Byl to syn mé kamarádky Jarky, jmenoval se Pavel. Bylo mu v tu dobu 17 a byl to vždycky hodný kluk. Bydleli jsme nedaleko a občas jsme se i navštěvovali. Po rozvodu jsem bydlela sama s těžce nemocnou nemohoucí maminkou, která však zemřela čtvrt roku před začátkem tohoto příběhu. Mně bylo tehdy 43, děti jsme neměli, což byl taky jeden z důvodů našeho rozchodu s manželem.
Toho dne jsem potřebovala položit nový koberec, což sebou obnášelo přestěhování těžšího nábytku. Mluvila jsem o tom s Jarkou a Pavel, který byl u našeho rozhovoru přítomen, ochotně nabídl svou pomoc. Samozřejmě jsem ji ráda přijala a příští den odpoledne jej přivítala doma. S potěšením jsem zjistila, že kromě ochoty je taky šikovný. Ujal se toho sám, jen jsem mu pomáhala s nábytkem a položením, o zbytek se zručně postaral. Bylo příjemné dívat se na hezkého mladíka zabraného do práce, dokonce jsem se neubránila ani neslušným představám. Ale žádné pokusy jsem neučinila, přestože jsem si už předtím všimla, že po mně občas pokukuje.
Když skončil, potřeboval se umýt. Poslala jsem jej do koupelny a šla pro čistý ručník. Když jsem mu ho přinesla, stál v koupelně a zíral na úhledně poskládané hromádky na policích.
"Co tam vidíš?" zeptala jsem se s úsměvem.
"Já…nic…jen…co to je?"
"Plenky, plenkové kalhotky pro dospělé a ostatní věci k přebalování."
"Co…cože?" zakoktal a očividně zrudnul.
Rozesmála jsem se.
"Přece víš, že jsem se starala o maminku. Byla hodně nemocná a nemohla sama na záchod. Stáří sebou přináší i nemoci a bolest… Jsem ráda, že jsem to pro ni mohla udělat."
"Aha," řekl a těžce polknul. Nějak od těch hromádek nemohl odtrhnout oči.
"Vlastně nevím co s nimi. Už je nepotřebuju a vyhodit je do koše se mi nechce. Nevíš o někom, kdo by je potřeboval?"
"Já ne!!" odpověděl až příliš rychle a lehce podrážděně.
"Tak jsem to nemyslela," zachraňovala jsem trapnou situaci, přestože jeho rychlá odpověď a nápadná červeň v jeho obličeji jej prozrazovaly. Začala jsem tušit, a co se jedná. Kupodivu mě to nijak nepohoršilo, naopak. Bylo mi jasné, že má problém a potřebuje pomoc. Jeho rozpaky byly roztomilé, chtěla jsem to ukončit tak, aby se necítil ponížený a přitom mu dát možnost mé nabídky využít. „Myslela jsem, jestli třeba neznáš někoho, kdo má v rodině někoho, jenž potřebuje péči. Třeba by to mohli využít. Prodala bych to s výraznou slevou. Nemusíš odpovídat hned. Třeba si časem na někoho vzpomeneš,“ dodala jsem rychle.
Krátce a stále v rozpacích se na mě zadíval a pak přikývl.
"Dobře, když tak dám vědět."
"Děkuju," usmála jsem se na něj povzbudivě a už se k tomu ten den nevracela.
Uběhlo pár dní, samozřejmě se neozval, ale pak jsem jej několikrát potkala a viděla, jako by mi chtěl něco říct, jen neví, čím začít. Nakonec jsem se nad ním slitovala. Šel kolem našeho domu a nikde nikoho nebylo vidět. Zavolala jsem jej blíž a když přišel, zeptala se jej pokud možno nenuceně.
"Vzpomínáš, jak jsi byl onehdy u mě a bavili jsme se o těch potřebách v koupelně? Pořád nevím, co s tím. Nevzpomněl sis na někoho, kdo by měl zájem?"
Zase zčervenal.
"Možná… Kamarádova babička," říkal tiše se skloněnou hlavou.
"Opravdu? To by bylo skvělé," řekla jsem potěšeně.
