Beth Taylor cítila radostnou náladu když spěchala vedlejší silnicí v Georgii ve svém novém kabrioletu. Beth byla pěkná18 letá dívka která právě odmaturovala na střední škole. Kabriolet dostala za maturitu, a tento týden trávila jízdou z New Yorku do Atlanty, kde měla začít studovat Georgiiskou techniku.
Její rodiče nebyli nadšení myšlenkou že Beth pojede sama celou cestu až do Atlanty, ale Beth musela dostat svůj vůz do školy, a neměli žádné přátelé kteří tam bydleli. Beth přesvědčila své rodiče, že je vysokoškolačka a to znamená, že už se musí umět o sebe postarat. Tuto myšlenku přijali neochotně, ale Beth slíbila že se bude držet významnějších silnic, pojede bezpečně dovolenou rychlostí, a bude mít zamknuto a zavřená okna. Ale Beth se zdálo nudné a jednotvárné jet po mezistátní dálnici. Chtěla vidět něco z venkova a chtěla se projet. Také byla unavená řízením v zavřeném voze, dýcháním sterilizovaného vzduchu z klimatizace. Chtěla cítit zeleň a cítit teplo krásného konce srpna Georgijské slunce svítilo. A tak řídila s otevřenou střechou podél venkovské cesty v severní Georgii.
Beth nevěnovala moc pozornosti jak rychle jela, užívala si jen pocit z toho jak ji vítr čechrá vlasy. Náhle, její snění bylo přerušené zvukem blížící se policejní sirény. "Ó!, zatraceně!", řekla si. "Dostanu pokutu, a máma tátou budou vzteklý." Zapla si pás a zastavila za policejním vozem.
Důstojník se loudal k Betinemu vozu, zastavit se, pošilhává pomalu mluví, "Dobře,dobře! Co to tu máme? Takové kuře porušuje zákon. Víte že jste jela 65 mil v místě kde je 35?" "Ano, pane", koktala Beth. "Dobře, vystupte z vozu a dejte mi vaši licence a registraci", řekl důstojník. Beth udělala co chtěl. "Z New Yorku?, Kam míříte?" "Jsem na cestě ne Georgijskou techniku v Atlantě". Vysokoškolačka?" "Ano jsem studentka prvního ročníku".
"No ale nyní řešíme vaše překročení rychlosti zde. Zákon v tomto okrese je dvacet pět dolarů za každých pět mil nad limit, takže to dělá sto padesát dolarů, a od občanů jiného státu to musí být zaplaceno teď, a hotovosti." "Důstojníku, Já nemám téměř žádnou hotovost sebou. Vezmete turistický šek?" "Ani nápad, nemohu, budu muset vzít vás k soudci. Nejspíše vás dá do vězení než bude proplacen šek." Beth začala vypadat velmi vystrašeně, a téměř začal brečet. Důstojník dal svou ruku kolem ní, a se soucitem v hlase řekl, "Dobře, možná, když budeš spolupracovat, Mohu porušit trochu pravidla. Nebo ne miláčku?" Začal ji osahávat. Beth rozuměl přesně co má důstojník na mysli, a ihned reagovala jak se naučila hodinách sebeobrany. Účinek byl překvapující Nabrala důstojníka kolenem do slabin. Důstojník, nicméně, byl dobře trénovaný ve svém řemesle. Než si uvědomila co se děje měla ruce zkroucené za zády. Důstojníkovo chování se změnilo ze zamilovaného na rozhněvané. "Dobře, kotě, to stačilo. Zatýkám tě na základě obvinění z útoku na policistu. To je daleko víc vážné než malé překročení rychlosti."Sbalil ji do policejního vozidla odvezl do okresního vězení. Policista za psacím stolem v okresním vězení viděl důstojníka Dennyho vstoupit s jeho zajatcem. "Co jsi to chytnul, Kamaráde?" "Ó!, jen drzé kuře které mě napadlo když jsem mu dával pokutu. Zamkni ji, a pošli odtahovku dolů asi 8 mil na cestě 243 pro její vůz, červená Toyota. Půjdu promluvit se strýcem Edou. Chci ji dostat OK?"
Beth sundali pouta , a brzo zjistila , že je v malé kobce. "Hej !,"Ječela na žalářníka. "Já chci právníka a telefonní hovor!" "Dobře, na to jsi měla myslet předtím než jsi napadla kamaráda Dennyho. S jeho strýc Eda je soudcem, On si dost přizpůsobuje pravidla. Pokud se týká mne, Denny říkal že ti četl práva, a ty ses jich zřekla“ Beth byla vyděšená. Neměla žádnou představu o tom , co se jí stane. Četla příběhy o tom , co se děje v těchto maloměstských jižních vězeních, ale myslela že takové věci se jí nemohly stát. Spadla na postel v cele a začala brečet. Vězeňská dozorce muset být zvyklý na takové chování, a tak ji ignoroval.
