======================================
--- Kapitola čtvrtá: zpátky do dětských let ---
======================================
Rozrazila jsem dveře od pokoje, přirazila je za sebou a chtěla jsem sebou fláknout na postel. V hlavě se mi honilo spousty myšlenek, které dohromady dávaly pouze jakýsi chaos, změť něčeho, co se nedá popsat. Panoval ve mě vztek, lítost, zoufalost, agrese ...
Mé oči padly samozřejmě okamžitě na postel. To nebyla má postel! Místo ní stála sice stejně velká postel, ovšem s ohrádkou, jako pro děti. A v ní bylo růžové prostěradlo i povlečení na polštáři a peřině a to všechno ještě s dětskými vzory.
Než jsem se stačila vzpamatovat, otevřely se za mnou dveře a vešla máma. "Tak holčičko, když nechceš se mnou řešit tvoje problémy, počůráváš se a nechceš nic udělat pro to, abysme to vyřešili, budeš odteď miminem! Dokuď si to neuvědomíš!".
Zkoprněla jsem. Čekala jsem všechno, ale ne tohle. To mě nenapadlo ani v těch nejděsivějších snech. Mé pocity v tu chvíly nešly popsat. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku.
Tak máma milým hlasem pokračovala: "Vlez si do postýlky, broučku, stejně, když nejsi ve škole, jen dřepíš u počítače nebo se válíš v posteli. Teď se po obědě pěkne prospinkáš."
Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli utéct, začít brečet nebo na ní začít řvát. "To snad nemyslíš vážně?!", vzmohla jsem se po chvíli na první slova. "Nech mě bejt a vypadni odtuď!". V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to možná i trochu přehnala, protože mi bylo jasné, že to mámu nejen že nepřesvědčí, ale naopak tu bude jen horší.
Samozřejmě. "Tak holčička bude ještě drzá?", nenechala se vyvést z míry matka. Popadla mě a snažila se mi do tý zamřížovaný postele dotlačit. A vcelku se jí to i dařilo, měla mnohem větší sílu než já. Nakonec jsem boj vzdala, schoulila jsem se do klubíčka a začala brečet.
"No vidíš, jak to šlo.", usmála se jakoby nic máma. Netušila jsem, co bude následovat, jen jsem doufala, že už konečně vypadne pryč z pokoje. Mé myšlenky se teď soustředily jen na to.
Najednou mě máma vzala prudce za ruku. Vůbec jsem to nečekala, trhla jsem sebou úlekem. V dalším okamžiku mě něco kovového sevřelo zápěstí. Ohlédla jsem se. Pouta! V další vteřině byla má ruka připoutaná k jedné ze špriclí postele, hned za hlavou.
Chtěl jsem druhou rukou matku nějak chytit, ani nevím proč, tak nějak instinktivně. V tom ale vytáhla z kapsy druhý pouta a než jsem stačila něco udělat, měla jsem je i na druhým zápěstí. Začala jsem sebou házet a bránit se. Bylo mi to ale k ničemu, za chvilku i moje druhá ruka byla připoutaná za hlavou hned k vedlejší špricli.
Teď jsem nemohla zhola nic, jen kopat nohama. To mámu ale nezastavilo od toho, aby mě svlíkla všechno od pasu dolů, včetně kalhotek! Zůstala mi jen podprsenka a tričko! A pak už opravdu nebylo těžké mi chytit nohy a řetězem přivázat k postranicím postele. Bylo mě neuvěřitelně trapně. Nedokázala jsem na nic myslet. Jen na to, aby už to všechno skončilo. Aniž bych to tušila, tak to teprve ani nezačalo.
Máma v klidu poodešla k mé skříni a otevřela jí. Otočila jsem hlavu, abych se podívala, co dělá. Když jsem uviděla obsah skříně, dostala jsem nepopsatelný šok. Všechny moje věci zmizely a místo toho tam byly nějaké úplně jiné věci!
Máma začala ze skříně některé z těch věcí vyndavat a pokládat na zem vedle postele, ve které jsem byla přivázaná a nemohla nic dělat.
Hlavou mi probíhaly slova jako mimino nebo holčička. To jsem od ní dneska několikrát slyšela. Mimino? Jak moc vážně to myslela? Asi hodně, když tak vidím tu skříň.