"A… Kolik bys za to chtěla, teto?" vysoukal ze sebe.
"To bychom se pak domluvili, nemusí mít strach. Já se toho potřebuju hlavně zbavit, ne z toho zbohatnout."
Protože nevěděl co říct, dala jsem mu návrh.
"Víš co, pojď dovnitř. Dám Ti jako vzorek po jednom od všeho, ať se podívá, jestli sedí velikost a mají zájem, ano?"
Se zájmem vzhlédl. A pak přikývl. "Tak jo."
Vešli jsme domů. "Myslíš, že se Ti to vejde do batohu, nebo Ti mám dát tašku?"
"Myslím, že se to tam vejde," odpověděl po chvilce přemýšlení.
"Dobře."
V koupelně jsem vzala jednu podložku, plenkové kalhotky a jednorázovou plenku a k tomu pogumované prostěradlo.
"Podívej. Kalhotky mají taky absorpční schopnost, ale většinou nestačí. Tady na plenkách jsou lepítka. Oblečeš kalhotky, takhle vložíš plenku a zalepíš…"
Přikývl a já se v duchu usmála, že se ani neohradil, když mluvím vlastně o něm. Zabalila jsem to všechno do sáčku a podala mu ho do rukou. Ukryl všechno do batohu.
"Nevím, jestli budou chtít i to prostěradlo, však Ti řeknou. Mám i nějaké mastičky, pudr proti opruzeninám… Chceš vzít i to?"
Stál tam nerozhodně, raději jsem jej už nechtěla trápit.
"Zatím nemusíš, určitě mají svoje. Až pokud by chtěli, tak jim řekni a zeptej se," vyprovodila jsem jej ke dveřím. "A díky za pomoc, Pavle, jsi hodný. To je taková citlivá záležitost. Lidi se o tom moc mezi sebou nebaví. Mně by ani nenapadlo to někde povídat…," naznačila jsem mu jemně, že je to mezi námi.
Viděli jsme se zase asi až za týden, když jsem byla u Jarky na kávě. Vzala jsem si jej pak stranou.
"Tak co ty plenky, má ten kamarád zájem?" Styděl se pořád hrozně roztomile.
"Asi jo… Ale nemá teď moc peněz… Kolik to teda bude stát?"
Málem jsem vyprskla nad naivitou toho, co řekl. Udržela jsem se s vypětím všech sil.
"Já to spočítám a pak Ti řeknu, ano?"
"Dobře."
Hrozně se mi líbila představa dívat se na něj, jak stojí v plenkách. Vždycky jsem chtěla děti a možnost pečovat o něj jako o miminko mě začala velice silně lákat. V hlavě se mi začal rodit plán, jen jsem se musela domluvit s Jarkou.
Nechala jsem to chvilku uležet a zatím zařídila a nakoupila vše potřebné. Nebylo to zas tak složité, a ty peníze jsem ráda obětovala. Sláva internetu!!
Asi za měsíc jsem se domluvila s Jarkou. Mám ještě hezkou chalupu v Jeseníkách. Celkem o samotě, na okraji chatové oblasti, kolem vysazený hustý živý plot. Není problém se tam v létě opalovat nahoře bez. Kvůli mamince jsem tam poslední dobou nemohla moc jezdit a okolí zpustlo. Teď jsem toho špatného stavu využila při jedné své návštěvě u nich doma a obrátila se na Pavla.
"Mám pro Tebe brigádu, Pavle."
"Brigádu? Jakou?"
"U mě na chalupě. Potřebuji pomoc s trávníkem, natřít okapy, nachystat dřevo a tak. Prostě pomocné práce."
"Aha… Tak dobře… A to je i placená brigáda?" zeptal se s úsměvem.
"No Pavle!!!" zvolala pohoršeně Jarka. "Přece bys za to nechtěl od tety peníze!!!"
"Ale néé," dělal jsem si srandu, zachraňoval co se dalo.
"No, zbohatnout. Asi nezbohatneš, ale nějak se domluvíme," řekla jsem s úsměvem
"To nepřipadá v úvahu, Lenko," ukončila otázku peněz Jarka.
