==================================
--- Kapitola patnáctá: útěk z domova ---
==================================
Dojedla jsem. Bylo toho docela dost, takže jsem si i najedla. Spíš přejedla. Nejsem poslední dobou zvyklá tolik jíst, když mě máma krmila přesnídávkama a kašičkama. To je dobře, bůh ví, kdy zase budu jíst. Nemůžu po Járovi hned chtít, aby mi dal najíst. Navíc nemám ani korunu.
Na stole už mám připravenou zase flašku s mlékem. Určitě je v ní i prášek na spaní.
Najednou cítím zase prudké zaškrundání v břiše a obrovský tlak. Už je to tu zase! Teď už je mi ale jasné, že tohle už nevydržím. Snažím se sevřít zadek, co nejvíc to jde. Beru do rukou mléko a dělám, že saju. Prosím, ať to ještě na chvilku přejde!
Pár vteřin se to ještě snažím zadržet. Ale nejde to. Cítím, jak se plína plní velmi řídkou stolicí. Zase jsem měla ráno v čaji projímadlo! Smrad se line po kuchyni.
"Můžu si vzít to mléko sebou do pokoje mami? Já ho vypiju, ale ráda bych se teď natáhla.", napadá mě spásná myšlenka, jak se vyhnout vypití něčeho, co mě tutově uspí na celé odpoledne.
"Dobře, ale za chviličku Tě přijdu zkontrolovat, miláčku.", odvětí máma.
Zvedám se a kolíbám se do pokoje. Procházím okolo koupelny, kde vykonám část plánu. Vylívám půl lahvičky do umyvadla. Půlku nechávám, až máma přijde, budu dělat, že piju.
Lehám si do postele a přehrávám si znovu celý plán. Nesmím nikde udělat chybu. Máme mě za chvilku přijde zkontrolovat. Pak půjdu vylít zbytek flašky. Ale za jak dlouho přijde potom? Mám ještě čekat? A přebalí mě? Ideální by bylo, abych byla umytá, než odejdu, nemůžu jít v tomhle ven. A tady se umýt rozhodně nemůžu.
Co bude ale následovat pak? Budu mít dostatek času na útěk? Co má máma v plánu? Jestli je ve flašce prášek na spaní, asi bude předpokládat, že usnu a nechá mě být. Ale co když tam není? Budu se muset spolehnout na to, že je. Budu dělat že spím, a až za mnou přijde a uvidí, že spím, nechá mě tu samotnou dostatečně dlouhou dobu. To zní dobře.
Slyším kroky na chodbě. Vkládám si savičku do pusy a dělám, že piju. Máma stojí ve dveřích.
"Šikovná holčička, mám z tebe radost.", usměje se odchází zpátky do kuchyně. Slyším, že pouští vodu a myje nádobí. Teď rychle vylít zbytek mléka!
Vstávám z postele a batolím se do koupelny. Vylívám zbytek lahvičky do umyvadla a rychle se vracím do postele. Lehám si a flašku pokládám vedle sebe.
Přemýšlím dál. Takže, máma domyje nádobí a nejspíš přijde. Mám už dělat, že spím? Čím dřív, tím líp. Ale aby jí to nepřišlo divné. Uvidíme, podle toho, za jak dlouho přijde.
Věci mám připravené pod postelí. V baťohu mám snad vše, co jsem mohla pobrat. Ten je opřený u stolu, ale není na něj moc vidět ani od dveří, ani od postele. Snad si ho máma nevšimne, to je vidět na první pohled, že je narvaný k prasknutí.
Jsem docela přejezená a chce se mi spát. I bez prášku na spaní. To je fakt super! Musím to překonat. Nedělá mi to velké problémy, protože horečně přemýšlím.
Co když mi Jára nezvedne telefon? Co když není doma? Ani nevím, kde bydlí ... Ale říkal, že můžu zavolat kdykoliv, že bude doma celý víkend. Kdyžtak budu muset počkat, než to zvedne, nic jiného mi nezbyde.
Ale co s tou podělanou plínou? Nevypadá to, že by se máma měla k tomu, aby mě přebalila. Když nebudu dělat, že spím, zase tím oddálím šanci na útěk bůhví na jak dlouho. Ale je šance, že budu čistá a tím bude dost velký problém z krku. Nebo taky dneska ztratím poslední šanci zdrhnout. Co teď? Rozhodně ale musím jít dneska. Jednak už to ponižování nemůžu vydržet a jednak má večer přijít teta, to nemůžu dopustit, aby mě viděla!
Nezbyde, než tedy předstírat, že spím a jít v tý plíně ven. Když si jí sundám a do něčeho se utřu, stejně budu smrdět. Ale budu smrdět víc v tý plíně nebo bez ní? Už to tolik není cítit. Nebo se mi to alespoň tak zdá. Raději si jí nechám. Co když mě to zas chytne ve výtahu? To by pak bylo neřešitelné.