Mezitím, v soudcově kanceláři v okresní soudní budově: soudce se směje když mu Denny vypráví celý příběh. "Hej !, Kamaráde, Myslel jsem si, že žádná buchta nemůže vzdorovat tvému šarmu. Vsadil bych se že ti pošramotila více pýchu než tvoje koule!. Co chceš abych udělat?" "Dobře, Strýci, Počítám že to s ní ještě jednou zkusím. Možná večer ve vězení zvláční. Jestliže ani potom neustoupí, tak ji můžete poslat do domova pro špatné děti, který vede ten šílený Reverend Brown vysoko v kopcích. Útok na policejní osobu je dostatečný důvod pro její umístění v tomto zařízení. "Chlapče, ty musíš mít na ni opravdu velký vztek, když jí tam chceš dostat. Jestliže jednou vejde dovnitř tak, nevyjde dřív než jí bude 21. Ještě, že stát platí za každé děcko které tam je umístěno, a náš Jeremiáš na tom dobře vydělává takže s ním mám dohodu. Když tam někoho pošlu tak na to vydělám i já Tak, proč ne. Běž znovu zkusit štěstí, a dej mi vědět ty samče jak chceš aby to zítra dopadlo. Můžeme zrušit slyšení, hned ji přidat mezi mladistvé delikventy které tam zítra vezeme."
Té noci, se Denny ještě jednou k plačící dívce ve vězeňské cele, a pokusit se ji utěšit. Ale v jeho úlisném chování bylo svádění. Beth věděla že když se bude hodná k důstojníkovi tak by mohl zlepšit její nepříjemnou situaci, ale na druhé straně. To byla tak odpudivá myšlenka, že převážila všechny obavy o její neradostnou budoucnost. A proto mu vynadala. "Vy si myslíte že nošení odznaku policisty vám dává právo na svádění všech děvčat, které jsou dost nešťastné na to aby ještě padly do vašich špinavých drápů? Dobře, měl by jste být sám zavřený, vy sexuální zvrhlíku!!" "Tak to jsi dělat neměla!!!. Právě jsi zapečetila svůj osud. Zítra budeš mít soud a tam uvidíš co my děláme s drzými děvčaty v tomto okrese!" Denny opustil vězení se zlým úšklebkem v jeho obličeji.
Druhý den ráno, byla Beth přivedena k soudnímu dvoru na slyšení. Přirozeně, Dennyho strýc, Soudce Eda předsedal. Nejprve řekl Denny jeho příběh. Uváděl , že on chytil Beth za překročení rychlosti, a když se pokusil dát jí pokutu tak ho kopla do slabin. Beth vyskočila a začal ječet, "On je lže", ale soudní stráž ji rychle posadila, a soudce řekl, "Slečno, zůstanete na vašem místě a budete mluvit jen když vás někdo osloví. Jinak, vás budeme muset spoutat a dát vám roubík. Důstojník Denny bude pokračovat ve svém svědectví. Po té byla Beth přivedena ke stání. Byla instruována jak odpovídat na otázky které dostane.
"Jela jste včera 65 mil za hodinu na cestě 243?"
"Ano, důstojnosti"
"Kopla jste důstojníka Denního do slabin při výslechu?"
"Ano, ale... "
"Žádné ale, jen odpovězte na otázku, ano nebo ne"
"Ano, vaše důstojnosti"
"To je vše. Můžete odstoupit."
"Ale, vaše důstojnosti, Důstojník Denny zkoušel..... .."
"Já jsem řekl že to bylo vše. Odveďte ji ze stání."
Beth zavedli zpět na její místo, a soudce jí řekl.
"Slečno, překročení rychlosti je vážný přestupek, ale útok na policejního úředníka je těžký zločin. Kdybyste byla dospělá, tak jste mohla být odsouzen k vězení na dlouho dobu. Ale pokud vám je jen 17, tak jste považována za mladistvého. Zřejmě jste nebyla dobře vychována abyste měla úctu k zákonu. Proto, jsem vás poslal do domova kde ji dostanete.Půjdete do domova který jsme zřídily pro mládež která potřebuje extra dozor a trénink. To není okresní vězení, ale spíše domov řízený ředitelem, kterým ví jak nejlépe s pomocí boží dostat umíněné děti na tu pravou cestu. Budete tam žít až do dosáhnutí 21 let věku. Načež budete propuštěna a všechny záznamy .o tom budou zničeny
Beth oněměla. Jakkoli to soudce nazýval, bylo to jasné odsoudil ji ke čtyřem letům v polepšovně. Pokusila se protestovat, že její rodiče nemají žádnou představu o tom kde je, že měla nárok na právníka, důstojník Denny se pokoušel ji svádět, ale vše utopilo bouchnutí soudcova kladívka. Když Denny prošel kolem ní na cestě ze soudní síně, zavolal "Dobře ti tak, Doufám , že to tě naučí ty spratku!" Beth byla dovedena zpět do cely v slzách.
