Jak nám říkala sestra Jana na neurologii: kdo nesere do pamprsek, tak nepoznal o čem život je.
Bral jsem kapačky Synacthenu a to ve věku mladého samce nadupaného hormony, kterému patří svět. Dávali to po vizitě, tedy dost pozdě dopoledne, když už jsem měl dostatek prostoru vyřešit nejdůležitější úkon celého dne. Dávalo se to ve flaštičkách 250 ml a to byla tak hodina než to vykapalo, takže i na malou se to dalo vydržet. Jenže co čert nechtěl. Nějak nebyly skladem malé a došly 500ml. A to bylo kapání něco přes dvě hodiny. Pak nějak se zdržela vizita a místo toho se daly napřed kapačky. A ještě navíc nebyly náznaky, že by se mi chtělo aspoň trochu sráti abych to aspoň zkusil. No nic. Tak nervní jak toto dám za takového stavu přes dvě hodiny, kdyby náhodou. A právě došla Jana mě poprvé píchnout tuto velkou kapačku. Chlapi z cimry byly plotýnkáři, tak byli všichni pryč na rehabilitacích a elektroléčbě a já tam prakticky celé dopoledne sám. A Jana na to, že jestli nemá přistavit aspoň bažanta. No dovedete si představit, že bylo veřejně zpochybněno, že by pán tvorstva snad tu chvílu nevydržel? Tudíž si vyslechla moji oblíbenou přednášku o druhové nadřazenosti, co mi dává kontrolu nade vším za každé situace. Jen se zasmála a šla pryč. Tak jsem se opájel svým naleštěným egem, jak jsem jí to dal. Už jsem trochu podřimoval, když došla znovu. Jsem si myslel, že jde jen zkontrolovat, jak mi to při mých žílách kape. Odhodila deku a že nadzvedni zadek. To jsem ještě zcela rozdřímaný provedl, aby dala pokoj. V tom okamžiku mi stahla gatě a to mě zcela probralo. A teď ta hrůza!!! Než jsem se stačil zorientovat o co by tady jako mělo jít, už jsem měl na sobě zalepené pamprsky!!!! Okamžitě protesty, ale co dělat, když se člověk tak celkem moc nehýbe....a pak ta představa, že až dojde na cimru smečka a zjistí, jak jsem byl potupen, tak s něma nevydržím a to mě s něma čekaly skoro tři týdny na jedné cimře.
A jak to dopadlo? No nedal jsem to....spíš teda dal a fest. Došla ta správná hodina a zničehonic mi zabublalo ve střevech a tak brutální nápor jsem ještě nezažil. Okamžitě smrtelný pot a zatnutý kde co. Jo pomalu to přešlo, tak přechod do klidu, že zvládnuto. A najednou zničeho nic další kolo a než jsem se vzpamatoval bylo to venku a bylo zjevný, že nějak moc nařídko. A už se mě chtělo aji na malou a kapačka nebrala konce. Nevzdával jsem to, ale podlehl jsem i v tomto kole.
Došla Jana na další kontrolu. A s úsměvem, jestli je všechno v pořádku. Sem na půl huby odsekl, že co by jako mělo být. Zas se zasmála a šla.
Najednou na chodbě řev vracející se smečky a smích Jany v dobrém rozpoložení. Tak to všechno vlítlo na cimru, a že bylo dokapaný, tak vytahla kapačku a odešla. Jsem si říkal, je to v okeju, nějak se vyplížím a tu pohromu zlikviduju. Jenže Jana byla akorát hodit kapačku do bedny k likvidaci a byla obratem zpět. A že prý není vám špatně? Jste celý rudý. No není, z čeho by bylo. A teď došlo na nejhorší. Nepotřebuje pán tvorstva od méněcenného druhu s něčím pomoct? A v tom okamžiku byla celá cimra ve střehu, protože bylo jasný, že toto jsou má slova a hned co jako. Říkala, že pokud pán tvorstva měl včera na oběd špenát, obchází okolo záchodu jako hladný tygr a při tom tvrdí, že se mu nechce a že jde jenom náhodou okolo a má dalších x výmluv a tvrdí něco o pánu tvorstva, vím která bije a s jeho nemocí je to pak zcela jasné. A ta největší tlama hned a kde se posral a ona, že tady v posteli. Tak všichni okolo a ukaž kolik toho je a řehot. Jsem na to, že ji posloucháte. Tak odhodila deku a byl takový řev, že doběhla i vrchní co se děje. Řehot jak prase, že pán tvorstva v pamprskách a posrané jak malý děcko. Mezitím, že jsme byli dohromady s babama na jednom oddělení, tak ty už taky na chodbě zvědavý co se děje. Tak mě obě sestry vzaly mezi sebe, vytahly na chodbu mezi baby a marš do koupelny. Ty byly naprosto mrtvý, vpředu žluto a vzadu zelený. A můj výklad o pánu tvorstva znaly taky.
Ostudy kopec a potupa byla zcela dokonalá. Holt to tato nemoc s sebou nese, že se občas nezvládne malá i velká a nevíš dne ani hodiny.
Anketa