Čím déle jsem mlčela, tím větší jsem měla pocit, že mě přestává věřit. Musela jsem
začít jednat. Buď budu vařit lež na místě z vody a budu se do toho zamotávat, nebo
rovnou vyklopím pravdu. Po rychlém uvážení pro a proti bylo jasné, že musím s
pravdou ven. Ale pokusím se to trošku zamluvit.
"Járo, když ti řeknu pravdu a řeknu ti, že jsem ti předtím trochu lhala, nebudeš se
zlobit? Teď ti opravdu vše řeknu. Ale musíš to pochopit.", začala jsem opatrně.
"Jasně, na mě se můžeš spolehnout. Jen doufám, že jsi pro to měla dost dobrý
důvod", znervózněl.
"To si piš, že mám pro to dobrý důvod", pomyslela jsem si. Nahlas jsem ale nic
neřekla.
"Víš, táta od nás nedávno odešel. A já z toho mám strašný depky. A začala jsem se
asi chovat trochu jinak, než je mamka zvyklá. No a začala mě terorizovat, bila mě a
tak. A já už to nemohla snést.", naposlední chvíli jsem zalhala. Nevím, jestli jsem
udělala dobře.
"Proč jsi to nenahlásila na policii", vystartoval Jára.
Rychle jsem se zamyslela. "No, ono je to trochu složitější. Ona mi dělala ještě
jiné věci. A kdybych to někomu řekla, strašně bych se styděla, nemůžu to říct snad
ani tobě, nezlob se", snažila jsem se zachránit svou lež.
"Proboha, ona tě snad sexuálně zneužívala?", zhrozil se.
"Ne, to ne. Je to asi horší. Ale je to jediná věc, kterou s tebou teď opravdu
nechci řešit. Možná později, až se mi to rozleží v hlavě. Moc tě o to prosím",
snažila jsem se z toho vybruslit.
"No dobře, a nebude tě máma hledat? Ví už, že nejsi doma?", změnil Jára směr
diskuze.
"Ani nevím, jestli už to ví. Já si na zastávce, jak jsi na mě čekal, vypnula
telefon. Nechci jí už vidět. Netuší, kam jsem šla a o tobě jsem se nikdy a před
nikým nezmínila.", vysvětlila jsem mu.
"No, to je jedno, jestli už to zjistila, nebo ne. Ale určitě to brzo zjistí. A
vždyť ví, kam chodíš do školy, tak tě tam zítra přijde hledat, ne?", došlo mu.
"Jo, to mě taky napadlo cestou sem. Proto musím přestoupit na jinou školu. Zítra
prostě už do týhle školy nemůžu, pochop.", povídám smutně.
Chvíli bylo ticho.
"Kdyby ti už bylo osmnáct, je to v pohodě. Ale tobě bylo sotva patnáct. Nemůžeš se
jen tak tři roky skrývat. Stejně tě za chvíli bude hledat policie a věř, že dřív
nebo později tě najdou.", vrátil mě do reality.
A měl pravdu. Tři roky je dlouhá doba a je jen otázka, kdy mě najdou. Ale pořád
jsem věřila v to, že když nebudu lítat po městě, maximálně půjdu do školy a domů,
nemůžou mě najít. Tak jsem mu to řekla.
"Vždyť budeš v databázi hledaných osob, první škola, do který vkročíš, tě hned
nahlásí na polici", opět mě uzemnil Jára, "to bys nesměla chodit ani do školy!".
To nebyl zas tak špatný nápad. Sice odložím školu a to o hodně dlouhou dobu, ale už
neuvidím matku! Jen si budu muset nějak vydělávat. Ale jak? Aby mě zaměstnali a
zároveň nepřišli na to, že mě hledají? Neřešitelná situace. A pochybuju, že mě bude
chtít Jarda tři roky živit. A ani na to neměl peníze.
Nastalo hrobové ticho. Oba jsme horečně přemýšleli. Jardovi posílali peníze rodiče.
Z toho zaplatil nájem a zbylo mu na jídlo a ještě pár drobných.
Po chvíli přerušil můj tok myšlenek. "No, kdybych po škole ještě chodil každé
odpoledne na brigádu, uživil bych nás oba.", uvažoval opatrně.
To se mi ale moc nelíbilo. Proč by skoro cizí kluk jen tak chtěl živit nějakou
holku? Nebo že byl tak dobrosrdečný? To asi těžko. Možná mě chtěl využít. Možná měl
něco v plánu. Začalo mi to docházet. Ale on byl milý a sympatický a já se takovým
představám ani nebránila. Proč ne? Je hodný, sympatický a je to hezoun. Uvidíme.
Dál jsem mlčela a přemýšlela.
Ani on už dál nic neříkal. A tak jsme tam společně seděli u jednoho stolu a v hlavě
se nám začaly rodit plány blízké budoucnosti.
