Monika Vašíčková, mladá vychovatelka z Modré družiny, tlačila obrovský hluboký kočárek po cestičce v parku.
Patnáctiletý Ota ležel v kočárku na zádech s rukama vedle hlavy, v puse dudlík, čerstvě přebalený. Úplně jako miminko, kterým se rozhodně necítil být. Bolel ho zadek a po výprasku byl celý ubrečený. Přitom se mu po těle rozléval blažený pocit z prvního orgasmu, ke kterému mu pomohla žena. Z tolika protichůdných pocitů měl v hlavě ještě daleko větší zmatek, než puberťáci v jeho věku mívají.
Když přijeli k budově, zabrzdila vychovatelka kočárek a odepnula z držadla tašku. Vyndala z ní sáček s počůranou plínkou a špinavými ubrousky a hodila ho do nedalekého koše. Tašku s prázdnou lahvičkou, plínkami, náhradním dudlíkem a dalšími věcmi si hodila přes rameno. Pak kočárek obešla a sklopila stříšku. Nahnula se a magnetem na v náramku na zápěstí odjistila kšíry, které až do teď bránily Otovi v pohybu. Pak sklopila držadlo kočárku a odklopila část jeho stěny tak, že Otovi visely nohy od lýtek k chodidlům ve vzduchu.
„Teď se posadíme,“ řekla a podala Otovi ruku. „Seď, obuju tě.“ Natáhla mu na chodidla boty, či spíše ponožky opatřené podrážkou.
„Hop dolů!“ podala mu ruku, aby neupadl. „Pojď za mnou.“
Vychovatelka odtlačila prázdný kočárek do kočárkárny, která byla hned za dveřmi. Byl tu ještě jeden takový velký hluboký kočár a několik kočárků sportovních, ovšem rozměrově také přizpůsobených velkým dětem. Pak zase vyšli ven.
„Sem budeš přicházet po škole,“ ukázala vychovatelka na přístavek se samostatným vchodem. „Půjdeme se upravit.“
V přístavku byla šatna. U jedné stěny byly plechové skříňky, uprostřed velká lavice. U druhé stěny byla řada nízkých skříní s otevřenými policemi. Měly na sobě označení S až XXL, jako kdyby byly v obchodě. Pod štítkem s označením velikosti byl vždy na horní polici komínek složených triček, či spíše košilek. Všechny modře kostkované. Právě takové, jakou měl teď Ota na sobě, s kapsou na prsou. Ve spodní polici byla zásoba jednorázových plen.
Vedle skříněk stály tři odpadkové koše. Nad prvním visela na stěně cedulka „Použité pleny“, nad druhým „Prádlo na vyprání“. Třetí byl bez označení.
Úplně na konci bylo umyvadlo s velkým zrcadlem.
Na skříňkách s poličkami bylo několik plastových průhledných krabic. Když přišel Ota blíž, uviděl, že první krabice je plná dudlíků různých tvarů, barev a velikostí.
„Vyndej si dudlík z pusy. Vyhovuje ti tvar a velikost?“ zeptala se vychovatelka.
„Nevím,“ odpověděl po pravdě poté, co si svůj dudlík prohlížel. „Asi ano“. Venku byl dudlík bílý, obyčejný, bez obrázků. Měl žlutou savičku, dost velkou pro velké dítě.
„Teď máš dudlík, který se dělá pro nemocné dospělé. Kdybys chtěl vyzkoušet jiný, třeba o trochu větší, nebo s obrázkem, tak si tady vyber. V šatně si jich můžeš zkusit několik, ale s sebou si ber vždy jenom jeden. Jak ti v puse sedí, poznáš nejlíp v noci. Správný dudlík při spaní nevypadává.“
„A můžu si vzít malý dudlík?“ zeptal se Ota.
„Z malého dudlíku tě akorát budou bolet zuby. Bude ti pořád vypadávat, budeš se v noci budit. Když ti vypadne ve dne, když ho máš mít v puse, tak dostaneš černý puntík a pak možná zbytečně na zadek. Nedoporučuju, ale vyzkoušej, co chceš. Ocucaný dudlík, který už nechceš, nikdy nevracej mezi čisté. Patří tady do té krabice s víkem, ve kterém je hranatá díra. Protlač ho dovnitř.“
Ota dál pomalu prozkoumával šatnu.
