===================================
--- Kapitola čtrnáctá: příprava na útěk ---
===================================
Tlak v břiše se pořád stupňuje. Máma vaří. Teď nebo nikdy. Naposledy si projdu plán. Pokusím si nějak svléknout overal. Když nemám rukavičky, bude stačit, když si došáhnu na zip na zádech u krku. Od toho se musím odrazit. Pro jistotu si to zkouším. Sedám si na postel a kroutím ruku dozadu. Jde to stěží, ale šahám na zip. Sláva, půjde to! Lehám si zpátky na postel a plánuji dál.
Budu si muset připravit věci na ven a vzít si co nejvíce dalších věcí do baťohu. Až se začnu svlékat, musí být už vše připraveno. Pak už jen sundám plínu a hodím na sebe normální oblečení. Pokud se do té doby nepokadím. To bych buď se musela nějak nenápadně umýt, což je skoro nemožné, nebo utéct i v plíně a umýt se asi až u Jardy. Nakonec možnost, že se umyji doma, zavrhuji úplně. Musí to být co nejrychlejší. Ale pokusím se to vydržet.
Z myšlenek tě vytrhává máma, která stojí ve dveřích: "Zlatíčko, za chvilku bude oběd, nepotřebuješ něco?". Je to dobrý, přišla mě jen zkontrolovat. Pokyvuji souhlasně hlavou. "Nechceš už jít se mnou do kuchyně?", ptá se.
Chvilku přemýšlím. Když odmítnu, nedostane nějaké podezření? Když tam půjdu, ztratím hlavní šanci se odtuď dostat. Nakonec co nejmileji to umím, odvětím: "Za chviličku přijdu, ještě se trochu protáhnu, mami, jo?". "Dobře miláčku, tak přijď", usměje se máma.
Tím získávám trochu času. Kolik mám minut? Pět? Deset? Co když si na něco vzpomene a přijde třeba za minutu? Já budu napůl svlečená? Jak to vysvětlím? A hlavně tím definitivně ztratím šanci se odtud dostat. Nakonec touha to všechno ukončit vítězí a já kroutím ruku za krk. Nahmatám zip. Snažím se uchopit mezi dva prsty. Jde to stěží. Daří se. Rozepínám. Teď už to jde jako po másle. Zip je až u kolena. Rychle svlékám overal.
Chvíli poslouchám, jestli se nevrací matka. Teď už není cesty zpět. Slyším cinkot nádobí, je to v pohodě. Rozepínám body v rozkroku. Přetahuji ho přes hlavu.
V tom mi silně zaškrundá v břiše. Je to tady! Co teď? Tohle už nevydržím ven, aspoň do hospody naproti! Chvílí sedím, co bude. Trochu to ustává. Když budu do pěti minut venku, stihnu jít na záchod v hospodě. Matka mi musela dát do pití zas projímadlo!
Můj pohled padá na baťoh vedle stolu. Já kráva si zapoměla zabalit a najít věci na ven a už se svlíkám! Vždyť ani nevím, kde ty věci jsou! Co teď?!
V kuchyni je pořád šramot. Chvílí sedím a přemýšlím. Když se zas oblíknu a budu hledat věci, nestihnu utéct před obědem. A pak určitě dostanu do pití zas prášek na spaní a pak už neuteču tuplem, protože zas usnu! Co teď?
Hledání věcí mi zabere určitě minimálně pět minut. Bez nich ven nemůžu. A nemůžu si dovolit riskovat. Oblíkám zpátky body, zapínám v rozkroku. Oblékám overal. V tom slyším kroky z kuchyně, máme jde asi na chodbu. To snad ne! Ještě zapnout zip! Snažím se, co to jde! Máme už je na chodbě. Ještě obrátit ruku a nahmatat zip ze shora. Nestíhám to, mámě chybí už jen tak dva kroky. Dávám ruce do klína a nechávám zip na půl žerdi.
Máma stojí ve dveřích. "Beruško, tady jsem ti donesla ochutnat rajskou, je dobrá?" a dává mi lžičku k puse. Jako kdyby to tušila a musí za mnou furt chodit! Bez protestů usrkávám horkou omáčku. "Ano, je výborná, mami, jako vždycky", chválím. "To je dobře, za deset minut to tak bude hotové, tak přijď." a odchází zpátky do kuchyně.
Uff. Ještě že si nevšimla toho zipu! Šahám opět dozadu a už se mi ho daří zapnout. Teď najít ty věci. S tlustou plínou mezi nohama to jde pomalu, abych o něco nezakopla a nepřivolala na sebe pozornost. Máma vždycky oblečení na ven nosí do pokoje, to znamená, že tady není. Nejblíž je koupelna.
Snažím se co nejpotišeji tam dostat. Pomalu otvírám skříňku. Nic. Druhou skříňku. Ano! Je tady pár věcí, ale rozhodně ne moc. Dvoje ponožky, dvoje kalhotky a jedna podprsenka. Pak jedna světle žlutá sukně a červené tričko. Beru všechno a vracím se do pokoje. Na chodbě se ohlídnu. Na věšáku vidím svojí bundu. Aspoň něco.
Jsem zpátky v pokoji. Věci dávám pod postel. Do baťohu dávám učení a další nejnutnější věci, které mám na stole a v šuplíkách. Nemůžu ale moc věcí brát ze stolu, nevím, jak moc si matka pamatuje, co na něm je.
Asi po pěti minutách je hotovo. Oběd má být za pět minut. To už nemá cenu se teď o něco pokoušet. Abych nevzbudila moc pozornost, odkolíbám se do kuchyně. Sedám si na židli.
"Právě včas, už je hotovo, doufám že ti bude chutnat.", povídá máma a nese talíř ke stolu. K rajské jsou těstoviny. V talíři mám místo normální lžíce malou lžičku s dětskými motivy. "Alespoň se najím, než odtud vypadnu", pomyslím si.