Brzy ráno, Beth zjistila , že je připoutaná želízky na nohou byla nahnaná, spolu se šesti dalšími podobně spoutanými dospívajícími chlapci a děvčaty, do vězeňské dodávky. Po hodině jízdy automobilem, se přiblížili k velké kamenné budově ve viktoriánském stylu, který měl tmavý odpuzující vzhled. Velmi důstojný nápis identifikoval budovu jak "Domov Reverenda Jeremi Browna pro umíněné děti". Skupina byla vedená skrz těžké ocelové dveře do velkolepé vstupní haly, kde se setkali se pěknou 20 letou dívkou, oblečenou ve velmi dětinsky vypadajícím oblečení, a velmi zřetelně vystupovaly plenky pod její krátkou sukní. „můžete odstranit pouta a odejít" řeklo děvče policistům doprovázejícím skupinu. Pouta byli odstraněný, a důstojníci odešli. Dveře se zavřeli s velkým randálem.
"Ahoj! Já jsem Zuzana! Vítejte v domově," řeklo děvče. Já vás zavedu za ředitelem Brownem který vám to tu představí, jak to tady chodí. Doufám , že se všichni těšíte z vašeho pobytu."Sladce se usmívala a zvedla telefon aby oznámila řediteli jejich příchod. Za chvíli vstoupil do místnosti vysoký asi 50tý muž oblečený do kancelářského oděvu. Pomalu začal mluvit. "Dobrý den. Já jsem Reverend Jeremiáš Brown, zakladatel a ředitel tohoto domova. Vím , že vás okres poslal sem, protože jste byli všichni špatní chlapci a děvčata. Protože jsem si jist , že vám soudce řekl, že zde budete žít do svých 21. narozenin. Během toho období se vystavíte novému zacházení se kterým máme úžasné výsledky. Vaše minulé chování ukazuje , že vaši rodiče vám řádně nevychovali. Takže, my se chystáme zkusit to znovu. Pomalu vás necháme vyrůstat znovu. Ale tentokrát my se chystáme vychovat vás tak , že vyrostete do sladkých poddajných děvčat a chlapců kteří nikdy nebudou mít znovu nějaké potíže."
"Nejprve, se budete vracet se do dětství. Uděláme vás tak bezmocné jako novorozence a my uvolníme váš návyk na toaletu. Do konce tohoto období, který obvykle trvá asi měsíc, vy budete čůrat a kadit do plen a nebudete to ovládat. Měl bych vám říct že téměř všechny naše děti nikdy nezískají znovu kontrolu, například jako tady Zuzanka. Pravděpodobně budete trávit zbytek vašeho života v plenách. Považujte to jako memento na váš pobyt zde."
"Po vašem novorozeneckém období, budete mít trochu více svobody a proměníte se na batolata, a s dobrým chováním, budete pomalu pokračovat ve věku a privilegiích. Nejlepší z našich chovanců, jako Zuzanka zde, mají povoleno pomáhat a starat se o "mladší" děti. Ale jestliže porušíte řád v jakémkoliv stupni tak můžete být vráceni do nejrannější skupiny, a pro vážná porušení, absolvujete celou cestu zpět do dětství. Zjistili jsme že dokonce i naše nejvíce vzpurné děti " se mohou proměnit na sladké anděly už po několika výletech zpět do novorozeneckého věku."
"Dobře, děti, to je asi všechno co jsem vám chtěl říci. Těšte se z vašeho druhého dětství! Zuzanka, zaveď skupinu do jeslí na začátek jejich léčby."
Beth neměla žádnou představu o tom , co očekávat od polepšovny, ale toto určitě nečekala. Byla zavedena do velké místnosti naplněné asi dvaceti dětských postýlek s dospělou velikostí se zavíráním svrchu. Když šla kolem jedné obsazené lapala po dechu potom co viděla jaký osud jí tu čeká další měsíc. Rychle byla svlečena a vedena do vzdálené prázdné dětské postýlku. Byla zvednutá na matraci a její ruce a nohy byli pevně strčeny do žebřin aby se nemohla hýbat. Celé její tělo bylo natřeno bílým krémem který jak brzy zjistila byl depilátor. Po tom až byly z jejího těla odstraněné všechny chloupky. Než si začala vůbec stěžovat dostala do pusy velký cumel. Všechno co mohla nyní dělat byl sát velký dudlík a zlehka vzlykat.
