===========================================
--- Kapitola pátá: první a poslední potupný večer ---
===========================================
Otevřely se dveře. To, že vešla máma, snad nemusím vysvětlovat. Ovšem, to by nebylo jen tak. V ruce držela dětskou lahvičku evidentně naplněnou mlékem. Dokážete si představit ten pocit bezmoci, zloby, ztrapnění a nevím, čeho ještě? Chtělo se mi zase brečet, ale už to nešlo. Asi už jsem si všechny slzy vybrečela. Už jsem mohla jen koukat. Pálily mě oči.
Matka přistoupila ke mě a stáhla dolů postranici. Na tý láhvi nebyla naštěstí taková ta savička, co tam bývá, ale jakási zátka, jenž končila takovou rourkou, jakoby brčkem.
Pít z flašky nebudu, ještě to tak! Alespoň mi musí vyndat ten pitomej dudlík z pusy, tak to má výhodu. Ale pít to nebudu!
Máma se nade mě naklonila a jala se naklonit flašku do pozice, jako kdybych snad měla pít i přes ten dudlík, nebo co jsem to měla v puse. Jako? Jak jsem byla naivní! Přitiskla tu flašku navrch toho dudlíku, tím rourovým zakončením. Asi tam byla nějaká díra. V tom mě to došlo. Jistě, ten dudlík, co mám v puse, má uprostřed dírku a ona mi to jen krs něj naleje do pusy!
Chtěla jsem se začít bránit. Samozřejmě zbytečně. Jednak jsem ruce a nohy měla pevně připoutaný a jednak po tý době, co jsem takhle ležela, už mi značně ztuhly svaly, teď ke všemu mi začaly brnět obě ruce, takže jsem se nemohla ani hnout.
Mléko mi teklo samovolně do pusy, aniž bych ho musela sát. Nezbylo mě, než polykat. Připadalo mi to jako věčnost. Ale máma mě nenechala ani vydechnout. Držela tu flašku, dokud nebyla prázdná.
Cítila jsem, jak jsem v obličeji úplně rudá. Už nemá ani cenu vysvětlovat, jak jsem byla ponížená a bezmocná. Jen jsem si přála, aby už to skončilo. Konečně poslední kapka.
Dveře se zavřely. Po celou dobu máma nepromluvila ani slovo. Já jsem se taky nezmohla na to něco říct, a kdybych chtěla, jak bych přes ten dudlík mohla?
Podle světla, nebo spíše tmy, venku, odhaduju, že je tak devět večer. V šest ráno mě máma musí vzbudit a poslat do školy. To budou poslední minuty mýho života, kdy budu muset tu trapnou situaci přežít, až mě bude sundávat pouta. Pak, až budu úplně volná, vyběhnu do koupelny, obleču se a vypadnu fofrem z bytu.
No jo, ale kde vezmu oblečení? Máma mě ho musí připravit. Tak na to si budu muset počkat, ale doufám, že už s ním ráno přijde. To je jedno, ať to bude jakkoliv, vypadnu, co nejdřív to půjde. Pak se budu snažit na všechno zapomenout. A doufám, že mámu už nikdy neuvidim! Ani to nemůžu nikomu říct! Svěřit se ... To by byla ostuda ... Hlavně, aby už to bylo za mnou ...
