=================================
--- Kapitola třináctá: hledání důkazu ---
=================================
"Tak pojď, půjdeme se napapat.", povídá sladce máma, když mě navleče do všech těch věcí s miminkovskými motivy. "Večer se k nám na návštěvu přijde podívat teta Mirka, těšíš se na ní?", jakoby nezúčastněně dodává.
Ve mě neskutečně hrklo. To se na mě má někdo jiný dívat, v týhle situaci?! Stačí, když už musíš přežít, že jsem neuvěřitelně ponížená před svojí matkou! Musím dneska najít ten mobil a zmizet ještě odpoledne! Jinak to nepřežiju ...
Nedávám na sobě nic znát a kolíbám se do kuchyně. Můžu tak nějak chodit, i když to dá práci, kolíbám se jak pravý batole, ale jde to.
Usazuju se na židli. Máma přede mě pokládá misku s ovesnými vločkami zalitými mlékem. Klasicky v dětský flašce mám připravený teplý čaj. Snad v tom není projímadlo, prášek na spaní nebo jiná pitomost, to by mě dost narušilo plány.
Po snídani máma přinesla karty, ať se prý taky trochu zabavím, když poslední dobou jen spím. To se mě vůbec nechce, protože jednak potřebuji přemýšlet a jednak potřebuji nějakou šanci k tomu, abych mohla začít hledat ten zatracený mobil. Pravděpodobně ho má v kabelce, jako vždycky. Když je doma, dává ho na komodu v obýváku. Ale tam se jen tak nedostanu, pokud mě tam sama nepošle. A jistě není hloupá, a dobře si ho schovala. Hlavně, aby mě nechala chvíli bez dozoru.
Blíží se poledne. "Musím uvařit oběd, běž si hrát vedle.", ukončí hru matka. To je výborná příležitost! Těžce vstávám ze židle, beru si sebou karty a kolíbám se do pokoje. Zůstávám však stát na chodbě a poslouchám, co máma dělá. Vyndavá nádobí. Teď něco hledá v lednici. Zapíná rychlovarnou konvici. Slyším nějaké šramotění, asi něco hledá v šuplíku.
"Píp, píp". ozve se kousek ode mě. Mobil! Její mobil! Snad to neslyšela! Pro jistotu co nejrychleji odcházím, spíše se odkolíbávám, do pokoje. Nic. Stále slyším šramocení v kuchyni, tak se vracím do chodby. Opatrně šahám do kapsy jejího kabátu. Nic. Zkouším druhou kapsu. Tady je!
Pozorně naslouchám. Kdyby se máma rozhodla mě jít zkontrolovat, je tady za dvě vteřiny! Slyším bouchání hrnců. Rychle! Odemykám displej. Najít galerii netrvá dlouho. Fotky jsou samozřejmě tady. Jsou tu i jiné fotky. Hlavně to musím smazat rychle! Přidržuji prst na první fotce. Vyskakuje tabulka. V kuchyni je stále slyšet šramot. Vymazat vše. Opravdu chce vše smazat? Zbývá poslední dotyk. Klikám na "Ano". Mažu soubory. Deset procent. To to trvá! Ježiš, dělej, dělej! Konvice dovařila. Slyším otevírání skříňky. Dvacet procent. Tak dělej proboha! Mám napjaté uši k prasknutí. Padesát procent. Slyším míchání. To je dobře. Už to bude. Devedát. Sto. Hotovo! Vracím mobil do kapsy a co nejrychleji mizím v pokoji.
Lehám si na postel, karty dávám vedle sebe. Začíná se mi chtít na velkou. No, to snad ne! To jen ztíží situaci. Budu se muset ještě umýt, než vypadnu. Nemůžu jít ven podělaná. Nebo to budu muset vydržet a jít na záchod někde venku. Ale jak dlouho budu muset čekat?