Natřeli ji dětským olejem a pak rozvinuly tři tlusté dospělé plenky do kterých ji odborně zavinuly a nahoře zašpendlily. Řekli ji že plenky se zde mění dvakrát denně, před spaním, a po snídani, a proto musí dostat extra tlusté plínky. Její nohy byli postupně uvolněny a dostala plastové vodotěsné kalhotky které byli nataženy přes plenky. Pak byla uvolněna z žebřin a oblečena do tlustých flanelových dupaček. Když vložila své ruce a nohy nakonec rukávů zjistila že jsou jako hustě vycpané palčáky takže byla bezmocná cokoliv s nima dělat. Mezi nohama měla cvočky které dovolovali měnit plenky aniž by se sundávali dupačky.
Pak jí odstranily dudlík a přetáhli kapuci přes hlavou která byla napojená na límec od dupaček. Kapuce byla navržená k tomu , aby zablokovala všechno světlo a většinu zvuků. Měla jen otvor na dýchání, a velkou díru pro ústa, do které se vložil dudlík upnutý napevno. Její ruce byli umístěný v kožených poutech a napojené na pás kolem jejího pasu se šesti palcovými řetězy. Její kotníky byly také spoutány dalšími šesti palcový řetězy. Byla dána zpět do dětské postýlky, postranice byla vytáhnuta a vrch zavřen. Byla hluchá, slepá, zabalená v tlustých plenkách, a tak měla být ještě měsíc. Asi o hodinu později, Beth cítila, že kdosi připojil něco zvnějšku jejího dudlíku a potom začala zkrz něj proudit kapalina. Neměla na vybranou musela polykat to co přiteklo. Beth se zdálo se že toho co vypila muset být alespoň galon, ačkoli ve skutečnosti to byl jen litr. Kapalina byla směs proti dehydrataci, močopudné látky, svalový relaxant a uklidňující prostředek. Bylo to navržené k tomu, aby se zajistilo časté čurání do plenek. Během půlhodiny byl její měchýř k prasknutí. Věděla, že nemá na vybranou, ale nemohla se jen tak uvolnit a počůrat své plenky. Bylo to těžké protože naposledy se počůrala když jí byli 3 roky, ale zanedlouho teplý proud prosákl do jejích plenek. Byla krmena směsi každé dvě hodiny, a proto po chvíli bylo její čůrání automatické a nekontrolovatelné.
Chvíli po tom co dostala napít, jí sundali dudlík a cítila že dostala do pusy něco jiného. Cítila že to je nějaká obilná směs to co ji vymačkali do úst. Byla to speciálně udělaná směs která poskytovala Beth s nezbytné živiny. Touto směsí pak byla krmena třikrát denně. Jakmile krmení skončilo, dostala zpět do pusy dudlík.
Do večera se Beth počůrala do plenek alespoň šestkrát a pokaždé to bylo snazší . Její plenky už byli docela promočené, ale ven skrz plastové kalhotky nic neproteklo. Večer ji přebalily a dostala poslední krmení, který navíc obsahovalo silné uspávadlo, proto aby co nejrychleji upadla do hlubokého spánku. To že hodně pila s kombinací uspávacího prášku způsobilo že se přes noc několikrát počůrala ve spánku, a když se ráno vzbudila cítila že má pěkně mokro v plenkách a uvědomila si že se rychle naučila počůrávat i během spánku. Právě tak jak to bylo naplánováno.
Bethtin druhý kojenecký den postupoval stejně jako první. Byl to nekonečný cyklus kapalného krmení, a pevného krmení a počůrání. Její plenky byli měněny dvakrát denně, ráno, po krmení a večer, před finálním krmením. Kombinace toho že byla zbavena smyslového vnímání a utišujících léků způsobila její dezorientaci. Její napůl zastřená mysl jen těžko mohla zvládnout nějaké myšlenky. Neměla ani zdání o tom kolik uběhlo času, kolikrát dostala krmení, nebo kolikrát si počůrala své plenky. její počůrávání se stávalo téměř bezděčné. Kdykoli cítila sebemenší tlak v měchýři, tak se jen uvolnila a nechat to odtékat. Po jen dvou dnech ztratit svou kontrolu.
Třetí den, začala další věc. Krátce po jejím ranním přebalení, ucítila důvěrně známý pocit v břiše, a uvědomil si že neměla stolici od té doby co přišla do domova. Dokonce ani ne- nepřemýšlela o tom, ale bylo jí jasné, že se bude muset pokakat, a zůstat ve špinavé plence až do večera. Bojovala proti tomu mnohem více než proti nucenému počůrávání, protože myšlenka na nepořádek v její plenách a to to že v nich bude ležet několik hodin ji byla odporná, a tak ona se pokoušela zadržovat. Pár hodin se jí to dařilo, ale později se příroda přihlásila, zvlášť když dostala v krmení projímadlo. Bolest byla silnější než mohla snést, ale v leže se prostě nemohla uvolnit své útroby. Takže se přetočila na ruce a kolena kde mohla tlačit stolici ven.