"Takže příští týden ve čtvrtek, Pavle? V pátek je volno, tak bych ráda využila prodlouženého víkendu."
"Tak jo, teto. Počítám s tím."
Ve čtvrtek odpoledne jsem jej naložila do auta a vyrazila s ním směr Jeseníky. Samozřejmě nevěděl, co jej čeká, že už má připravený pokojík pro miminko… Byl uvolněný, zábavný a já jej po očku s úsměvem pozorovala a těšila se, jak bude reagovat na to, co zanedlouho uvidí.
Za hodinku a půl jsme byli na místě. Vytahali jsme z auta všechny věci, uložili v předsíni a já mu šla ukázat chatu.
"Tady je kuchyň, v ní vládnu já. Doufám, že Ti moje strava bude vyhovovat, Pavle. Máš rád kaši?" neodpustila jsem si narážku, kterou on ještě nemohl pochopit, ale já si ji s úsměvem vychutnala
"Bramborovou? Mám,moc…"
"No… Bramborovou jsem zrovna nemyslela. Ochutnáš jednu, kterou jsi už určitě dlouho neměl… Ale pojď dál… Tady je ložnice," nechala jsem jej jen nakouknout na mou velkou postel. "Tady za dveřmi je koupelna, tady je záchod, ale ten Ty nebudeš potřebovat…"
"Jak to, že nebudu. To budu muset chodit ven?" zeptal se s úsměvem.
Ale to už jsme byli u dveří pokoje, který jsem si schválně nechala na závěr. Přede dveřmi jsem se zastavila a otočila se čelem k Pavlovi.
"To ne, Pavle, ale Ty se budeš celou tu dobu počurávat do plenek!"
Zrudnul až po kořínky vlasů.
"Co… cože?!"
Vzala jsem jej za ruku.
"Chci, abys byl tento víkend moje malé miminko, Pavlíku. Budu Tě krmit, koupat, přebalovat i oblékat. Mám tady všechno přichystané," vzala jsem jej za ruku, otevřela dveře a vešla s ním dovnitř zbrusu nového dětského pokojíku. Tomu vévodila postel s novou dřevěnou ohrádkou, která ještě voněla, protože mi ji na zakázku udělal místní kamarád stolař. Vedle bylo polohovací křeslo s hodně sklopeným opěradlem, které bude sloužit jako přebalovací pult. Ležela na něm jedna rozložená přebalovací podložka, vedle na stolíku připravený stoh plenek, plenkové kalhotky, mastička proti opruzeninám, pudr, úžasný dudlík pro dospělé s modrým medvídkem, láhev s velkým dudanem a na polici u stěny čerstvě vyprané dupačky a bodýčka…
"To je Tvůj pokojík. Doufám že se Ti tady bude líbit," řekla jsem jen a pozorně sledovala, co s ním to překvapení udělá. Výsledek byl dokonalý. Naprosto rudý těkal očima z jednoho místa na druhé a naprosto vykolejený nevěděl, co má říct.
"Co… co to má znamenat??" vykoktal ze sebe nakonec.
Pohladila jsem jej po hlavě a přitiskla k sobě.
"No tak, Pavlíku, to je v pořádku. Poznala jsem skoro okamžitě, že bys to chtěl zkusit. Nestyď se za to. Máš možnost si vyzkoušet, jaké to je být zase maličký chlapeček, o kterého se maminka musí starat. Víš, že jsem se starala o svou maminku. Umím to a o Tebe se budu starat moc ráda. Svoje miminko jsem nikdy mít nemohla a Ty jsi moc hezký chlapeček. Vím, že jsi už velký kluk a že máš i jiné potřeby, jaké malincí chlapečci nemají. Taky jsem si všimla, že pokukuješ i po mně, po mých prsou, zvlášť když jsem Ti dala možnost z nich něco zahlídnout. Nejsem slepá… A dělalo mi dobře, že se Ti můžu ještě líbit. Když budeš hodný chlapeček, maminka bude taky hodná a třeba Ti dovolí i věci, které jiné maminky svým chlapcům nesmí dovolit…," dodala jsem s úsměvem.
