Anketa

Oznámkujte příběh (jako ve škole)

1
14 (58.3%)
2
7 (29.2%)
3
1 (4.2%)
4
1 (4.2%)
5
1 (4.2%)

Celkem hlasů: 10

Hlasování ukončeno: Únor 12, 2008, 17:21:20

Autor Téma: Freeride  (Přečteno 9565 krát)

Offline Anonymous

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 2 114
  • Karma: 1
Freeride
« kdy: Únor 12, 2008, 17:21:20 »
O zimních prázdninách jsem vyrazil s rodiči na hory. Nemělo to chybu, na snowboardu jsem jezdil rád a navíc zde byla dobrá partička děcek lidí od táty z práce, se kterými jsme nejeli poprvé.

Nejvíc nás bavily výjezdy na svahy mimo sjezdovku. Jasně, že jsme je měli zakázané, ale tím víc nás bavily. Jednou jsem to ale neodhadl. Poslední, co si pamatuji, je malá rokle, do které jsem spadl. Dalších deset dní znám jen z vyprávění.

Můj pád nikdo neviděl a kamarádi si až dole u lanovky všimli, že tam nejsem. Mysleli si asi, že někde kadím v lese, tak mne ani nehledali. Až asi po půl hodině jim bylo divné, že nikde nejsem. Chtěli mi zavolat na mobil, ale ten pád nepřežil. Celou trasu projeli znovu a nenašli mne. Nakonec mne hledala Horská služba. Našli mne až pozdě večer, po více než deseti hodinách.

Silně podchlazeného, v bezvědomí, mne odvezli do nemocnice. Měl jsem spoustu pohmožděnin a těžký otřes mozku. Trvalo týden, než jsem v nemocnici na JIPce začal přicházet k vědomí.

Zpočátku jsem byl úplně mimo. Měl jsem halucinace, povídal jsem prý úplné nesmysly. Už mne ale z JIPky dali na normální pokoj. Měl jsem kapačku. Ležel jsem hodně neklidně, tak mi raději přivázali obě ruce k posteli.

Pomaloučku jsem si začal uvědomovat svět okolo. Uvědomil jsem si, že jsem v nemocnici, že mám na sobě plínky. Zpočátku mne krmili lžičkou, jak se můj stav zlepšoval, tak jsem začal jíst sám. Začal jsem se ale hrozně stydět. Ne před ostatními pacienty, těm to bylo jedno, na pokoji se mnou byli dva asi tak dvouletí špunti. Ale když mne jednou přebalovala žákyňka, která studovala na sestřičku, tak jsem se studem rozbrečel.

Když přišla druhý den, tak jsem brečel zas. "Dětem, co moc pláčou, dáváme dudlíka, tak pozor," řekla sarkasticky. Zjevně se celou situací dobře bavila. Vždyť mohla být jen o dva roky starší než já! To je nespravedlivé! Za půl roku mi bude 15 a ležel bych na dospělém oddělení.

Po pár hodinách nás přišla znovu zkontrolovat. Mimina přebalila a mne se jen zeptala, zda nejsem počůraný. Strašně jsem zrudnul a nic neříkal. Byl jsem mokrý. Ať jsem dělal, co chtěl, neudržel jsem to. Položila mne na záda, pohladila po vlasech a já už zase začal studem natahovat. Otočila se, něco hledala na vozíku s plínkami a když se obrátila zpět, měla v ruce modrý dudlík. Ani za nic!

"Otevři pusu, nebo dostaneš velkou injekci, která moc bolí!" Otevřel jsem a rozbrečel se naplno. Slzy se mi valily z očí, ale dudlík mi nedovolil plakat nahlas. "Tak, hodný chlapeček. Budeš ještě plakat? Až se uklidníš, tak si můžeš dudlík vyndat, dej ho na noční stolek." Odešla.

Když jsem byl sám, pouze ve společnosti dvou malých dětí, co měly také plínky a dudlík, tak jsem se už nestyděl. Dudlání a hraní si s dudlíkem mne vytrhlo z nekonečné nemocniční nudy.

Druhý den mne probudila sestra v sedm ráno při měření teploty. Byl jsem tak rozespalý, že jsem si neuvědomil, že mám dudlík stále v puse! Po měření teploty přišlo přebalování. Sestra dělala, jako by nebylo nic normálnějšího, než čtrnáctiletý teenager s dudlíkem. Před touhle sestrou jsem se tolik nestyděl, byla starší než moje máma.

Když vešla sestra se snídaní, tak jsem se posadil a čekal na talíř s jídlem. Sestra dala láhve s kaší miminům na pokoji. "Lehni si na záda," řekla. Poslechnul jsem. Přišla ke mně, vytáhla mi dudlík z pusy a hned do ní zasunula savičku láhve. "Budeme tě krmit z láhve, když se ti dudlík líbí." Neprotestoval jsem. Vypil jsem kaši a hned si zase dal svůj dudlík zpět do pusy.

