Žaludek už nekručel, pálil. Byla to ostrá, vytrvalá bolest, která mě nutila se schoulit do klubíčka, ale v tom klubíčku mě zase tlačila ta obří, znečištěná plena. Smrad v pokoji byl k udušení. Ozvala se siréna na večeři. Věděla jsem, že musím jít. Jestli nepůjdu na večeři teď, zítra už se nepostavím.
Brzi se ale ozvalo něco dalšího. Lehké zabzučení a za ním druhé. 2 dívky to nevydrželi a opustili show. Zanedlouho už byl slyšet na chodbě personál a dívky nadobro odešly.
Otevřela jsem dveře . Nebyla jsem sama. Klára a profesorka už tam stály, opřené o zeď. Všechny jsme vypadaly stejně – bledé kůže, propadlé tváře a ty šílené, nadýchané sukně, které teď působily jako krutý výsměch našemu stavu.
„Půjdeme spodem, přes park,“ zašeptala profesorka. „Nepůjdu po hlavní cestě. Ne v tomhle... ne takhle.“
Vylezly jsme ven do šera. Každé zašustění listí nás nutilo strnout. Nebyla to procházka, byl to ústup poražené armády. Plížily jsme se podél stěn budov, jedna za druhou, ruce špinavé od hlíny, jak jsme se co chvíli musely opřít o zem, když nás křeč v břiše zlomila.
U velkého hustého keře kousek od náměstí jsem náhle ztuhla. Klára do mě zezadu narazila a tlumila vzlyk. „Ticho,“ sykla jsem.
V šeru pod převislými větvemi vzdáleného keře jsem uviděla pohyb. Něco modrého. Byl tam kluk. Krčil se tam, a snažil se být neviditelný. Jeho modrá sukýnka byla umazaná od trávy a jeho plena byla stejně prověšená a těžká jako ty naše. Díval se přímo na nás. V jeho očích nebyl posměch, byl v nich čistý, zvířecí děs. Bál se nás stejně, jako jsme se my bály jeho.
Byl to ten nejhorší moment – vidět někoho jiného, jak se pokouší o poslední zbytky důstojnosti tím, že se schovává v křoví, zatímco mu jeho vlastní tělo vypovídá službu. Nikdo z nás nepromluvil. Jen jsme se na sebe dívali – skupinka trosek v růžové a jeden zlomený kluk v modré, všichni páchli stejně, všichni byli v koncích. Kluk se sebral a utíkal někam za dům.
„Pojďte,“ vydechla jsem nakonec a odtrhla pohled. „Musíme dál.“
Vchod do jídelny byl poslední překážkou. Viděly jsme tam další stíny. Dva kluci se schovávali za rohem budovy a vykukovali, jestli je čistý vzduch. Jeden z nich si rukama křečovitě držel plenku, jako by ji mohl silou vůle udržet čistou, ale bylo vidět, že už je dávno pozdě. Nevšimli si nás a nenápadně vstoupili dovnitř. Počkali jsme nějaký čas až bude vzduch čistý a pak vešli dovnitř. Na schodišti nikdo nebyl. Rychle jsme klekli na kolena vyšplhali nahoru. Smrad z našich plen se linul ještě mnohem víc. Snažily jsme se být co nejpotišejší ale šustot plen nás prozrazoval. Z jídelny se linula vůně masa a brambor doprovázená silným zápachem výkalů. Chtělo se mi zvracet. Nakoukla jsem nenápadně dovnitř. V zadu seděli 3 muži a v předu 2 dívky. Nenápadně jsem přeběhla za první volnou židličku. Pozorovala jsem ostatní.
Kluci v modrém seděli u stolů s hlavami v dlaních, někteří tiše vzlykali. Nikdo se ani nepodíval nahoru. Ta kolektivní hanba byla tak hustá, že se dala krájet. Každé naše čvachtnutí, každé zašustění mokrého igelitu se rozléhalo tichem jako výstřely.
Doškrábala jsem se do své židličky a koutkem oka zahlédla jeho. Ten modrooký kluk. Seděl tam, ramena mu klesala únavou. Viděl mě, jak se plazím kolem. Zavřela jsem oči a cítila, jak mi slza stéká po tváři. V tu chvíli jsem se necítila jako hvězda show, ani jako holka z ulice. Byla jsem prostě jen hladové, špinavé dítě, které se právě definitivně vzdalo.V tu chvíli mi to došlo. Tohle nebyla jen hra o peníze. Byla to hra o to, kdo ztratí lidskost jako poslední. A já jsem včera v noci prohrála. Bramborová kaše s mletým masem vypadala lákavě. S naprostým klidem jsem vzala lžíci a naložila si kaši do pusy. Byla bez chuti, ale bylo to jídlo. Rychle jsem to do sebe naházela a čekala na desert. Muž v bílém oblečení ke mně přistoupil a podal mi červený ovocný zákusek. V tu chvíli jsem si přísahala, že udělám všechno pro to, abych došla až dokonce, i kdyby to mělo znamenat, že budu jíst hnusnou kaši s výkaly v plence každý den.