Chvilku bylo rozpačité ticho. Díval se do země, styděl se a nevěděl, co říct. Byl tak roztomilý, tak bezbranný, jako to miminko.
Lehce jsem jej objala a hladila ve vlasech.
"Nestyď se, já bych opravdu moc ráda, kdybys souhlasil. Třeba už takovou možnost mít nikdy nebudeš. Tak co, chtěl bys to zkusit?"
"……Když já nevím, teto… Styděl bych se… Tobě to vážně nevadí?… Že jsem divný?"
"Ale ne, Ty blázínku, ani trošku."
Viděla jsem, že bude nejlepší, když to rozhodnu za něj.
"Pojď, půjdeme do koupelny, okoupeš se a převlékneš. Bylo horko a jsme zpocení."
Za ruku jsem jej odvedla, šel jako loutka. Nemohl se z toho chudáček pořád vzpamatovat. Pustila jsem do vany vodu, přidala pěnu do koupele a obrátila se na něj.
"Ukaž, musíme Pavlíka svléknout…"
"Já nevím, teto… Se budu stydět… Takto před Tebou…"
"Ničeho se neboj," šeptala jsem mu něžně, zatímco jsem mu rozepínala knoflíčky letní košile. "A až do neděle budu Tvoje maminka, ano? Říkej mi tak, prosím."
"……Dobře………… Ma… Maminko…"
"Tak si hodný chlapeček," usmála jsem se na něj a svlékla mu košili. "A teď sundáme kalhoty a trenýrky, ano?" Dívala jsem se mu přitom do očí a snažila se, aby v tónu mého hlasu nepoznal vzrušení z toho, že jej budu mít za chvilku před sebou zcela nahého. Dívala jsem se mu stále do očí, poslepu nahmátla knoflík a zip jeho krátkých kalhot a povolila je. Zajela jsem prsty za jejich okraj a přetáhla je přes boky. Spadly na zem a on z nich vystoupil. Stál už jen v boxerkách, ale ani v nich už dlouho být neměl. Přidřepla jsem si a měla jeho rozkrok přímo před očima. Byl lehce vzrušený a jeho penis napínal bavlnu elastických trenýrek. Neodolala jsem a položila na jeho vzdouvající se mužství ruku. Odpovědí bylo slabé zasténání a vzápětí jsem na ruce ucítila, jak se jeho penis vzepjal. Podívala jsem se mu do očí. Hleděl na mě dolů a v očích měl prosbu o slitování.
"Neboj Pavlíku, nic na tom není." Vzápětí jsem oběma rukama uchopila okraj trenýrek a přetáhla jej přes jeho chloubu. Proti mému obličeji se vymrštil napůl ztopořený pták a nad sebou jsem uslyšela, jak Pavel prudce vydechl. Nechtěla jsem jej uvádět do ještě větších rozpaků. Vstala jsem a rukou naznačila, aby vlezl do vany. S úlevou si do ní sedl, a skryl tak svoje vzrušení do pěny. Vzala jsem houbu, namočila ji, nanesla sprchový gel a začala mu s ní otírat záda a ramena. Zavřel oči a blaženě oddechoval. Po chvilce jsem ho tlakem dlaní donutila opřít se zády o stěnu vany a začala jej mydlit zapředu. Rukou jsem mu omyla i obličej a přitom jsme se na sebe konečně uvolněně usmáli.
"Jsi hezký chlapec, opravdu."
Postupně jsem mu houbou sjížděla níž a níž na břicho. Když se houba dostala na podbřišek, zase zvážněl a trochu ztuhl.
"Pšššššš, uvolni se, budu opatrná, neboj…"
Vynechala jsem jeho pohlaví a pokračovala na nohách. Jednu po druhé jsem namydlila a položila zpátky do vody. Pak jsem houbu odložila, namydlila si ruce a znovu ho hladila po prsou a břicho. Seděla jsem na kraji vany, dívala se mu do očí a potichu na něj mluvila a uklidňovala jej. Když jeho napětí trochu povolilo, zajela jsem rukou dolů do pěny. Tentokrát jsem nezastavila na podbřišku, ale až dole. Lehce jsem uchopila penis, aniž bych uhnula pohledem z jeho očí. Těžce polknul, ale nesnažil se odstrčit mou ruku. Chvilku jsem jej jen tak držela a až po chvilce se moje ruka dala do pohybu. Uchopila jsem pytlík, lehce promnula, zajela dolů a dotkla se i jeho prdelky.