Nevím proč, ale líbilo se mi chovat se jako opravdové miminko. Už jsem nebojoval s počůráváním a dokonce jsem se zase začal i pokakávat.

Doktorka při vizitě se velmi divila. Ptala se mi, proč mám dudlík. Nic jsem neříkal, tak mi ho vzala. Začal jsem hned brečet. "Vždyť už jsi skoro dospělý, tak velký kluk přece nemůže dudlat!" Strčil jsem si palec do pusy a začal sát. Doktorka otočila oči v sloup, vytáhla mi palec a vrátila do pusy dudlík. "Budeme potřebovat psychiatrické vyšetření," řekla kolegovi, než vizita odešla.

Na psychiatrii mne odvezli druhý den dopoledne. Sanitář mne posadil na vozík a přikryl dekou. Jeli jsme dlouhými nemocničními chodbami. Trochu jsem se styděl, když si na mne děti ukazovaly, tak jsem si vždy dal deku před obličej. Představoval jsem si ale, že jedu v kočárku na procházku, to se mi líbilo. Pan doktor byl hodný, dlouho jsme si povídali o mém dětství, o rodičích, o škole. Ani dudlíka mi nebral, ale nebavilo mne žvatlat s dudlíkem v puse, tak jsem si ho při povídání vyndal sám.

Moji rodiče to měli hodně daleko, tak nejezdili na návštěvy, ale telefonovali jsme si každý den. Myslím, že jim doktoři o dudlíku neřekli a já taky ne.

V nemocnici jsem byl ještě týden. Celou dobu se doktoři a sestry snažili mi dudlík sebrat a naučit mne znovu na záchod. Nic nepomohlo. Mě se prostě líbilo být jako mimino. Když si pro mne přijel táta, tak se zpočátku držel. Zajímalo by mne, co mu doktoři řekli. Cestou se mi snažil vysvětlit, že nemůžu chodit s dudlíkem. Pak zastavil na dálničním odpočívadle, otočil se, dudlík mi vzal a vyhodil ho z okýnka. Chtěl jsem pro něj vyběhnout, ale dveře byly zavřené, zaklapl dětskou pojistku. Začal jsem řvát. Po půl hodině už nevydržel. Odbočili jsme z dálnice. Napřed jsem doufal, že zastaví u nějakého obchodu a koupí mi nový dudlík. Místo toho jsme vjeli na jakousi polní cestu a zastavili u lesa.

Vytáhl mne z auta, přehnul přes koleno, sundal plínky a pak jsem dostal takový výprask, jako už dlouho ne. Pak mne beze slova zabalil do nové pleny a jeli jsme dál. Vydržel jsem bulet asi půl hodiny. Potom jsem dosáhl svého. Odbočili jsme, zajeli do městečka a zastavili u lékárny. Táta mne nechal zamčeného v autě. Za chvíli byl zpět a z igelitky vyndal krabičku s krásným velkým dudlíkem. S obrovskou radostí jsem si ho dal do pusy a zbytek cesty, další hodinu, si ho užíval a intenzivně dudlal.

Pokračování příště...

Autor: Crybaby
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline jaja-cz

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 254
  • Karma: 0
Re: Freeride
« Odpověď #1 kdy: Únor 12, 2008, 18:16:25 »
Perfektní, skvělá povídka. Jsem zvědav jak to asi bude pokračovat.
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 759
  • Karma: 1
Re: Freeride
« Odpověď #2 kdy: Říjen 06, 2011, 01:38:24 »
Hezká povídka, pěkné zpracování. Radost číst.

MS
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline goodnite

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 216
  • Karma: 3
Re: Freeride
« Odpověď #3 kdy: Září 11, 2013, 08:19:06 »
Docela fajn příběh chtělo by to víc takových ale každopádně děkuji a pokračuj v tak skvělých  příbězích
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline littlebaby

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 169
  • Karma: 1
Re: Freeride
« Odpověď #4 kdy: Září 12, 2013, 01:01:00 »
To by bylo dobré, kdyby se představy proměnily v realitu.
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline Anonymous

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 2 114
  • Karma: 1
Re: Freeride
« Odpověď #5 kdy: Září 14, 2013, 19:23:16 »
Dobrá povídka, jen malá chybička v článku. Na dětském oddělení se leží do 18-ti let, ne do 15 :)
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline marco

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 186
  • Karma: 4
Re: Freeride
« Odpověď #6 kdy: Leden 05, 2014, 21:41:29 »
Dobrej příběh, jako zdravotní setřička si to umím živě představit.  :D  Bohužel v nemocnici moc mladejch lidí na přebalování nemáme. Aspoň u nás. A když už tak cévka brrr a na velkou do podložní mísy. To já bych si užíval té péče až až.
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »