abdl.cz
Abdl => Příběhy => Téma založeno: cft255 Března 10, 2026, 21:56:37
-
Kapitola patnáctá - část I.:
Ráno bylo stejně těžké jako večer předtím. Mlčel, byl odtažitý, v očích žádný úsměv. Atmosféra v karavanu by se dala krájet. Cítila jsem, že ho pořád strašně moc štve to, co jsem udělala, a věděla jsem, že už s tím nic neudělám – jedině čekat na vhodný okamžik, kdy se budu moct pokusit to napravit.
Čekal nás přesun karavanem k dalšímu místu v přírodě, odkud jsme měli vyrazit na vícedenní pochod do divočiny. Byla jsem vděčná aspoň za to, že mě neposlal domů. Že jsme pokračovali spolu, i když bez jediného slova.
Dopoledne jsem se neodvážila promluvit, jen jsem se tiše snažila číst v jeho výrazu. Po obědě, kdy jsem v jeho tváři konečně zahlédla náznak, že napětí trochu polevuje, jsem sebrala odvahu.
„Promiň…“ zašeptala jsem tiše, „moc mě mrzí, co se stalo.“
Jeho pohled se mi zabodl do očí.
„No, to tě má co mrzet. Nejde ani tak o to, že sis sundala plenku. Jde o důvěru. Myslel jsem, že ti můžu věřit.“ Srdce se mi stáhlo.
„Já vím… promiň. Moc se omlouvám,“ špitla jsem a hlas se mi začal třást.
„Můžeš mi aspoň říct proč? Proč jsi to udělala?“ zeptal se. Jeho hlas byl přísný, ale už v něm nebyla ta tvrdost ze včerejška.
Sama sobě jsem včera slíbila, že už nebudu brečet, ale v tu chvíli se mi to vymklo. Slzy se mi znovu skutálely po tváři.
„Nevím… já… nevěděla jsem, co mám dělat. Asi instinkt. Prostě jsem to nezvládla. Ale už se to nebude opakovat. Slibuju.“
Chvíli mě jen mlčky sledoval. Pak odvětil krátce, bez výrazu: „No, to opravdu nebude.“
„Ještě jednou… moc se omlouvám,“ zopakovala jsem tiše a sklopila zrak.
„Ne… už se mi neomlouvej,“ řekl a poprvé od rána v jeho hlase nebyla jen tvrdost, ale i náznak něčeho měkčího. „Já bych se ti vlastně taky měl omluvit.“
Jeho slova mě úplně zastavila. Zvedla jsem k němu oči s absolutně nechápavým výrazem.
„Za co?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Před pár dny sis žila normální život,“ začal klidně, „a během chvilky se ti úplně obrátil vzhůru nohama. Minimálně na ty dva měsíce. Musela jsi přijmout, přizpůsobit se, podřídit se spoustě novým věcem. To není maličkost.“
„Já se snažím… opravdu se snažím,“ špitla jsem, „ale pořád je to pro mě nové. Všechno.“
„A jde ti to moc dobře,“ pousmál se lehce a poprvé od včerejška se mu v očích objevil jiskřička hrdosti. „Protože už teď jsi na webu moje nejúspěšnější modelka. Jen mě prostě včera zamrzelo, že jsi porušila naše pravidla. A hlavně důvěru.“
„Já… já že jsem nejúspěšnější?“ vykulila jsem oči. „Já myslela, že mě po včerejšku pošleš domů.“
„To bych byl blázen,“ zavrtěl hlavou a koutky mu konečně cukly do opravdového úsměvu. „Tolika komentářů, co dostáváš, a ta sledovanost… to jsou čísla, jaká jsem ještě neviděl.“
„A mohla bych… mohla bych si je přečíst?“ nadhodila jsem opatrně. „Zajímá mě, co o mně lidi píšou.“
„Pokud budeš chtít a bude čas, klidně,“ kývl. Pak se nadechl, jako by chtěl uzavřít kapitolu. „Víš co? Uděláme za tím tlustou čáru. To, co se stalo včera, se stalo. Oba jsme si z toho něco vzali. Já doufám, že se to u tebe nebude opakovat, a za sebe ti můžu slíbit, že pokud budeš chtít, můžeme zvolnit, aby toho na tebe nebylo tolik. Zasloužíš si to. Ale… to neznamená, že utečeš trestu.“
„Už se to nestane… pane…“ vydechla jsem a narovnala se. „A nepotřebuju zvolnit. Jsem spokojená tak, jak to je.“
„Tak to rád slyším.“
Odpoledne jsme dorazili na nové místo a s každou hodinou se atmosféra mezi námi víc a víc uklidňovala. Já jsem se zase odvážila být uvolněná a přirozená a on se konečně dostal zpátky do své pohody. Byla jsem šťastná, že se všechno vyřešilo a mohli jsme pokračovat v našem dobrodružství. Jen jedna věc mě hlodala – trest. Neřekl mi kdy přijde ani jaký bude. Mlčel o tom, a právě proto jsem věděla, že si něco chystá.