Nevěděla, že většina personálu jeslí stojí kolem její postýlky a sleduje až Beth tímto konečně vstoupí do dětství. Viděli jak se její zadek nadouvá následkem množství krmení během posledních dvou dnů. Beth se velmi ulehčilo, a poté si lehla na břicho aby se vyhla roztečení nepořádku po celé pleně. Ale pomocný personál odemknul její postýlku, a obrátil jí na záda, a připoutal jí popruhy tak aby byla přinucená ležet na zádech a cítila kluzký nepořádek který se rozprostřel přes celý zadek. Než ji uvolnili před poledním krmením, po několika počůrání měla rozprostřený nepořádek po celé plence.
Jakmile Beth poprvé pokakala, začala dostávat do krmení změkčovadlo, takže dále pokakávání bylo příště snadnější. Tak jako u počůrávání, během několika dnů, se začala pokakávat několikrát za den a už se o to nestarala. Sice to nebylo docela neúmyslné, ale Beth i personál věděli že během dalšího týdne už tomu bude tak.
Do konce tří týdnů, Beth už vůbec neuměla udržet ani střeva ani svůj měchýř. Počůrávala se i během dne bez toho že by si toho byla vědoma poznala to až podle mokré plínky, a
dokonce se začala pokakávat i během spánku. To bylo rozhodlo, že byla připravená na další před batolecí stupeň. Byla vyndána z postýlky a zavedena do temné komory kde jí sundali kuklu. Řekli ať drží oči zavřené, protože světlo bude zesilovat, a postupně je otvírat. Trvalo to asi 15 minut. Její oči, které neviděly světlo 3 týdny, si pomalu zvykly na tlumené světlo. Proces se opakoval několikrát a po hodině už Beth mohla bez problémů zažít normální světlo. Ještě pořád musela mlčel a také stále měla své dupačky s palčáky. Její ruce byli stále uvázané řetězy ejí/jí straně, a její nohy spojeny malým řetězem, takže sotva mohla chodit, zvláště potom že tři týdny na nohou nestála. Bylo jí řečeno ať se nepokouší chodit, ale spíše ať se plazí jako dítě, na rukou na kolenou. Za chvíli stejně zjistila že tento způsob je stejně nejlepší. Pak jí jeden z pomocníků vysvětlil pravidla pro před-batolecí stupeň.
"Budeš trávit většinu dne v pokoji na hraní. Někdy tě necháme plazit kolem a hrát si s dalšími dětmi, jindy tě dáme do dětské ohrádky a necháme tě hrát s tvými hračkami. Nyní budeš krmena z láhve, a ve vysoké dětské židli. Jestliže budeš odporovat v krmení vrátíme tě zpět do kojeneckého ošetření. Pořád budeš ještě nebudeš moci mluvit. Vy budeš nadále nosit své dupačky tvé ruce a kotníky budou stále spoutány. Tvé plenky budou změněné dvakrát denně, jak je pravidlo pro všechny chovance v domově. Pamatuj že za jakékoliv zlobivé chování budeš vrácena zpět do kojeneckého věku, a já bych tě měla varovat že každé vrácení zpět bude vždy horší. Za měsíc nebo tak, jestliže budeš hodné děvče, budeš moci chodit a mluvit, a staneš se plnohodnotným batoletem. Pojď se mnou, půjdeme do herny, a setkáš se s některými dalšími dětmi."
Pomocnice ukázala Beth cestu a Beth se plazila za ní. Došli do velké místnosti naplněné velkou dětskou zahrádkou a velkými dětskými hračkami. V pokoji bylo asi deset dalších mladistvých. Někteří byli umlčeni jako Beth, jiní měli různé stupně volnosti. Někteří seděli v dětských zahrádkách, a jiní na podlaze. Většina z nich si hrála s dětskými hračkami nebo panenkami. Pomocnice řekla, "Dobrý den, děti. Toto je Beth, nové batole. Nemůže chodit a mluvit, ale můžete si s ní hrát a ukázat jí hračky." pak zavedla Beth ke skupině dětí a dala jí panenku. "Buď hodné děvče, ", řekla a odešla
Beth se posadila na podlahu a bez uvažování si začala hrát s nějakými kostkami, zvažovala svou situaci. Byla rozhodnutá uniknout nebo přinejmenším poslat zprávu o místu svého pobytu rodičům. Ale také si uvědomila že nemůže mluvit a je spoutaná, takže momentálně nemá žádnou šanci. Jediná její šance byl vyšší stupeň volnosti. a nejlepší způsob jak toho dosáhnout je být poddajné a spolupracující dítě. Vymyslela, že se bude vzorně chovat a při mít oči otevřené aby se co nejdříve zbavila dudlíku a spoutaných nohou, aby to ho mohla využít později. Tak, jak dny míjely, Beth tiše a bez odporu přijímala krmení a pleny a
Plazila se kolem herny zdánlivě hrajíc s panenkou nebo jinými hračkami. A co se týče jejího počůrávání a pokakávání, už bylo úplně mimo její kontrolu.Ale jeden den, když byla vedená chodbou dolů z její postýlky do hracího pokoje, tak si všimla, že dveře které byly obvykle zavřené jsou mírně pootevřené a uvnitř byl telefon na stěně. Rozhodla se že by někdy mohla použít telefonu a zavolat svým rodičům.
