abdl.cz
Abdl => Příběhy => Téma založeno: Pisatelka Dubna 10, 2026, 20:04:12
-
Probudila mě vlhkost a stud. V noci se to stalo znovu. Plena byla těžká a studená, nasáklá močí. Ležela jsem na posteli a čekala. Čekala na zvuk sirény, která oznámí čas na přebalení. Ale nic se nedělo. Ticho v pokoji bylo děsivé. Byla jsem sama se svým selháním a svým odporným stavem.
Po čase, která se zdála jako věčnost, se ozvala siréna. Zvučná, neúprosná. Běžela jsem ke koupelně ale dveře byli zavřené. Oznamovala totiž snídani.
Hlad mi sevřel žaludek tak silně, až mě bolelo. Byla to zoufalá, dravá potřeba. Vzpomínka na včerejší hlad byla čerstvější než stud a ponížení. Rozhodla jsem se a otevřela dveře ven.
Slunce mi oslepilo oči. Vydala jsem se po zelených šipkách, ale ne po přímé cestě. Schovávala jsem se za rohy budov, plížila se podél zdí, jako zvíře. Každý stín byl můj přítel, každý otevřený prostor hrozba.
Šipky mě dovedly na obrovské, dlážděné náměstí. Uprostřed byl zelený park s houpačkami a pískovištěm. Na jedné straně stál velký bazén, jehož voda se třpytila ve slunci. Na druhé straně byla budova s velkými prosklenými okny, v nichž byly vidět klouzačky a prolézačky. Vypadalo to jako ideální rodinné sídliště, dokonalá faleš. A já, dospělá žena v mokré pleně, jsem byla tou jedinou vadou na kráse.
Šipky mě vedly přímo přes tohle náměstí až k velké budově, která byla zjevně jídelnou. Za dveřmi bylo vysoké schodiště nahoru. Zastavila jsem se a zírala na něj. S touto obrovskou, promočenou plenou mezi nohama, jít po schodech? Zkusila jsem to. Zvedla jsem nohu, ale plena mi bránila v pohybu, nohy jsem měla roztažené a těžké. Zavrávorala jsem a s tvrdým pádem jsem dopadla na dlažbu. Alespoň to díky ní tolik nebolelo.
Ležela jsem tam a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Zkusila jsem to znovu, opatrněji, ale výsledek byl stejný. Byla jsem neschopná vylézt po schodech.
Přicházely další dívky. Každá vypadala stejně zoufale. Zkoušely to také. Vrávoraly, padaly, frustrovaně bušily pěstmi do schodů. Byly jsme bezmocné.
Pak přišla ona. Ta mladá blondýnka, která už tady byla. Bez váhání, bez známky studu, klekla na kolena. Rukama se opřela o horní stupeň a vylezla nahoru po čtyřech. Jako malé batole. Zůstala nahoře a dívala se na nás. Její pohled byl prázdný.
Sledovaly jsme ji. Pak se další dívka, ta atletka, zhluboka nadechla, zavřela oči a udělala to samé. Vylezla po čtyřech. Jedna po druhé jsme to vzdaly a následovaly její příklad. Pohybovaly jsme se po zemi jako zvířata, naše ponížení bylo teď kompletní.
Nahoře byla obrovská jídelna plná obrovských dětských stoliček. U každé stála na stolečku miska s jídlem. Šla jsem k jedné a zkusila ji vzít do ruky. Nešlo to. Byla tam připevněná. Musela jsem se posadit do židličky.
V misce byla hustá, kaše bez chuti. Bylo to odporné. Chtěla jsem to hodit pryč a utéct. Ale pak jsem viděla, jak jedna z dívek, která dojedla svou kaši, dostala od mladíka, který stál u stolu, malý talířek s kouskem čokoládového dortu. Odměna.
S odporem jsem do sebe začala cpát tu hnědou hmotu. Každé sousto bojovalo se studem i chuťovými buňkami. Když jsem dojedla, přistoupil ke mně ten mladík a beze slova mi dal talířek s dortem. Snědla jsem ho za jedinou vteřinu. Sladkost byla jako nebe.
Chtěla jsem zpátky. Už žádné ponížení, žádné lezení. Zkusila jsem jít po schodech normálně. Zase jsem upadla. Vzdala jsem to a spustila jsem se po čtyřech dolů, po studených, drsných stupních. Zpátky do mého růžového vězení. Zpátky na začátek dalšího dne v pekle.