=============================================
--- Kapitola devátá: návrat ze školy ---
=============================================
Okolo třičtvrtě na dvě jsem byla konečně doma. Máma tu naštěstí ještě nebyla. Ale čekalo mě zas nepříjemné setkání. Jak jsem teď byla ráda za to, že jsem ráno neprotestovala a snažila se bejt na mamku milá. Třeba teď už povolí a hlavně se budu moct jít sama umejt. To je teď nejdůležitější. Další takovou potupu bych asi nepřekousla.
Na víkend jsme nedostali žádné úkoly, tudíž jsem se nemusela tím zabývat, stejně bych nic neuděla, měla jsem myšlenky úplně někde jinde. Musela jsem vymyslet plán, jak se zbavit těch fotek. Pak už to bude brnkačka.
Po čtvrt hodině přemýšlení se otevřely dveře do mého pokoje. Máma se vrátila domů, aniž bych to postřehla.
"Ahoj, máš hotové úkoly, miláčku?", začla mile matka.
"Žádné jsme nedostali.", snažila jsem se v rámci mezí poslušně odpovídat.
"Tak si lehni do postýlky, já tě převlíknu, a pak se půjdeš najíst", pokračovala máma a ni mě tím moc nepřekvapila.
"Může se jít umýt sama, moc prosím?", snažila jsem se zachránit situaci.
"Víš, že jseš teď moje malé mimino a nebudeš sama nic dělat.", poněkud podrážděně odvětila.
Ten pocit opět nadcházejícího trapasu mě zase dohnal slzy ke krajíčku. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se zas nerozbrečela. Snažila jsem se na to nemyslet a poslušně jsem si lehla na postel.
Máma vyndala nějaké věci ze skříně a přišla ke mě. V ruce měla už známou nehorázně tlustou plenu a nějaké oblečení. Se zavřenýma očima jsem se snažila myslet na něco jiného a nechala se přebalit. Cítila jsem, jak mě máma utírá můj posraný zadek, pak ho vysouší a sype mi na něj nějaký prášek. Hm, pudr.
Pak jsem ucítil již známý tlak v rozkroku, neskutečně širokou a tlustou plínu. Doufám, že v tom nebudu muset chodit a budu jen ležet. Vždyť v tom se snad ani nedá chodit. Jak bych vypadala?! Jak batole, jak jinak, že jo.
Máma začala rozkládat další věci. Body?! Normálně fakt body, ale ve velikosti akorát tak pro mě! No to snad ne! To už jsem se neudržela: "Mami, prosím, to už snad ne! Prosím, vždyť se snažím dělat všechno co chceš, už mě netrap!".
Bez jakékoliv odpovědi mě posadila, svlékla tričko, podprsenku a začala mi tu věc přetahovat přes hlavu. Nebránila jsem se. Celou situaci bych tím jen zhoršila. Když se jí podařilo mě do toho navlíct, zapnula body dole v rozkroku na patentky.
Pak přišel další šok. Dupačky?! Víc červěnější studem už jsem snad ani být nemohla, ale matka dělala, jako by si toho ani nevšimla. To mě pomohlo to celé překousnout a neudělat nějakou blbost, která by mi překazila veškeré plány.
Dalo jí to docela zabrat, ale nakonec mě do těch tlustých fleecových dupaček dostala. Spíš než dupačky to teda byl overal. Nejenom, že to mělo zakončený nohavičky, že jsem neměla volný chodidla, ale i zakončený rukávy takovými vycpanými rukavičkami, takže jsem nemohla vzít ani nic do ruky! A navíc to mělo zip na zádech, kam jsem si nedošáhla, takže jsem si to nemohla ani sama sundat!
Když jsem byla oblečená jako opravdové mimino, máma povídá: "Když dneska budeš hodná, zítra už tě nebudu tolik hlídat jako dneska a hlavně tě nebudu už svazovat ruce. Ale protože ti ještě nevěřím, tak ti je ještě dneska spoutám.", přitom vzala ze stolku pouta a postavila se přede mě. Čekala, jak zareaguju.
Nenechala jsem se vyvést z míry a nastavila ruce před sebe. Během chvilky mi na zápěstích zacvakly pouta.
"A teď se pojď najíst", pokračovala máma.
Snažila jsem se vstát z postele. Což se mi s obtížemi povedlo, ale stála jsem s nohama roznoženýma tak, že jsem ztrácela rovnováhu. Nakonec jsem přepadla dopředu a dopadla na koberec. Tak stát v tom nemůžu, natož chodit! Chtěla jsem tedy jít alespoň po čtyřech do kuchyně, ale se spoutanýma rukama jsem zas akorát tak zabořila obličej do koberce. Musel na mě bejt směšnej pohled.
"Koukám, že se ani plazit neumíš, tak pojď, nakrmím tě v posteli", povídá klidně máma, když mě viděla. Chytla mě v podpaží a zvedla na postel. Bez protestů jsem si lehla. Pak šla do kuchyně pro oběd.
Za chvilku byla zpátky. Ani jsem nečekala, že přinese něco jiného, než flašku. Zase čaj. A pozor, změna. Jídlo je v talíři. Krupicová kaše?! No fuj ...
Zdálo se mi, že tohle nikdy neskončí a že moje plány snad nebudu moct nikdy uskutečnit. Že by to měla tak pod kontrolou? Ne, musím to překonat, budu dělat hodnou a při nejbližší příležitosti najdu ten mobil, zničím fotky a vypadnu.
To se lehko řekne, ale špatně udělá. Zvlášť, když v tý plíně nemůžu chodit. I když mi zítra nebude spoutávat ruce, jak si svlíknu ten overal? S ním nemůžu nic ani chytit do ruky. A stejně nemůžu chodit. To budu muset promyslet!