Její rozhodnutí udělat to zesílilo ještě víc po té co měla večer hosta. Ležela ve své dětské postýlce, umlčená a spoutaná jako obyčejně, zabalená do tlustých plenek již počůraných a pokakaných, když policista Denny přišel k její postýlce. "Dobře, holčičko, Doufám , že máš radost se z tohoto báječného místa kam jsem tě poslal. Možná příště nabídky důstojníka policie nebudeš odmítat, a budeš příště trochu více spolupracující. Ale já pochybuji že jakýkoliv muž by tě chtěl když on zjistí že máš na sobě plenky a plastové kalhotky. Dobře, Přeji příjemné a počůrané sny, Beth". Nepěkně se ušklíbnul a s tím to úšklebkem na tváři se loudal z místnosti. Beth chtěla křičet, ale všechno co mohla dělat s dudlíkem upnutým v jejích ústech bylo jen tiché kňučení. „Musím se odtud dostat, musím se odtud dostat “: na nic jiného nemyslela.
Za dobré chování byla brzy odměněna. Čtyři týdny potom co se dostala do před-batolecího stavu, se ráno vzbudila a po její snídani a ranním přebalení zjistila , že není oblečená v dupačkách, ale spíše v rozkošné dětské kombinéze. Její kotníky byli ještě spoutané, ale nyní měla delší řetěz mezi nimi, dovolující ji jít pohodlně, pokud dělala krátké dětské kroky. Její ruce už vůbec nebyli spoutané, ale měla na sobě velký kožený postroj s otěžemi. Nakonec, byl dudlík uvolněn z jejích úst. Když byla vedená otěžemi do herny, pomocnice která ji vedla řekla, "Blahopřeji, Beth. Právě jsi pokročilí do batolecího stupně. Můžeš nyní chodit a mluvit, ačkoli tvá chůze bude stále ještě bude omezena postrojem, a my tě často budeme ovládat vás přes tento postroj. Budou i jiné změny jak brzo zjistíš. Ale připomínám ti že, větší volnost ti dává mnohem víc šancí na dostání se do nesnází, a jakýkoliv špatné chování bude tě přivede zpět do před batolícího věku nebo dokonce na počátek. Běž a představ se ostatním dětem." Beth se posadila ve skupině ostatních mladistvých, oblečených velmi podobně jako ona. Zanedlouho, už znala příběhy od všech ze skupiny o tom , jak se dostali do domova Reverenda Browna. Jejich věk byl v rozsahu od 14 do 19 let. Někteří z nich byli skuteční mladiství provinilci, kteří se sem dostali za drobné krádeže nebo krádeže aut. Jiní byli zase problémové děti, jejíž rodiče je nebyli schopni ovládat proto je poslali sem. Jiní byli sirotci nebo z rozbitých manželstvích a byli zde protože okres nevěděl co s nimi.
Jeden chlapec, Billy, měl podobný příběh jako Bety. Jednou v noci cestou domů s jeho dívkou je zastavil důstojník Denny za překročení rychlosti. Když důstojník začal osahávat jeho dívku, Billi ho praštil do čelisti. Důstojník mu odpověděl ránou do zubů a když se Billy probral zjistil že je v okresním vězení. Denního strýc soudce ochotně odsoudil Billyho do domova. Billyho rodiče brzy po té zemřeli, a proto nebyl nikdo kdo by se staral o to kde je. Beth se zajímala kolik dalších nevinných mladistvých bylo odsouzeno do domova kvůli důstojníku Dennymu a jeho zkaženému strýci.
Billy a Beth se kvůli jejich vzájemnému osudu rychle spřátelili. Billy zde byl již dva roky, ale stále byl ještě batole protože on byl omezen za svou vzpurnost. Byl potrestaný snížením dolů již třikrát, a všehovšudy už strávil téměř šest měsíců jako bezmocný novorozenec. Billy varoval Beth že každé snížení stavu je horší. A začít postupovat nahoru jde hůře než předtím a ve skutečnosti on měl jen málo naděje na to aby někdy postoupil mimo batolecí stupeň.