Když vyndala asi všechno, co chtěla vyndat, přišla ke mě. Ze země sebrala jednu z věcí. Bylo to téměř hranaté a vůbec to nevypadalo jako nějaký kus oblečení. Bylo to něco složeného, jako z fleecu.
Ať to bylo cokoliv, rozhodně jsem se nechtěla nechat do něčeho oblíct! V tom mě došlo, že jsem připoutaná a pokud by mě máma do něčeho chtěla narvat, musela by mě odpoutat. To by byla šance pro mě! Dělala jsem tedy, že jsem v klidu a poslušně ležela.
Jak jsem se mýlila! Když matka rozložila tu složenou věc, hned mi to došlo. To je plína! Ne obyčejná, jako nosí děti, taková ta jednorázovka. Ale taková ta, jak se pere, je z něčeho ušitá a něčim vyplněná. Jenže v enormní velikosti a neuvěřitelně tlustá! Zevnitř byla bavlna a zvenku to bylo potažené z fleecu.
Než jsem se nadála, tak mi máma zvedla zadek a podstřila to pode mě. Pak se ohnula zase k zemi, sebrala něco, co tvarově připomínalo plínu, ale bylo to jen z igelitu a to strčila pod tu plenu, co jsem měla pod sebou. Ani jí to nedalo moc námahy, protože jsem sebou neskutečně házela a nebyl pro ní problém pode mě něco podstrčit.
Jak jsem měla přivázaný nohy od sebe, nebyl ani problém, aby mě to celý protáhla mezi nohama a na suchý zip zapnula. Přes to ještě zapnula tu věc z igelitu - tedy jak jsem pochopila - nějaké plenkové kalhotky.
Rozbrečela jsem se. Taková ostuda! Jak to vypadám? Fakt jak mimino. A před svojí matkou! Celá rudá a mokrá v obličeji od slz jsem sebou začala ještě víc házet a křičet. V další chvíli ale máma odněkud vyndala jakýsi dudlík a ten mi vrazila do mé křičící pusy. Chtěla jsem ho vyplivnout, ale měl přes sebe jakýsi pásek, který matka obtočilo okolo krku a zapnula. Nezbylo mě, než brečet.
Pak přese mě přehodila deku a v klidu odešla se slovy "Pěkně se vyspinkej broučku.". V tu chvíli jsem měla dostala agresivní náladu. Měla jsem chuť jí zmlátit nebo snad i zabít! Co si to dovoluje?!
Když jsem se trochu uklidnila, začala jsem nad tím vším přemýšlet. Může si tohle vůbec dovolit? Ale co ... To je jedno, už je to tak, taková ostuda! Připoutaná, mezi nohama obrovská plena, v puse spíš než dudlík roubík. Jak dlouho mě tak hodlá nechat? Za chvíli vychladne a pustí mě.
Otočila jsem se a chtěla se podívat do tý skříně. Byla zavřená. Ale v tu chvíli mě to došlo. To není jen vtip! Když sehnala tolik věcí a já ležím v takovýhle posteli, tak to nebude na pár hodin a pravděpodobně ani na pár dní!
Začala jsem spřádat plány. Zítra musím do školy. Musí mě pustit. A co pak? Domů se už nevrátím. Ráno tu ostudu nějak přežiju. Doufám ovšem, že přijde až ráno. Jen doufám, že nebudu potřebovat do tý doby na záchod. Snad si nemyslí, že tu plínu budu i používat?! To by byl vrchol!
Zítra půjdu normálně do školy a mezitím musím vymyslet, kam půjdu potom. No, to nebude tak těžké. Tuhle Jarda ze čtvrťáku říkal, že se odstěhoval od rodičů a pronajal si byt a hledá spolubydlící, protože sám nedokáže zaplatit nájem. To je dobrý nápad! Najdu si brigádu a půjdu k němu. Jen nevím, jak to udělám s věcma, protože nic nemám a nevím, kam to všechno máma dala. Ve skříni mi evidentně nic nezbylo.
Musela jsem přemýšlet hodně dlouho, protože se venku začalo stmívat. A zaslechla jsem, jak se k mýmu pokoji blíží máma.
