Veronika je světlovlasá, modroká, pohledná, 27-letá slečna s jemnými ale pevnými rysy v obličeji. Po dlouhé cestě po dálnici, vjíždí na dlouhou, klikatou příjezdovou cestu, hustý les ustupuje a odhaluje rozlehlý moderní komplex. Elegantní architektura a upravené pozemky prezentují typické firemní rekreační středisko, ale něco je jinak, cítí to, jen to nedokáže vysvětlit. Velký nápis z leštěné oceli hlásá „Nové začátky" přehnaně optimistickým písmem.
S hlasitý povzdechem vypne motor. Raději by byla kdekoli jinde než tady, bohužel nebylo na výběr. Její protivná šéfová Viktorie na tom trvala. Její slova se jí stále ozývají v hlavě: „To není žádost. Potřebujete změnit svůj přístup a Nové začátky májí nejlepší reference. Berte to jako povinné školení.“
Vzala z kufru svou tašku se všemi věcmi a podpatky již klapou na leštěném kameni, když se blíží ke skleněným dveřím. Ty se s tichým šustěním otevřou a odhalí recepci, která by se hodila do luxusního wellness centra. Vzduch je provoněn něčím nejasně květinovým a hraje uklidňující hudba v takové hlasitosti, aby byla slyšet, ale nebyla rušivá.
Mladá žena s krátkým sestřihem a nepřirozeně zářivým úsměvem jí vítá zpoza zakřiveného pultu. „Vítejte v Nových začátcích!“ Její hlas je medově sladký. „Vy musíte být náš nový host. Moc jsme se na vás těšili.“
Veronika si vynutí křečovitý úsměv, protože jí její veselost až irituje.
Recepční klepne do klávesnice. „Provedeme check in, ano? Potřebuji jen potvrdit pár detailů.“ Zvedne oči a drží pero nad poznámkovým blokem. "Můžete mi prosím říct své jméno?"
Pozvedne si tašku trochu výše na rameni a usměje se na přehnaně veselou recepční. „Veronika,“ řekne bezvýrazně. „Přijela jsem na školení... ‚Změny přístupu‘.“
Úsměv recepční se nějak ještě více rozjasní, když zadává jméno do systému. Její prsty létají po klávesnici s nacvičenou efektivitou.
„Ach ano! Veronika! Máme Vás tady v systému. Poslala vás Viktorie Mercerová z Apex Solutions, je to tak?“ Nečeká na potvrzení a pokračuje: „Skvělé! Vidím, že jste v Nových začátcích poprvé. Čeká vás skutečně transformativní zážitek!“
Sáhne pod stůl a vytáhne elegantní elektronický tablet a stylus. „Kdybyste mohla podepsat naše standardní přijímací formuláře, abychom vás mohli ubytovat. Není to nic složitého, jen potvrzení našich zásad a postupů.“ Posune tablet k Veronice a na obrazovce se zobrazí velmi dlouhý monotónní dokument psaný malým písmem.
Když Veronika začne listovat, pokračuje. „Musíte být unavená z cesty. Postaráme se o Vás. Náš kuchař připravil speciální uvítací menu pro nově příchozí.“
Smlouva se na první pohled jeví jako zcela standardní – dohody o mlčenlivosti, pravidla zařízení –, ale něco na jejím znění ji připadá podivné. Obsahuje nejasné odkazy na „komplexní přístupy k péči“ a „techniky změny chování" Než se však stačí podívat blíže, recepční klepne na obrazovku a ta ochotně přejde na řádek s podpisem se slovy. "tady stačí podepsat a můžete se vydat k novému začátku".
S rezignovaným povzdechem načmárá svůj podpis na tablet a těší se, až budete mít celé tohle firemní školení za sebou. Recepční se rozzáří, když tablet vezme zpět.
„Skvělé! Vítejte v Nových začátcích, Veroniko!“ Stiskne malé tlačítko pod stolem a o chvíli později se za ní otevřou posuvné dveře. „Melissa Vás doprovodí do jídelny. Určitě máte po cestě hlad.“
Ze dveří vychází žena kolem třiceti let s elegantním culíkem a v pastelově modré uniformě. Její úsměv je jemnější než úsměv recepční, ale o nic méně nacvičený.