Beth zjistila, že kromě možnosti mluvení a chození má další privilegia: nedostává na noc kapuci a při jídle je to taky jinak. Ačkoli ještě jedla na vysoké židli, mohla některá jídla jíst sama lžičkou. Nyní dostávala méně dětského jídla, a více potravin pro dospělé nakrájené na malé kusy. Během jídel, měla povoleno pít z dětského poháru s víčkem, ačkoli jindy ještě pila z láhve. V času spánku byla ještě umístěná v zamčené dětské postýlce, a nosila dupačky, ale už nebyla spoutaná a neměla dudlík upnutý v ústech. Nicméně, k jejímu překvapení, zjistila, že nakonec si vždy sama vzala dudlík před spaním a něž usnula tak z něj sála. Její plenky samozřejmě zůstaly. Věděla že už bude muset nosit plenky doživotně. Jedno ráno, když jí vedly do herny, Beth zpozorovala , že dveře místnosti s telefonem jsou znovu pootevřené. Byla si jistá, že během dopoledne, když nebude žádný pomocník v herně, mohla by tajně zavolat domů. Když Billy přišel do herny, Beth mu řekla o svém plánu. Varoval ji, že by mohla dostat velmi přísný trest pokud bude chycena. Odpověděla: „Billy vždyť je to jediná šance jak se dostat ven“. Souhlasil s tím že jí pomůže dávat pozor na chodbě, a řekl jí, že pokud někdo půjde bude to signalizovat předstíráním zranění a hlasitým pláčem. Beth mu poděkovala za pomoc, a začala vyhlížet dobrá možnost aby vyklouzla. Když viděla, že jí nikdo nepozoruje, začala se tiše plazit ke dveřím. "Hodně štěstí, Beth," šeptal Billy. Beth se bezpečně dostala do místnosti a zvedla telefon, dostala operátora, a žádala o dálkový hovor na učet rodičů. Když začal telefon zvonit než to někdo zvednul, tak uslyšela Billyho jak hlasitě vyje. Položila telefon a začal hledat úkryt, právě když slyšela matčinu odpověď. Ale bylo příliš pozdě. Beth ,vychovatel jí surově chytnul a ucpal jí ústa dříve než měla šanci cokoliv říci do telefonu.
Jakmile byla vyvlečena z místnosti, a telefon pověšen, vychovatel huboval Beth. "Darebné, nezbedné děvče," řekl, a pak surově plácl Beth přes zadek. "Já jsem si jist víš, že telefony jsou zakázané všem dětem. Tento malí žertík ti vynese velký trest. Reverend Brown rozhodne co s tebou uděláme. Mezitím, budeš uvězněná ve své postýlce." Beth byla umístěna zpět do své postýlky a dudlík byl znovu upnutý v jejích ústech. Ne dlouho potom, viděla jak je Billy zatáhnut a zamknut v postýlce vedle ní. Vychovatel se dovtípil, že jeho výkřik byl signálem pro Beth, a rozhodl , že by měl sdílet její trest. Oni byli zanecháni v zamčených postýlkách několik hodin, neschopni mluvit kvůli roubíkům, ale strach v jejích očích mluvil za všechno.
Nakonec, Reverend Brown vstoupil do místnosti. "Beth, Já jsem byl jmenován vaším poručníkem. Zdálo by se že jsi taková hodná holčička, a nyní provedeš něco takového. Dobře, děti měly byste vědět, že vás to bude dva měsíce v v novorozeneckém oddělení „." Billy tebou já nejsem příliš překvapen“. „Já bych nebyl překvapený jestliže sto byl ty kdo dostal Beth do maléru. Dobře, to je po čtvrté co budeš v novorozeneckém oddělení a nemyslím , že Má nějakou cenu pokoušet se tě vychovávat. Budeš novorozenec příští tři měsíce, a bude jako batole zbytek tvých dvou let zde." Reverend pak odešel a nechal obě děti v péči vychovatelů.
Beth znovu dostala dupačky, ruce zavřené v palčácích, a její zápěstí a kotníky byly spoutané. Přes hlavu dostala zase kapuci. Příští dva měsíce by neměla nic vidět a slyšet jen velmi málo. Dříve než dostala kapuci viděla, že Billy, v druhé postýlce má přesně stejné zacházení. Beth objevila že ačkoliv rutina v trestném novorozeneckém oddělení bylo podobná tomu v regulérním novorozeneckém oddělení, ale přece jenom byli nějaké rozdíly. Už tam i vůbec nedostávali uklidňující prostředky nebo uspávací prášky umístěné v jejím krmení, ale spíše dostávali povzbuzující. Nemohla nyní trávit velkou část dne spaním, ale široký si uvědomovala vytrvalé a vynucené krmení. Ještě k tomu, dvakrát denně, při přebalování, byla vždy pořádně plácnutá přes zadnici. Několik-krát za týden, hned po přebalení, ona dostala klystýr, který měla půl hodiny přes nadutý balon v jejím zadku. Když byl balon nakonec vypumpovaný, přímo vybuchla do plenek, ve kterých pak musela ležet dalších 12 hodin.
