Hodila jsem do sebe přesnídávku na pár hltů a co nejrychleji to šlo, vypila tu prokletou flašku. Hlavně abych už vypadla.
"Tak půjdeme?", pobídla mě máma, když jsem dopila. Beze slov jsem vstala, obula se a vyrazili jsme.
Celou cestu do školy jsme šli mlčky a já mohla dál přemýšlet. To je vůbec poprvé, co nejdu do školy nalíčená! Ani zuby jsem si nevyčistila. To je jedno, hlavně ať už jsem ve škole.
