========================================
--- Kapitola šestá: nejtrapnější ráno v životě ---
========================================
Otvírám oči. Venku se rozednívá. Hrozně mě bolí břicho. Potřebuju hrozně na velkou. "To bude asi tím mlékem", pomyslela jsem si. Doufám, že máma přijde už brzo! To se nedá vydržet!
Bolest v břiše je skoro už neúnosná. Šplouchá v něm a vydává to hrozný zvuky. Jestli nepřijde hned, tak to nevydržím!
Mohlo uplynout tak pár vteřin, ale mě to přišlo jako věčnost, když v tom to přišlo. Svěrače povolily a já cítila, jak kadím. Respektive jsem čůrala zadkem. Takový průjem! A nebralo to konce!
Když už jsem myslela, že mi to vyteče všude okolo, že už se to tam nevejde, přestalo to. Místností se začal linout strašný zápach. Přestalo mě bolet břicho.
Co teď? Až přijde máma a ucítí ten smrad ... To je trapas! Rozbrečela jsem se. V tom vešla máma: "Beruško, vstáváme, jdeme do školy! Ale aby Tě nenapadla nějaká hloupost, nejdřív se pojistím, že nebudeš zlobit.", dělala jako by nic, jako by nic necítila. Ale nad tím jsem v mžiku přestala přemýšlet. Co myslela tím, že se pojistí?
V tom vytáhla mobil a začala mě fotit. "Ňo fo fi heláh chanu!", vylezlo ze mě. Aspoň tak nějak mi muselo být přes ten dudlík rozumět.
Máma fotila dál. Snad ze všech možných úhlů a několikrát. A mezitím ke mě laskavým tónem promlouvala: "Když nebudeš dělat, co po tobě budu chtít, ty fotky se objeví na tvém facebooku. Udělala jsi chybu, když sis nechala uložené heslo. Takže se o nic nesnaž."
To snad není možný! Co teď? V první řadě budu muset počkat, až mě vysvobodí. Pak jí nějak budu muset vzít ten mobil a zdrhnout do koupelny. Tam ho utopím v umyvadle. Pak se vysprchuju a nějak se pokusím rychle najít něco na sebe. A vypadnu! To nezní zas tak špatně.
Zabrala jsem se tak do spřádání nenadálých plánů, ale šlo to dobře. Ani jsem si neuvědomila, že mě máma už nefotí, ale vytahuje zase něco ze skříně. To mě došlo, až přišla zpátky ke mě.
Rozepnula mi plínu. "Vypadá to, že se nám naše malá Nikolka pokakala", povídá mile, až bych jí nejraději vrazila facku, "takže naše miminko přebalíme, aby mohlo jít do školičky.".
Přebalíme?! Snad mi nechce dávat další plínu! Než mě stačilo napadnout něco dalšího, měla jsem pod zadkem jakousi přebalovací podložku. Máma vytáhla plínu a hodila do pytle. Pak mě začala utírat vlkým hadrem. Takhle zahanbená jsem ještě nikdy nebyla! A musím říct, že jako teď, jsem snad nikdy v životě víc nebrečela. I když jsem se alespoň toho snažila vyvarovat a neztrapňovat se tak ještě víc, nešlo to.
Myslela jsem, že už to nemůžu vydržet, že umřu. Dělaly se mi mžitky před očima. Nemohla jsem na nic myslet. Jen jsem tak nějak vnímala, že máma už svou práci dokončila a pod zadek mi podsnula další plínu. Cítila jsem ale, že tahle je mnohem tenčí. Ale nechtěla jsem se tam dívat. Jen jsem čekala, až mě konečně pustí a já přeberu vládu nad celou situací.
Ale stále to nebralo konce. Pod zadek mi podsunula něco dalšího. Už mě nedalo neotevřít oči. Jakási gumová věc, opět ve tvaru plíny. To mi protáhla mezi nohama a zapnula. Okolo pasu to mělo řetízek, jež byl protažený širokými oky okolo celého pasu. Ten utáhla a spojila visacím zámečkem. "To aby tě nanapadlo si to ve škole svlíknout.", jen tak prohodila.
Cože? To mě chce do školy fakt poslat v plíně? No, to je jedno, ale jak to sundám? Tu gumu můžu rozstříhat, ale jak se zbavím toho řetězu? No, jestli budu moct být u toho Jardy, tak určitě má doma nějaký nářadí. Fajn. Tak to počká. Nejdřív se ve škole na záchodem zbavim tý plíny. Jen doufám, že jí nikdo neuvidí přes oblečení. Snad mi matka dá něco volnějšího. Já bych si vzala sukni, ale bude na to čas, až odsud budu zdrhat?
"Teď Tě na chvíli opustím, půjdu schovat mobil, kdyby Tě napadla nějaká blbost. Pak se vrátím a sundám Ti pouta. Doufám, že budeš poslušná holčička", vytrhla mě z toku mých myšlenek a odešla. Za chvilku se zabouchly i dveře od bytu. Ona snad s tím mobilem šla úplně pryč! Co teď? Kam ho může nést? Než vypadnu, musím ty fotky vymazat nebo ten mobil celej zničit, nebo to je strašnej průser! Přeci nemůžu dopusit, že dá moje fotky na internet!
Jedno je jisté, v žádným případě ze školy nepřijdu zpátky! Ale co když ten mobil nenajdu? Fakt dá ty fotky na net?! To by byl průser!