„Dobrý den, Veroniko! Jsem Melissa, jedna ze specialistů na péči v Nových začátcích.“ Podává ruku a její stisk je pevný a profesionální. „Pojďte za mnou, dáme Vám něco k jídlu, než Vás zavedu do vašeho pokoje.“
Když následuje Melissu po čisté chodbě, všimne si, že se výzdoba postupně mění. Umělecká díla v korporátním stylu ustupují abstraktnějším vzorům v jemných barvách. Osvětlení je teplejší a rozptýlenější. Míjí několik zavřených dveří s malými okénky, ale není vidět, co je uvnitř.
„Viktoria se zmínila, že máte nějaké problémy v práci,“ poznamená Melissa nenuceně. „Nebojte se, od toho tu jsme. Až odejdete, budete úplně nový člověk.“
Zavede ji do místnosti, která vypadá jako malá soukromá jídelna. Na rozdíl od jídelny, kterou očekávala, je tu jen jeden stůl s jednou židlí.
Židle je podivně velká a robustní, s područkami a něčím, co vypadá jako podnos, který se dá vyklopit dopředu.
„Posaďte se, prosím. Šéfkuchař připravil pro Vás jako nově příchozí něco speciálního. Má to usnadnit přechod do našeho programu.“
Zaměstnanec v bílé uniformě přichází s přikrytou mísou, postaví ji před Veroniku a s velkou parádou sejme poklop. Na talíři je něco, co lze popsat pouze jako... barevnou kaši. Připomíná dětskou výživu – viskózní směs rozmixované zeleniny a něčeho dalšího, co nedokáže přesně identifikovat. Vedle toho stojí sklenice s něčím, co vypadá jako mléko.
„Do toho,“ povzbuzuje ji Melissa a pozorně ji sleduje. „Na začátku Vaší cesty je důležité dostávat správnou výživu.“
Veronika si skepticky prohlíží barevnou kaši, ale žaludek protestuje. S lehkým pokrčením ramen vezme lžíci a opatrně ochutná.
Textura je hladká, téměř sametová na jazyku, ale chuť je zvláštní. Nejprve sladká, pak mírně nahořklá, s podtónem farmaceutiky, která ji zůstává v krku. Nemůže přesně určit, co jí to připomíná, ale je to něco, co ještě nikdy nejedla.
„To je ono,“ povzbuzuje Melissa a její hlas zní podivně uklidňujícím tónem. „Prosím, snězte všechno, je to speciálně vyvinuté s živinami, které pomáhají připravit Váš organismus na náš program.“
Jak pokračuje v jídle, všimne si, že ji Melissa sleduje s intenzitou, která se zdá být nepřiměřená situaci.
V místnosti je čím dál tepleji a do končetin se ji začíná vkrádat podivná tíha. Oční víčka těžknou a i lžíce v ruce se zdá být čím dál těžší.
„Cítíte se trochu ospalá?“ ptá se Melissa, jejíž hlas zní vzdáleně, přestože stojí hned vedle ni. „To je úplně normální. První den v Nových začátcích může být docela náročný. Vaše tělo se prostě přizpůsobuje.“
Snaží se odpovědět, ale jazyk má v ústech jako z olova. Místnost se kolem začíná mírně točit a barvy na okrajích jejího zorného pole se rozmazávají. Podaří se jí sníst většinu toho podivného jídla, ale sklenice mléka je teď vzdálená na míle daleko.
„Pomůžu Vám s tím,“ říká Melissa a zvedá sklenici k jejím rtům. „Jen pár doušků, abyste to všechno spláchla.“
Tekutina je chladná a sladká, s tou stejnou slabou farmaceutickou pachutí jako jídlo. Jak polyká, ospalost se dramaticky zesiluje. Její myšlenky se stávají pomalými, nesouvislými. Snaží se vstát, ale nohy má jako z gumy.
„Myslím, že je čas, abyste se ubytovala,“ říká Melissa a její hlas jí podivně zní v uších. „O nic se neboj, Veroniko. Postaráme se o tebe.“
Poslední věc, kterou zaregistruje, je Melissa, jak mluví do něčeho, co vypadá jako malé rádio na jejím límci: „Nový přírůstek připraven k přechodu. Přivezte vozík do jídelny.“
Pak jí úplně pohltí tma. Vědomí uniká jako voda mezi prsty, jídelna a Melissin hlas se ztrácejí v nicotě. Pluje v temné, bezesné prázdnotě, občas se vynoří k letmým vjemům – pohyb, jemné hlasy, které mluví o ni, nikoli k ni, dotek látky na její kůži – než se znovu ponoří do těžkého objetí sedativ.
Čas ztrácí veškerý význam.