Napadá mě skvostná myšlenka. Tamhle leží osuška. Až máma uvidí, že spím a nechá mě tady, sundám si plínu, utřu se tím, sice to nebude dokonalé, ale vezmu si čistou plínu. Pak to venku už nějak vyřeším. To je nápad!
Slyším kroky. Máma vchází do pokoje. Jednu ruku nechávám viset z postele, druhou mám na hrudi, hlavu otočenou ke zdi. Dělám, že spím.
Slyším, jak matka ke mě potichu přistupuju. Dává mi ruku na postel a přikrývá mě. Hladí mě po vlasech a pak odchází. Zavírá za sebou dveře. Zaslechnu jen "Dobrou noc, miláčku." ...
Nastává dneska asi poslední šance. Rychle si sedám. Ještě nastražím uši a poslouchám, jestli se nevrací. Ne, dobrý. Nejspíš si sedá do křesla a pouští televizi.
Nahmatávám zip na zádech. S obtížemi ho mírně rozepínám. Pak obrátím ruku a snažím se ho nahmatat zespodu. Jde to jako po másle. Rozepínám až ke kolenu. Sundávám overal.
Rozepínám body v rozkroku a přetahuji přes hlavu. Zvedám se z postele. Televize běží, žádné kroky neslyším. Mířím ke skříni a hledám plínu, co jsem měla ve škole, jednorázovku. Á, tady je. Beru ještě gumové kalhotky. Vracím se k posteli.
Ze stolku si beru osušku a lehám si. Sundávám plínu a utírám se, co nejvíc to jde. Odhazuji osušku do kouta a podsouvám pod sebe plínu a gumové kalhotky. Všechno to zapínám a vytahuji věci zpod postele. Navlékám sukni a tričko. Vstávám. Super, v tom se dá konečně docela normálně chodit.
Co nejpotišeji jdu ke stolu a telefon z něj házím do baťohu. Teď není cesty zpět, nastrahuji uši. Je klid. Dobrý. Dávám si baťoh na záda a mířím na chodbu.
Potichu otvírám dveře z pokoje. Opatrně našlapuji na dlaždice v předsíni. Nedělá to hluk.
Zaslýchám vrznutí křesla. Máma vstává od televize! No, to je průšvih. Do pokoje to mám dva kroky. Téměř neslyšně vplouvám do pokje a zavírám rychle dveře. Právě včas! Máma vešla na chodbu. Ale co teď? Snad nejde sem! Teď už neudělám nic!
Jestli se otevřou dveře, musím se přes ní nějak dostat, popadnou boty u dveří a pak jen běžet dolů ze schodů. Srdce mi buší neuvěřitelně rychle.
Zabouchly se dveře na záchodě. Uff. Šla jen na záchod. Doufám, že cestou zpátky se tady nezastaví!
Jak mě to přikryla? Až po hlavu? Když si tam lehnu a přikryju se po krk, neuvidí, co mám na sobě. Nic jinýho mi nezbývá. Nemůžu riskovat, že sem nevpadne. Pokládám baťoh ke stolu a lehám si do postele. Přikrývám se.
Dveře od záchoda se otevírají. Roztahuji co nejvíce nohy, aby vznikla se nad mým břichem co nejvíc zvedla peřina a budilo to dojem, že tam mám pořád tlustou plínu.
Přijde sem? Ano, dveře se potichu otvírají. Snad jsem ve stejné pozici, jako předtím.
"Šikovná holčička", slyším a dveře se zavřou.
To bylo o fous! Čekám pár vteřin. V obýváku vrzne křeslo. Je to dobrý! Rychle vstávám a házím na záda baťoh.
Potichu se ploužím ke dveřím. Otevírám a vstupuji na chodbu. K hlavním dveřím je to tři kroky. Tentokrát za sebou zavírám. Přeci jen sem z pokoje teď jde světlo a nerad bych, aby si toho máma z obýváku všimla.
Už jsem u dveří. Téměř neslyšně otvírám. Natahuji levou ruku k věšáku. Sundávám mojí bundu. Předávám si jí do pravé ruky a do levé beru ze země boty.
Za chvilku jsem na hlavní chodbě před bytem, mě to ale přijde jak celá věčnost. Jak teď zabouchnu? Naše dveře dělají docela rámus, to jsem nedomyslela. V baťohu mám klíče. Můžu je zkusit vyndat a zastrčit do zámku, pootočit a neslyšně zavřít. To mě ale bude stát spousty času.
Volím jinou variantu. Tisknu se tělem, co nejvíc to jde, na dveře a přivírám je. Palec mám přitisknutý na kouli a zbytek prstů na futru. Snažím se pomalu přivírat, dokud se dveře nezaklapnou. Doufám, že to nebude hlučné.
"Klap."
Dveře se zavřely. Zůstávám stát jako opařená. V domě je klid. Snažím se poslouchat, jestli máma nevstává. To křeslo vrže tak, že bych ho slyšela i sem. Nic.
Vybíhám směrem ke schodům. Seběhnu dvě patra. Nasazuji boty a oblékám bundu. Dolů jsou to ještě tři patra.