"Teď vstaň, musíme umýt toho malého nezbedníka," řekla jsem s úsměvem a pomohla mu vstát. Už se styděl míň, mohla jsem si jej prohlédnout. Byl částečně upravený, chloupky úhledně zastřižené a jeho ztopořený pyj měl dobrých dvacet centimetrů. Pro změnu jsem polknula těžko já. Byl krásný a já jen stěží překonala touhu jej laskat. Takto jsem si jen znovu namydlila ruce a opatrně jej omyla. Shrnula jsem mu i předkožku a něžně mu namydlila žalud. Pak ještě následovalo rychlé osprchování a pustila jsem jej z vany. Zabalila jsem ho do osušky, pořádně vytřela do sucha a odvedla nahého zpátky do pokojíku. Ukázala jsem na přebalovací pult a on se na něj s evidentními rozpaky položil. Do jednorázové plenky jsem pro jistotu vložila ještě dvě látkové a naznačila mu, aby zvedl zadeček. Rudý studem tak učinil.
"Tak, než zabalíme miminko, musíme ještě zapudrovat, aby se nám neoprudilo, víš?" Mluvila jsem na něj jako na opravdové děťátko. Držel nohy roztažené ve vzduchu, jen jsem je jednou rukou přidržovala a druhou zasypávala celou oblast rozkroku pudrem. "To je hezký chlapeček, pěkně zasypaný… Ae no tak, snad by miminko nechtělo plakat?" Podivila jsem se naoko a rychle sáhla po dudlíku.
"To ne!!! Prosím, tet…. Maminko…. To nechci!!!"
"Kdepak!! Když maminka rozhodne, že Pavlík bude mít v puse dudlík, tak to tak bude!!! Ať už je v pusince!!" nasadila jsem přísný výraz. Přiložila jsem cumel na jeho rty a on je po chvilce povolil. Zajel dovnitř a já jej pro jistotu chvilku podržela na jeho ústech. "Hezky ho dudlej, miminko!!" Počkala jsem, dokud neuslyším zvuky dokazující, že poslechl. Usmála jsem se na něj. "Tak to děláš dobře," pochválila jsem ho. "Moc Ti to sluší."
Zrudl, protože si nejspíš uvědomil, jak vypadá nahý sedmnáctiletý s plenkami mezi nohama a s dudlíkem v puse. Jeho proměna ale ještě neskončila. Zalepila jsem plenku, natáhla přes ni plenkové kalhotky a oblekla růžové tričko s dětským motivem.
"Sehnala jsem jenom růžové, chtěla jsem samozřejmě klučičí, ale asi není tolik velkých chlapečků, co se počurávají. Musí je teprve objednat," vysvětlila jsem mu vážně a jeho červeň se ještě zvýraznila. "Dupačky Ti dávat zatím nebudu, ještě je moc horko. Přes den budeš chodit takto, i na zahradě, pokud Ti nedám něco jiného, nebo nedovolím, abys běhal nahý. Na zahradu není vidět, stejně sem chodí jen paní pošťačka…"
"Hmmmmmmmm."
Zasmála jsem se tomu zahuhlání, které vyšlo zpoza dudlíku.
"A Tobě by vadilo, pokud by Tě uviděla s dudlíkem a plenkami?"
Vytřeštil oči.
"Na tom přece nic není… Malá miminka se za to nestydí… Navíc Tě tady nikdo nezná… Divili by se přeci spíš mně, ne? A neboj, zítra je volno. Může přijít nejdřív v sobotu."
Nezdálo se, že by ho to uklidnilo, ale už jsem se o tom dál nebavila. Nevěděl, že pošťačka je moje velmi dobrá kamarádka, holka na mateřské, která si roznášením v sobotu jen přivydělává nějaké peníze. A že už o mém víkendovém návštěvníkovi ví a dokonce předběžně souhlasila s jedním mým plánem…