„Máš skříňku číslo tři. Podívej se, měl bys tam mít všechny věci, ve kterých jsi dnes přišel.“
Dvířka šatní skříňky nebyla zamčená, stačilo jednoduše pootočit kličkou. Ota zkontroloval, že nic nechybí. Napadlo ho, co už všechno za ty dvě hodiny, před kterými šaty odložil, prožil.
„Vezmeš si čistou košilku, tuhle máš úplně propocenou. Svlíkni jí.“
Ota si stáhnul košilku přes hlavu. Zapomněl ale na dudlík v kapse, který vypadnul na zem a zakutálel se pod skříň. Když ho zpod skříně vytáhnul, byl dudlík obalený prachem. Otřel ho rukou, ale vychovatelka ho zarazila.
„Tenhle dej do krabice s použitými dudlíky na umytí a vyber si nějaký jiný. Máš rád fotbal?“
„Mám, proč?“
„Tak podívej, tady máš dudlík s fotbalovým míčem. Gumovou část má stejnou, jako jsi měl. Na…,“ natáhla ruku a držela přitom dudlík za kroužek, savičkou dopředu.
Ota přišel a dudlík si vzal přímo do pusy.
„Napřed ještě rozčešeme vlasy. Pojď k umyvadlu.“
Když Ota viděl svůj obraz v zrcadle, tak se zarazil. I přes výšku metr sedmdesát vypadal v plíně a s dudlíkem maličký. Světlé vlasy po ramena se k obrazu malého klučiny výborně hodily, starším ho rozhodně nedělaly.
Vychovatelka vzala z umyvadla kartáč a opatrně jemné vlasy rozčesala. Od výprasku byly celé zpocené a zacuchané, jak s sebou házel. Pak vzala dvě růžové holčičí sponky s Hello Kitty a sepnula vlasy tak, aby nepadaly do čela. To se Otovi nelíbilo a už se začínal ohrazovat, když si uvědomil, že s dudlíkem se mluvit nesmí.
„No proto. Už jsem se bála, že ti budu muset dát černý puntík,“ pohladila Monika Otu a zatřásla kroužkem dudlíku, aby bylo úplně jasné, o čem mluví. „Abych ti i ten dudlík nevyměnila za růžový s Hello Kitty.“
Ota byl studem celý červený až a ušima, ale zároveň se vpředu nemohl vejít do plíny.
„Měl jsi košilku L a byla ti velká, vyzkoušíme M. Vezmi si čistou a tu starou hoď do koše na prádlo.“
Ota příkaz poslušně vykonal. Oblečen v nové, o trochu menší košilce si stoupnul před vychovatelku, která seděla na lavici.
„Velikost je dobrá, ale tohle neschová,“ s úsměvem se podívala na stan, který se tyčil v úrovni Otova rozkroku. „Copak s tím tak asi uděláme… Pojď ke mně.“
Levou rukou objala Otu přes polstrovaný zadek a přitáhla si ho tak, že stál kolmo k ní. Mezi koleny svých lehce rozevřených nohou měla jeho lýtka a přirození ztopořené v plínce trčelo doprava. Vsunula pravou ruku pod košilku a krouživými pohyby ho začala přes plínku masírovat.
Ota nevěděl, kam s rukama, tak je jen nechal spuštěné podle těla. Oči měl zavřené a z pootevřených úst mu kolem dudlíku vycházelo slastné vzdychání. Jen tak tam stál a nechával si dělat dobře.
Když odezněl orgasmus, tak cítil, jak mu penis rychle ochabuje. Plínka se mu lepila do rozkroku mazlavým semenem.
„Tak vidíš, jak jsme to pěkně vyřešili. Plínka toho chytí mnohem víc, tu zatím měnit nebudeme. Nech si dudlík, jdeme za dětmi. Dej mi ruku.“
(pokračování)