Ráno začaly přípravy na vícedenní túru do divočiny. Překvapilo mě, že mi zůstalo privilegium ranní návštěvy toalety. Čekala jsem, že mi ho hned vezme, ale nestalo se. To mě ještě víc znervózňovalo – znamenalo to, že trest bude něco jiného, já si tipovala jen výprask.
Dal mi do ruky trekový batoh a jednoduchý pokyn: zabal si věci. On mezitím šel připravit stan a další vybavení.
„A plenky si mám vzít taky?“ zeptala jsem se opatrně.
„No,“ pousmál se s typickým pobavením v hlase, „pokud to zvládneš bez nich, tak si je neber. Ale pamatuj – co si do lesa odneseš, to si taky přineseš zpátky.“
Okamžitě mi došlo, že to znamená. Budu se muset táhnout s použitýma plenkama zpátky do kempu.
Poprvé jsem sama otevřela skříňku, kterou si vždycky hlídal. V podstatě jsem nikdy žádnou plenku nedržela v ruce, vždy mě balil on. Plenky byly ve skříňce srovnané jako v malé knihovně.
Instinktivně jsem sáhla po klasických se zvířátky, které jsem dostávala na běžné dny. Byly sice tlustší, ale měly velkou kapacitu, což bylo do divočiny přesně to, co jsem potřebovala. Pak mě ale zaujaly i jiné – s duhou, s astronauty, a dokonce i obyčejné bílé, jaké jsem vídala v reklamách v televizi.
Ale mezi nimi vyčnívaly jedny. Úplně čistě bílé, ale skoro dvakrát tlustší než všechny ostatní. Držela jsem je v ruce a nemohla si představit, k čemu mohou být takové potřebné. Zvědavost mi ale nedala. Přibalila jsem jednu s sebou – jen pro jistotu.
Nejdřív jsem si zabalila nějaké normální oblečení do nepohody, potom pár kousků vhodných na natáčení a nakonec mi zbylo už jen trochu místa na plenky. Nastalo dilema – vzít si víc teplého oblečení a mít v divočině pohodlí, nebo víc plenek a jistotu přebalení? Po zkušenosti z prvního výletu, kdy jsme zmokli a promrzli na kost, jsem raději zvolila oblečení. V plenkách to nějak vydržím, říkala jsem si. Už jsem měla docela odhad, jak dlouho která vydrží, a tak jsem si je rozpočítala tak, aby to akorát vyšlo. Bohužel to vyšlo na plenku přesně, pro žádnou další už v batohu prostě nebylo místo. Sotva jsem ho dokázala zapnout, jak byl nacpaný k prasknutí.
Před odchodem mě ale ještě čekalo přebalení. Tentokrát vytáhl plenku s potiskem duhy na zadečku – tu jsem ještě nikdy neměla. Jenže tím to neskončilo. Do duhové mi přidal ještě jednu obyčejnou, úplně bez potisku. Vypadala jako z nemocnice – nudná, bílá, nevýrazná. Když mi pak pomohl na nohy, měla jsem zase mezi nohama pořádný balík. Ten pocit už jsem dobře znala a každý den si na něj zvykala o něco víc. Když nebyl tak extrémní jako teď, občas jsem se přistihla, že na něj vlastně i zapomínám.
Pak jsem se zahlédla v zrcadle – s tím nafouklým zadečkem, co sotva šel přehlédnout. A hned mě napadlo, jak bych si u něj mohla zase trochu šplhnout. Začala jsem zběsile pátrat ve svém kufru, zatímco on mě jen s pozvednutým obočím pozoroval. Nakonec jsem vytáhla naprosto obyčejné legíny.
„To jsem teda čekal něco extra, když po tom takhle pátráš,“ poznamenal pobaveně.
„Jen počkej a uvidíš…“ usmála jsem se a natáhla si je na sebe.
„Aaah… už to chápu,“ řekl, a přitom mě sjížděl pohledem od hlavy až k patě. „Musím uznat, že to jsem opravdu nečekal.“
„To jsou legíny ze sekáče za pár kaček. Nosila jsem je jen doma, protože, jak asi vidíš, jsou nekvalitní a strašně průhledné, když se natáhnou. Myslela jsem, že se mi na tenhle výlet budou hodit, ale čekala jsem, že pod ně vezmu spíš tanga než plenku. Nejlepší je, když se v nich ohnu.“
Následovalo vyšpulení mého zadečku přímo do jeho objektivu. V zrcadle jsem zahlédla odraz – skrz látku byly dokonale vidět duha a všechny další malůvky na plence. Až mě zarazilo, jak moc to prosvítá. Plenka legíny roztáhla ještě víc, než jsem čekala. Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem si řekla, že chci udělat dojem a ukázat mu, že se snažím. Tak to prostě vydržím – a stejně budeme za chvíli v přírodě, jen my dva.
Cesta ubíhala, kilometry mizely jeden za druhým. Moje plenka pod legínami postupně kynula pod tíhou neustálého proudu moči. Na občasných přestávkách jsme udělali pár fotek, napili se, a šli dál. Naším cílem byl jeden z vrcholů v divočině, ale výstup nás čekal až následující den. Noc jsme měli strávit pod kopcem, u malebného jezera.