=====================================
--- Kapitola jedenáctá: nekonečné čekání ---
=====================================
Otevřela jsem oči a nade mnou stála máma. Jak jsem jen mohla usnout? Venku už je tma, musela jsem spát dlouho. určitě mi do toho čaje dala něco na spaní. Zase se mi chce čůrat. Téměř už bez námahy to pouštím do plíny, zatímco máma povídá: "Ahoj Nikolko, tak jakpak ses vyspinkala? Připravila jsem ti něco dobrého k večeři. Určitě budeš spokojená. Podívej.", sedá si ke mě vedle postele na přistavenou židli. V ruce drží hluboký talíř s bramborovou kaší a nakrájenými rybími prsty. Pořád lepší, než ta krupicová kaše.
Nechávám se zase krmit, nic jiného mi nezbývá. Chvíli je ticho, které za chvíli máma přeruší: "Nikolko, přijala jsi svoji roli docela rychle, až mě to překvapilo. Nevím, co si o tom mám myslet. Chci, abys věděla, že jsem tě takhle nechtěla potrestat, ale nic jiného mě nenapadlo. Hodně jsi mě naštvala. Ale když už jsem pro to udělala tolik, tak to dotáhneme do konce, viď, miláčku?"
Nastala dobrá příležitost k vyjednávání. Ale protože jsem pořád měla plnou pusu a když jsem polkla, blížilo se další sousto, neměla jsem moc příležitostí mluvit. Navíc jsem si uvědomila, že bych to nějakým přemlouváním mohla zase jenom zhoršit, tak jsem nakonec jen přikývla.
"To jsem ráda, že se mnou souhlasíš. No vida, a už máme dojezeno. Tak tady jsem ti donesla mlíčko, tak ho zase pěkně vybumbej, já jdu umýt nádobí.", s těmito mi podala flašku a odešla do kuchyně.
Mléko jsem nikdy neměla moc ráda, tak mě dělalo trochu problém ho vypít rychle, aby máma neměla důvod se zlobit, když to nebudu mít vypitý, až přijde. Ale nakonec jsem to stihla, akorát, když vstoupila do pokoje.
Otevřela skříň a vyndala zase nějaké věci. A zase tu tlustou plínu. No to snad už ne! Už mě z toho bolí strašně nohy, nemůžu je pořádně natáhnout. Nemůžu se ani pořádně hejbat. Doufám, že mě zase na noc nepřipoutá k těm špriclím, to už bych asi nepřežila.
Máma asi vyndala všechno, co potřebovala, protože už stála zase nade mnou. Ani nemusela nic říkat a věděla jsem, co mám dělat. Zůstala jsem sedět. Matka mi sundala pouta, začala rozepínat zip na zádech, pak mě položila, svlékla overal, body a začala mě přebalovat.
Jaká to byla úleva, když jsem alespoň na chvilku neměla nic mezi nohama! Takovej pocit volnosti! A hlavně když na mě už nic nebylo. V tom fleecovým overalu je strašný vedro. KOnečně se trochu zchladím. Snad mi ho nebude dávat i na noc, to bych se uvařila!
Pocit úlevy ale netrval dlouho. Když mě zapnula tu tlustou plínu, začla jsem opět cítit nohy. Přišlo mi, že mám odřehný stehna do krve. Tohle už musí skončit! Nedala jsem ale nic znát, abych to nezhoršila.
Začala mě oblékat do body a pak naštěstí sáhla po jiném overalu. Tentokrát bavlněném, alespoň mi nebude horko. Ale zase mělo ty pitomý vycpaný rukavičky a zip na zádech, takže i kdybych chtěla, zas nemůžu vůbec nic dělat.
Se slovy "Dobrou noc miláčku, uvidíme se ráno", zavřele matka bočnici postele. K mému údivu mě naštěstí už nepřipoutala ani k posteli, ani mě nespoutala ruce. Aspoň že tak! Ale co teď budu dělat? Celý odpoledne jsem spala, jak teď usnu? Se tady unudím k smrti.
Vrátila jsem se v myšlenkách k vymýšlení plánů. Jenže jak mám něco vymýšlet, když nevím, co bude zítra a co v neděli? Má cenu jí přemlouvat? Ne, to jsem několikrát zavrhla. Musím se soustředit na to, abych se zbavila těch rukaviček, pak se mi podařilo najít mámim mobil a abych se pak mohla hned nepozorovaně svléknout a zmizet. K Járovi můžu kdykoliv.