Jen po týdnu tohoto ošetření byla si Beth jistá, že by nikdy nepřežila plné dva měsíce. Rozhodla se také, že nikdy nezkusí udělat cokoli špatného znovu. Rozhodla se, že radši bude zbývající část jejích čtyř léta v relativním míru než dostat znovu tento trest. Ani nevěděla že její telefonát splnil účel. Bettini rodiče jí zběsile hledali poslední tři měsíce co byla Beth z domu. Jediný záchytný bod bylo její auto. Ale důstojník Denny a jeho přátelé udělali dobrou práci. Její vůz byl dávno předán překupníkům s kradenými vozy. Kteří byli z Kalifornie. Jen se jim nepovedl přepis auta, takže se nakonec našlo. Jenže její rodiče pátrali v každého okresu v Jižní Karolíně a Georgie byla vyloučena. Ale tajemný dálkový telefonní hovor na učet volaného vedly její matku na stopu. Když nebyl nikdo na druhém konci linky, zkusila zjistit kde hovor začal. Telefonní společnosti to chvíli trvalo, ale posléze vystopovali operátora který spojil dálkový hovor, a napsali přísežné prohlášení k tomu účelu, že hovor byl spojen z domov reverenda Browna pro nezvladatelné děti. Nazítří, Bettiny rodiče, doprovázení svým právníkem, se objevily v krajském městě a chtěli vidět Beth. Soudce a Denny se pokusily popírat, že by kdy slyšely o nějakém děvčeti, ale sdělení operátora byly jasné, právník hrozil že přivede státní vyšetřovatele, a tak nakonec vydaly "někde založené" záznamy ze soudu. Takže se rodiče konečně dozvěděly co se stalo s Beth. Ale Soudce se nevzdával. Nakonec, po několikrát opakovaných hrozbách právníka, soudce souhlasil uvolněním Beth do péče rodičů, Pokud oni ještě dnes opustí Okres a nebudou dělat další potíže. Právník nechtěl o něčem takovém ani slyšet, ale Bettini rodiče byli neústupní, protože nejdůležitější věc byla zachránit Beth, takže nakonec souhlasil.
Beth byl docela překvapená, když jen po týdnu a půl trestu byla uvolněná z postýlky, přizpůsobena světlu, a oblečena do šatů ve kterých přišla do domova. Poprvé po více než třech měsících, nebyla oblečena v plenkách. Byla vysprchována, vytřena ručníkem a pak jí doprovodili do haly kterou naposledy viděla při příchodu do domova. Tam uviděla své rodiče, a hned jim padla do náručí. Také hned počůrala své kalhoty a vytvořila velkou louži na podlaze. Vychovatel vysvětloval:,"Beth byla nemocná, a poněkud momentálně neumí udržet čurání. Možná bychom vám ji měly vrátit v dětských plenkách." Její rodiče, vidící důkaz o Bettině neschopnosti udržet čurání, souhlasily, a tak byla Beth znovu oblečená do důvěrně známých plenek a plastových kalhotek. Jakmile byli mimo domov, Beth začala říkat svým rodičům celý příběh. Její rodiče zuřili, a požadoval po svém právníkovi, aby něco dělal. Právník slíbil že něco vyzkouší, ale varovat, že to bude velmi obtížné zavřít tento podnik, protože obyvatelé okresu ho chtějí. Právník slíbil, že se pokusí dostat ven Billyho, jestliže Bettiny rodiče souhlasí s jeho poručnictvím, a když se Beth přimluvila nakonec souhlasily.
Beth se pokusila vrátit k normálnímu životu vysokoškolačky a začala navštěvovat místní vysokou školu, takže mohla bydlet v doma. Chodila v plenkách a plastových kalhotkách dvacet čtyři hodin denně, a její doktor jí dával jen malou naději na to že se jich jednou zbaví. Také zjistila, že pravidelně má noční můru o svých mukách v domově a často vypadávala z postele, tak její rodiče neochotně koupily nemocniční dětskou postýlka dospělácké velikosti, aby měla kde spát. Každou noc, její matka zašpendlila její plenky a oblékla plenkové kalhotky a zavřela za ní postýlku, přesně tak jako když byla Beth malá holčička.
Právník brzo splnil svůj slib a vymohl Billyho do péče Bettiných rodičů On byl bezmála ve stejném stavu jako Beth. Takže Bettini rodiče koupily další dětskou postýlku, a smířili se s tím že se starají o dvě děti ve vysokoškolském věku. Zanedlouho se Beth a Billy rozhodli zasnoubit a po dalším roku se vzali. Když si zařizovali byt, tak vybavili svou ložnici s velkým dvojlůžkem ale s postranicemi jako u dětské postýlky. Posléze zjistily, že rádi používají další dětské vybavení, jako třeba dupačky, láhve a cumel. A tak žily celkem spokojeně v mokrých počůraných plínkách.
Převzato z Quicku klubu, Klub plenkařů. Se svolením administrátora.
Anketa